Paní Ivanu „znám“ poměrně dlouho. Úplně první setkání s ní proběhlo prostřednictvím knihy Porod doma od Jany Doležalové, která se mi dostala do ruky někdy v roce 2005, tedy ne dlouho po mém 1. porodu, v době, kdy jsem začala hledat (tehdy ještě bez přístupu na internet), jak v pohodě přežít další těhotenství a porod, jelikož po prvním porodu v porodnici jsem v pohodě rozhodně nebyla (a to i když jsem zažila naprosto bezproblémový porod „přirozenou“ cestou).  Velmi mě tehdy povzbudilo, že  i tady u nás v České republice to může jít jinak, tak, jak jsem  začala silně cítit, že by to tak mělo být, ale není. Paní Ivana, jejíž jméno se mi vrylo do paměti, se  pro mne stala velkou nadějí, i když jsem věděla, že je velmi málo pravděpodobné, aby to byla právě ona, kdo by mě jednou mohl provázet těhotenstvím a porodem. Věřila jsem,  že díky tomu, co dělá, tady někdo takový jednou bude…Velmi uklidňující a nabíjející bylo i setkání s ní v rámci Týdne respektu k porodu v nedalekém mateřském centru tady u nás, kam nezištně zavítala, přesně tohohle se člověku málokdy dostává v péči lékařů….I když nevím, jestli někdy budeme v očekávání, jednoduše potřebuji dál věřit…Už jsem si myslela, že je vše absolutně beznadějné, ale pak zase vysvitla naděje…Paní Ivaně držím palce celou dobu a moc ji děkuji za tu naději pro nás všechny.

Až do posledního dne těhotenství jsem netušila, kde a jak vlastně porodím. Měla jsem sice již velmi určité představy a přání, ale období těhotenství, hlavně porod, jsem chtěla prožít co nejvíce v klidu a beze stresu, nechtěla jsem nic lámat přes koleno. Z předchozích porodnických zkušeností jsem věděla, že během porodu a po porodu nejsem schopná něčemu se tvrdohlavě vzpínat, zvlášť  proti tomu, co vlastně nikdo nemyslí špatně, s cílem mě a mé miminko poškodit, dokonce to snad dělá podle svého vlastního nejlepšího vědomí i svědomí, ale mě to přesto svým způsobem škodí, příčí se tomu, co uvnitř cítím, jak to vnímám.

Moc jsem potřebovala najít někoho, komu bych mohla důvěřovat, což je pro mne od mého prvního porodu stále těžší a těžší. Někoho, kdo by navíc dokázal důvěřovat nejen mně, ale i přirozenému porodnímu procesu. Uvědomuji si, jak moc je těžké a složité vzít na sebe byť jen část odpovědnosti za život a zdraví cizího člověka. Já sama bych s tím měla určitě veliký problém, jenže vzájemná nedůvěra, kterou jsem pociťovala, ve mně prohlubovala obavy, že opravdu selžu a nebudu schopna normálně porodit zdravého potomka, a  to i když mé předchozí dva porody proběhly bez  komplikací.
Slova hlavní sestry (které jsem volala do porodnice provozující zároveň CAP, abych získala jistotu, že mi na 100 procent dovolí nejen do CAP vstoupit, ale i tam porodit, pokud se tedy neobjeví nějaký zdravotní důvod, který by to znemožnil), mi vzala mou poslední naději: ,,Proč vlastně tak trvám na tom, že nutně chci do CAP, když tam stejně skoro nikdo není schopen porod dokončit?“
A zrovna já bych to snad mohla zvládnout? Navzdory všem, kteří mi nebudou věřit?

Nemohla jsem si zajistit žádnou „svou“ porodní asistentku. To je totiž, jak mnozí z nás ví, prakticky nesehnatelná osoba, která pokud náhodou existuje, tak v úplně v jiné části České republiky. Nedokázala jsem se obrátit na někoho, koho jen samotná dojezdová vzdálenost činí značně nespolehlivým, ale po onom rozhovoru  jsem konečně našla  člověka, ke kterému jsem pocítila dostatek důvěry, o hodně víc, než jsem mohla pocítit ke komukoli jinému. Člověka, který zároveň stále ještě dokázal věřit, navíc jsem měla jistotu, že se porodu za všech okolností zúčastní právě on. Samu sebe. V tu chvíli jsem místo porodu přestala řešit.

