Díky všem vám, které jste na těchto stránkách v průběhu posledních let popsaly své porodní i jiné příběhy, jsem se mohla včas dozvědět, čím v Čechách prochází většina miminek před a při narození (a jejich matky s nimi). Jen díky tomuto sdílení informací, smutků i radostí jsem si mohla uvědomit, co považuju za důležité, a zařídit se podle toho. Třeba bude pro někoho podobně užitečné, jako bylo dřív pro mě, přečíst si cizí „porodní přípravku“.
Jen předesílám, že jsem se nemusela zbavovat tradovaných traumat z porodů – maminka ani babičky nikdy nedávaly k lepšímu hrůzostrašné porodní historky. Startovací pozice typu „holt to každá musí přežít“ a „je to hnusná, krvavá a nebezpečná záležitost“ by asi byla náročnější – ještě jedno poděkování patří mým blízkým za tento usnadněný začátek.

A k čemu jsem postupně došla?

1) Snažila jsem se nic nečekat a příliš neplánovat.
– Jelikož evidentně i v těch nejosvícenějších zařízeních v Čechách pracuje velmi různorodý personál (v Podolí prý působí porodník, u nějž přes 90 % porodů končí císařem), vyhodnotila jsem si, že nemá smysl se příliš snažit dopředu nějak „pojistit“. Efektivnější mi přišlo neinvestovat energii do okolí, které nezměním (viz tento můj 620. příběh o ultrazvuku na Vinohradech), ale do sebe. Nesnažila jsem se proto ani o registraci v nadstandardní instituci, ani o nějaký plánovaný výběr té nejvhodnější porodní asistentky. Schůzku jsem si domluvila jen jednu, s PA, kterou mi doporučila kamarádka, a důležité pro mě bylo, že při jednom z úvodních sezení tak mimochodem, coby bývalá v institucích pracující zdravotnice, pronesla: „Já už vás, co chcete rodit doma, i chápu. Ono to v těch nemocnicích opravdu nejde…“. Kdyby byla apriorní zastánkyně domorození, bývalo by mě to vyděsilo. Takhle jsem si libovala v její puntičkářské péči a užívala si dostatek času na vzájemné seznámení.

2) Jak jsem se připravovala na nečekané?
– Během těhotenství jsme kromě setkání s PA s mužem absolvovali několik kurzů, zejména šestidílný večerní vedený I. Königsmarkovou a celodenní víkendový vedený L. Groverovou – Suchou, oba v A-centru. Přečetla jsem taky, co mi kdo doporučil, a užívala si ten rozptyl názorů a postojů: souhrny lékařských studií v Henci Goer (Průvodce přemýšlivé ženy na cestě k lepšímu porodu) mi umožnily informovaně se rozhodnout, proč v žádném případě nechtít většinu z rutinních zákroků natož podávání „tlumičů“; porodní zážitky z knihy Aby porod nebolel mi zas připomínaly význam intuice, komunikace s miminkem a práce na sobě. V textech od M. Mrowetz jsem našla další argumenty k významu bondingu, I. Stadelmannová obsahovala spoustu skvělých babských rad (třeba pití odvaru z lněného semínka ke konci těhotenství) a vůbec nejdůležitější pro mě byla kniha, jež česky vyšla až r. 2013: Fascinující mysl novorozeného dítěte. Pod lehce kýčovitým obalem se skrývají vskutku nevídané výzkumy lékaře Davida Chamberlaina, kterému se povedlo získat řadu dětských vzpomínek na porod (i prenatální období) a konfrontovat je se vzpomínkami matek či jiných přítomných osob. Díky jeho studiím jsem si mohla být stoprocentně jistá, že má smysl zkusit miminku uchystat co nejklidnější příchod na svět s co nejmenším počtem cizích lidí a bez zbytečných rušivých intervencí. Současně jsem nepochybovala, že pokud se miminko rozhodne přijít na svět nějak komplikovaněji v nemocnici, nebude mít smysl se tomu vzpírat. Ty první zážitky jsou sice významné, ale přece jen pak před sebou budeme mít celý další život…

3) Je to hlavně na miminku.
– Svou schopnost smířit se s jakýmkoli průběhem porodu jsem naštěstí nemusela testovat. O to víc jsem se snažila být na miminko napojená a dávat mu najevo, že jsme parťáci a jsme v tom spolu. „V tom“ je přitom podle dnešního pojetí jen matka, mně ale přišlo, že jsem spíš taková podpůrná síla: konečná rozhodnutí dělá ta bytost, která se ve mně uhnízdila.

4) Opravdu žádné další přípravy?
Nikdy jsem nebyla typ, co by snil o dětech a skláněl se nad cizími kočárky. Nedojímaly mě ani dětské oblečky, co se mi začaly doma hromadit, donesené kamarádkami a příbuznými. Snažila jsem se ale celé těhotenství několikrát týdně cvičit a zejména v prvních dvou trimestrech jsem dbala na svou stravu i důkladný odpočinek. I na samotný porod, kdy mnozí doporučují Coca-Colu, jsem si nakonec radši k popíjení uvařila dva litry zeleninového vývaru. Říkala jsem si, že tohle jsou přesně ty vnější okolnosti, které mohou leccos usnadnit, nebo naopak zbrzdit. A kvůli náporu rychlého cukru jsem předtím odmítla i automaticky prováděný glukózový test na cukrovku…

Ještě jednou bych asi měla zdůraznit, že jsem měla obrovské štěstí: těhotenství přišlo v době, kdy jsem už byla dost stará na to, abych se nebála brát si dost věcí na vlastní zodpovědnost, ale ještě dost mladá na to, aby mě nesvazovala úzkost z „poslední šance“. Kromě nevolností na začátku se u mě neobjevily žádné komplikace, celý podzim jsem byla zdravější než v netěhotných obdobích. Samozřejmě, že při porodu doma, který jsme s partnerem předem chystali v případě, že vše půjde dobře, se toho může spousta přihodit. Jenže ve finále jsem si jasně uvědomila, že se porodu doma bojím míň než porodu dirigovaného nemocnicí. A o tom je druhá část mého příběhu.

Olga Richterová