Každý má mít právo svobodně se rozhodnout, kde přivede svoje dítě na svět. Jak bych volila v případě, že by i v ČR bylo všechno krásné a mohla bych svobodně volit? Asi porodní dům, v klidu, pouze s přítomností porodní asistentky, přirozeně, bez zásahů. Ale ne doma, spíš bych hledala porodní dům s možností zázemí operačního sálu, „pro případ“. Nejsem typ na domácí porod. Takhle to cítím. A proto podporuji příběhy pro Ivanu – je to nejen boj za přirozený porod, ale i boj za možnost svobodné volby místa porodu, tak jak to bude vyhovovat každé ženě.

A jak jsem volila ve skutečnosti? Už ve 14. týdnu jsem zavrhla registraci v Praze. Ještě jsem si ani pořádně neuvědomovala, že jsem těhotná a už jsem se měla rozhodnout, kde se narodí naše dítě. Kromě toho pražské porodnice nemají dobré renomé co se týká podpory přirozeného porodu a vůbec chování k těhotným ženám. Proto jsme si s přítelem naplánovali „Tour de Porodnice“ aneb „Najdi místo, kde se nám bude líbit“. Připravila jsem si dotazy a naplánovali jsme kdy a kam vyrazit. Nejotevřeněji a nejvíce podle našich představ na dotazy odpovídali při porodní besedě v Hořovicích. I prostředí se nám líbilo nejvíce. Bylo tedy rozhodnuto – místo porodu Hořovice u Berouna.

Na předporodní besedě jsme se dozvěděli, že v Hořovicích není nutná registrace a ani není nutné být předána do péče porodnice od mého gynekologa. Rozhodla jsem se ale několik návštěv v porodnici absolvovat – lépe se cítím v prostředí, které mi není úplně neznámé. Nakonec jsem zde absolvovala všechny tři poradny před porodem.

Už poradny v Hořovicích hodnotím pozitivně. Návštěva po předchozím objednání, tři dny dopředu připomenutá SMS zprávou, příjemná čekárna a žádné zbytečné čekání několik hodin. Ale co hlavně – v ordinaci lékařů žádná zbytečná vnitřní vyšetření. Jen popovídání jak se mám, změření bříška a příjemné (podle všeho u gynekologa poměrně raritní) vyšetření polohy miminka hmatem na bříško. Pokaždé jsem se tu setkala s jiným lékařem, ale nebyl to pro mne problém. Podle reakcí, když jsem se před návštěvou objednávala, jsem pochopila, že by asi šlo zařídit, abych vždy v ambulanci potkala „toho svého lékaře“.

Co dál před porodem? Samozřejmě jsem si pečlivě připravila své porodní přání, kde jsem se snažila formulovat co a jak v případě přirozeného porodu, v případě nutného císařského řezu a co a jak na oddělení šestinedělí.

Den D byl podle lékařky na začátku těhotenství stanoven na 13.1.2014. Už okolo Vánoc mi začalo viditelně klesat bříško (jak hodně jsem nejlépe poznala vždy ráno podle vyděšeného výrazu přítele). Po Vánocích nastala první odchylka od mého porodního přání. Tuto „kapitolu“ jsem samozřejmě do napsaného přání nezařadila, ale v mých představách jsme přijížděli k porodu odpočatí a plně připravení na velký okamžik. Místo toho přišla úporná viróza, s kterou jsem nakonec i porodila. Bolesti zubů, teploty, kašel, dutiny a rýma. Takže jsem místo odpočívání před porodem celé noci nespala, kašlala, prskala a řešila bolavé uši. V této chvíli jsem se začala trochu bát – bála jsem se, jak porod zvládnu, když už mi rovnou není dobře. Naštěstí tělo je velmi chytré a na porod se ještě spoustu energie našlo….

Ve skutečný den D brzo ráno 4.1. mi odtekla plodová voda. V klidu jsem se nasnídala, vyčkala probuzení přítele, dobalili jsme tašku a v klidu jsme dorazili do Hořovic. Na příjmu mě nikdo neobtěžoval zbytečnými dotazy, jak jsem slýchala a četla na internetu. Odevzdala jsem všechny dokumenty vyplněné dopředu. Paní doktorka si pročetla moje porodní přání. Tady po domluvě došlo k první odchylce od mého přání. Vzhledem k mojí úporné viróze a zakalené plodové vodě mi byly nabídnuty antibiotika. Po vyšetření krve, z kterého mi vyšla skutečně vysoká hladina protilátek, jsem souhlasila s jejich aplikováním.