Nechtěla jsem konstruovat nějaké složité plány, co by kdyby. Život, ani porod se naplánovat nedá.
Nejdůležitější pro mne byla možnost svobodně se rozhodnout a konat dle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Byla poslední květnová neděle roku 2010, když mě kolem půl třetí ráno probudila touha zjistit, v jakých intervalech se objevuje to, co mě vzbudilo a dává snad naději, že porod se konečně blíží. Až dosud tomu totiž nic nenasvědčovalo, jen předpokládaný termín porodu minul už před několika dny.
V tichosti vstávám a odplížím se dolů do kuchyně. Začínám sledovat hodiny a snažím se dobalit tašku do porodnice, kdyby byla náhodou třeba. Vůbec se mi to nedaří, takže to po chvíli vzdávám.  Pravidelně, přesně po 7mi minutách, pociťuji  stáhnutí celého mého pěkně zakulaceného břicha kolem dokola. Není to vůbec nepříjemné, mohla bych to přirovnat k tomu, když člověk na chvíli lehce zapne cvičením neunavený sval, který na rozdíl od dělohy může ovládat, a chviličku podrží. Den porodu asi konečně nastal, ale já se zdráhám tomu uvěřit a nevím, co mám v tuto brzkou ranní hodinu vlastně dělat, nechci nikoho vzbudit. Připadám si jak simulant, co by zrovna moc chtěl rodit a nemůže spát.. Jdu si alespoň udělat klystýr, neuškodí a třeba se něco začne dít víc. Nic… Do koupelny na horkou sprchu mě to vůbec neláká, na tu je tu příliš chladno…
Začínají se mi klížit víčka z toho předčasného probuzení. Přesouvám se do obývacího pokoje na pohovku, dávám pod sebe pro jistotu nepropustné prostěradlo, kdyby náhodou odtekla plodová voda a zavírám oči… Naděje na porod se stále pravidelně objevuje, ale dá se při ní krásně ležet na boku, upadat do spánku, nenásilně se uvolňovat hlubokým dýcháním.
Kolem půl šesté mě z lehu zvedne 1. silná kontrakce. Za chvilku za ní další. Ležet už rozhodně nemůžu. Rodím, teď už to vím naprosto jistě… a připadá mi naprosto normální nacházet se tam, kde se právě nacházím. Cítím se tak uvolněně, když se nemusím zabývat nejvhodnějším časem k odjezdu do porodnice. Mám radost, je to tu a miminko se dere na svět s takovou silou, kterou jsem ještě nezažila!
Šest hodin ráno a všichni zatím spí. Po každé, když se kouknu na hodiny jsem překvapená, jak čas na nich neskutečně letí. Říkám si, za jak dlouho asi uvidím miminko? Předchozí dva porody byly dost podobné a trvaly velmi pohodových 12 hodin, vše bylo tak jemné a pozvolné, nepamatuji si, že bych kontrakce prožívala s takovou silou. Tohle je úplně jiné. Náhlý nástup silných kontrakcí mě opravdu překvapil, nedovedu si představit, že bych v tomto duchu mohla rodit nějak dlouho, ale rozhodně nepočítám s tím, že se miminko narodí dřív, než se probudí zbytek rodiny. Už se přeci musí probudit každou chvíli. Jak to, že manžel ještě spí, když jindy vstává tak brzy, aby si v klidu mohl číst? Jak to, že jsem ho nevzbudila různým štracháním a sténáním, když obvykle mívá tak lehké spaní? Vždyť je tu vše tak slyšet… Přijde mi to opravdu zvláštní, neobvyklé…

Už mám kontrakce asi po 3 minutách. Každá kontrakce mě sráží na kolena, na všechny 4. Jiná poloha je pro mě nepřijatelná. Každá kontrakce mě paralyzuje svou silou, přesto se ji snažím přijmout, jak nejvíce to jde, myslím při tom na miminko, co asi prožívá… Pokaždé, když kontrakce poleví, cítím obrovskou úlevu a jsem úplně fit, jako by se naprosto nic nedělo, ale vím, že za chviličku to zase přijde, a tak se snažím pomoci k uvolnění – volně dýchám až do bříška a snažím se tak posílat sílu svému miminku, kroužím pánví nebo na chvilku vstanu a projdu se.

V jedné chvíli už nechci dál, nemůžu, nejraději bych to vzdala… Představuji si, jak volám pro pomoc a odebírám se do porodnice…
Ne, je pro mne nepředstavitelné v tomhle stavu dělat něco jiného, než právě dělám, natož někam se přesouvat… Uvědomím si, že ať bych byla kdekoli a s kýmkoli, stejně to, tak jako tak, musím zvládnout sama. Nikdo mě toho nezbaví, už není cesty zpět. Prostě musím dál rodit a porodit. Uvědomím si, jak moc je mi dobře tady a teď, jak je úžasné, že všichni stále spí, nikdo mě nevidí, neslyší, mohu být zcela sama sebou, zároveň ponořená tak hluboko do sebe, až…

Beze slov často „hovořím“ s miminkem a „říkám“, že my dva to spolu určitě zvládneme.
Při kontrakcích se začíná objevovat nepříjemný tlak v křížové oblasti, a v mém těle už chce tlačit každičký sval. Snažím se nepomáhat, během kontrakce dýchám mělce a bojuji sama proti svému tělu. Tohle je fáze porodu, kdy vůbec netuším, co mám dělat, zdráhám se uvěřit svému tělu. V porodnici mě vyděsili – silné nutkání na tlačení tehdy přišlo, aniž bych byla plně otevřena, nekompromisně mi zakázali tlačit, prý se jinak celá potrhám uvnitř i venku… Tehdy nastaly nejhorší a nejnekonečnější chvíle mého porodu (zvlášť když mě hned na to přivázali k porodnímu lůžku, napojili na monitor a ještě napíchli kapačku oxytocinu, abych náhodou neměla problém při porodu placenty) a další hrozné chvíle nastaly, když sešívali vnitřní natržení i rutinní nástřih…
Tohle všechno se mi vrací, bojuji, bráním se, co nejdéle to dokážu.., ale už to dál nejde, navíc poznám, o kolik je kontrakce snesitelnější, když se svému tělu podřídím, snad mu dokonce i malinko pomůžu…. Tehdy prohrávám boj s rozumem, ať se klidně rozpůlím vejpůl, je mi to úplně jedno! Jakmile se během kontrakce poprvé oddám svému tělu, ucítím pod sebou mokro – odtekla plodová voda. Sahám si mezi nohy a hmatám vlasatý vršek hlavičky. Už? To není možné, vždyť ani nestihnu zavolat manžela, aby nepřišel o okamžik zrození. Nikdy ho ještě nezmeškal! Nechávám působit další vypuzující kontrakci, která přichází vzápětí a prochází celým mým tělem. Jakmile odezní, okamžitě vstávám, otevírám dveře a zavolám, ale už není více času, cítím, jak se na mě řítí další kontrakce, rychle se vracím na gauč do své polohy na čtyřech.
A je po všem. Miminko ze mě vyklouzlo úplně celé najednou, ani vlastně nevím jak, nechytala jsem ho, ale padlo do měkkého a leží tam.
Nacházím se v jakémsi šoku. Připadá mi to tak neuvěřitelné – žádná další kontrakce, jako by se vůbec nic nestalo, jako bych ještě před chvílí nerodila, ale cítím se tak opuštěná a prázdná… Kdosi neznámý tu teď leží pode mnou. Nějak podvědomě kontroluji, jestli je v pořádku, jestli žije, nic jiného mě nezajímá.
Miminko se rozpláče a tím mě vytahuje z onoho podivného stavu. Uvědomím si, jak moc máme doma chladno, musím ho honem honem zahřát. Vyhrnuji si svetr a ihned si jej beru na holé tělo, lehám si, přes miminko přehazuji připravenou osušku a přes nás oba ještě 2 deky. Osušuji a hladím toho malého tvorečka, který se okamžitě uklidnil. Hledíme na sebe a po těle se mi rozlévá obrovský klid a štěstí. Je nádherný, čisťounký, jen s trochou mázku. Koutkem oka se podívám se na mobil – ukazuje 7 minut po sedmé.