S přítelem jsme se ubytovali na porodním sále, kde jsme spolu v klidu prožili celý porod. Nikam jsem se nemusela přesouvat, vše od začátku do konce probíhalo na jednom místě. Kontrakce zatím nebyly příliš silné. Přítel byl v roli pozorovatele, čekal a četl si. No a já jsem vlastně také čekala a četla jsem si (Vladimír Neff – Sňatky z rozumu – dobrá kniha k porodu). Porodní asistentka chodila vždy po dvou hodinách natočit monitor a zeptat se na můj subjektivní dojem, jak porod postupuje. Protože jsem neměla velké bolesti, nikdo neměl potřebu volat lékařku a vnitřně vyšetřovat. Mám pocit, že na dalším vnitřním vyšetření po příjmu jsme se domluvili až večer, chtěla jsem vědět, jak porod postupuje. Otevírala jsem se, ale pomalu. Okolo 11 hodiny večerní jsme se domluvili, že když porod nepostupuje a může trvat ještě dlouho, máme se zkusit vyspat. Já na „svém“ porodním lůžku, přítel na žíněnce (porodní asistentka nabízela že přinese polštář a peřinu i pro přítele). Takže jsme vypnuli televizi (ani nevím proč běžela), všude zhasli a uchystali se k spánku. Na tento okamžik klidu, ticha a tmy asi moje tělo čekalo. Kontrakce se staly intenzivnějšími a na spánek jsme tedy mohli zapomenout.

V této chvíli jsem začala využívat pomoc přítele. Bylo mi příjemné se na něj v kontrakci zavěsit, a bylo mi příjemné, že je při tom se mnou, že cítím jeho objetí. Porodní asistentky nechávaly věci volný průběh, ocenila jsem radu na změnu polohy – intuitivně jsem ulevovala bolesti tak, že jsem miminku vlastně nedovolovala sestoupit níže. Myslím, že mě na to dokonce upozorňovala paní asistentka dvakrát, ale bez despektu, prostě jen jako dobrá rada – ne „tady velím já, tak mě budete poslouchat“. V této chvíli jsem se znovu nechala vyšetřit. Porod postupoval (5-6cm). Absolvovala jsem klystýr (na svojí žádost podle porodního přání) a další dvě hodiny jsem trávila ve sprše. Pak se v jednu chvíli tělo rozhodlo, že je čas tlačit. Požádala jsem přítele, aby došel pro porodní asistentku. Ta mě požádala, zda mě může vyšetřit v kontrakci. Svolila jsem – plně otevřená, jdeme na další fázi porodu. Ostatně, tělo již stejně tlačilo samo. Syn se narodil na tři zatlačení o malou chvíli později. Hned jsem ho dostala na břicho, nekřičel, jen se rozhlížel. Čekali jsme na dotepání pupečníku, přítel stříhal pupeční šňůru. Následovalo krátké vyšetření miminka na vyhřívaném lůžku metr od nás. Mě paní doktorka šila vnitřní poranění i malý nástřih (druhá odchylka od mého plánu, ale po předchozí domluvě a souhlasu). Miminko dostalo pouze plínku, ponožky a čepičku a putovalo na dvě hodinky na moji hruď. Pak jsme si s přítelem nerušeně užívali našeho synka, píďalkoval se po mé hrudi, první přisátí se nám v těchto dvou hodinách nepodařilo (až o hodinu později na oddělení za pomoci dětské sestry, v poloze v sedě). Poté jsem se ještě na porodním sále osprchovala a už zase zkultivovaná opouštěla místo synova narození po skoro 20 hodinách pobytu, šťastná, v pohodě a nabitá novou energií.

Co jsem moc ocenila bylo, že všichni skutečně dodržovali naše právo na soukromí. Nikdo nevstoupil bez zaklepání, vše co se dělo bylo po předchozí domluvě, když jsem požádala, aby někdo přišel, do dvou minut přišla porodní asistentka. Líbilo se mi, že od té doby, kdy jsme v zhasli, tak všichni respektovali naši tmu. Ani na samotný závěr porodu nikdo nerozsvěcel velká světla, pouze lampu. Co bych udělala jinak? Příště bych odmítla poslední monitor, když už jsem měla velké kontrakce, to byla zbytečně bolestivá záležitost. A neabsolvovala bych následující pobyt na oddělení šestinedělí, ale to už je jiná kapitola….

A já chválím Hořovice (porodní asistentky p. Žaludovou a p Soukupovou a paní doktorku Křenkovou), jsem ráda, že se mi zde podařilo porodit v důstojné, intimní atmosféře, s respektem od personálu.

Klára Kučerová

735. Kapitola 1) Těhotenství v péči lékaře i porodní asistentky