Samy pro sebe máme jen několik okamžiků, za chvíli slyším nahoře živo, pak se ozve dupot po schodech. Jako první přichází můj prvorozený, takřka šestiletý syn a obratem běží sdělit tátovi tu novinu. Ten společně s dcerkou přichází vzápětí. Jsme všichni spolu,  jsou to tak výjimečné okamžiky, přesto tak krásně normální.
Miminko se narodilo asi před hodinou a leží stále spokojeně a uvolněně na mém bříšku, nepokouší se přisát, ani mě nic nenutí jej přiložit…. Chtěla bych tak ležet navěky, ale je potřeba se pohnout…Nejprve bych mohla zjistit, o jaké pohlaví se vlastně naše rodina rozrostla, aby se sourozenci přestali hašteřit, kdo k sobě bude mít parťáka. Nikdo z nás nevěděl, koho nosím pod srdcem, a i když jsem se už nemohla dočkat, až to zjistím, nestihla jsem to po porodu ani zaregistrovat, bylo mi to v té chvíli úplně jedno.
…Je to holčička, takže ode dneška mají v naší rodině holky převahu, ale klukům to, zdá se, vůbec nevadí… Chci manžela zapojit, tak mu ukazuji, kde a jak má gumou podvázat pupeční šňůru, já podvazuji část u miminka a manžel uvazuje druhou gumičku…. Přerušíme naše spojení používané během těhotenství, ale v vzápětí přikládám dcerku k prsu, kterého se okamžitě chytá, jako by to dělala od nepaměti…Takhle jsme zase jako jedno tělo, přesto už každá zvlášť.

Placenta je stále ve mně, nekrvácím, ani necítím touhu pokračovat v porodu, přesto bych se ho asi měla pokusit dokončit. Nejprve pomohu manželovi sundat porodem poznamenané vrstvy z pohovky, abych si mohla později lehnout do suchého – překvapilo mě, že je porod tak čistá záležitost. Přesouvám se do koupelny, abych se osprchovala. Cítím se naprosto skvěle, žádná slabost, ale pro jistotu se sprchuji o dost chladnější vodou než obvykle. Poklekám a několikrát, bez touhy tlačit, vědomě zatlačím. Placenta nakonec sama přeci jen vychází, i když až dobré 2 hodinky po porodu miminka. Vypadá neporušená, ukládám ji v misce do ledničky.

Obě odpočíváme bříško na bříško, podřimujeme, vpíjím do sebe přítomný okamžik, jak nejvíce můžu. Jak den postoupí, začínám se zapojovat do rodinného běhu, obě dvě jsme od začátku jeho součástí, nejsme nikam vykázány, nečeká nás žádný šok po návratu domů z porodnice…
Následující den absolvuji (s malou v šátku) jízdu MHD, i pár km po svých, jen abych zajistila vše potřebné k zařazení se zpět do „normálu“. I když bych raději ještě chvíli setrvala doma v té naší bublině, která nemá nic společného s vnější realitou, musím to udělat pro klid své rodiny, a tak i svůj. Měla jsem velký strach, co s námi bude? Budeme rozcupováni na kousky, pošlapají nám to naše štěstí?
Ambulantní lékařské vyšetření potvrdilo, že jsme obě v naprostém pořádku (a tento porod je zároveň mým prvním porodem, u kterého nedošlo k žádnému poranění). Nejsem příliš šetřena, namalují mi pár strašlivých čertů na zeď, ale já setrvávám dál ve svém světě, žádný špatný pohled, slovo ke mně nemá šanci dolehnout, jen to dobré se přidává k tomu pozitivnímu, co už cítím.
Mé pohyby jsou pomalé, chůze je pomalá, přesto jsem nabitá neuvěřitelnou energií. Cítím se, jako bych mohla skály lámat. Dokázala jsem to.

Dokázala jsem to, ale ten opravdový boj jsem tímto přenechala jiným. Hodně štěstí vám všem, co bojujete, ať už za sebe a své děti, či dokonce za druhé.

Petra