Ještě než jsem porodila, těšila jsem se, že budu moci sdílet svůj druhý porodní příběh pro Ivanu. Věřila jsem, že to bude zážitek, o který se budu chtít podělit – že totiž porodím doma. Mé první dítě, dcera, se narodila v jedné přípražské porodnici a až na nějaké maličkosti jsem tam byla spokojená.

Od té doby jsem si ovšem prošla určitými zkušenostmi (dva potraty s „revizí“, jeden prožitý doma), které mne ale posunuly trochu jinam. Uvědomila jsem si, že sama nejlépe rozumím svému tělu, a že primární zodpovědnost za sebe mám já, ne lékaři. Potrat, který jsem prodělala doma, mi umožnil rozloučit se se všemi třemi dětmi, které se mi nenarodily. Zároveň jsem se začala zlobit na sebe, že jsem o této možnosti neuvažovala dříve a především na lékaře, kteří mi potrat doma jako variantu nenabídli.

Když jsem znovu otěhotněla, neměla jsem zpočátku odvahu doufat, že to tentokrát vyjde, a to i přesto, že vše vypadalo v pořádku. Na první prohlídku ke gynekoložce jsem šla někdy v devíti týdnech, tedy v době, kdy už by mělo být jasné, jestli se zadařilo. Když jsem na ultrazvuku viděla pohyb srdíčka, rozplakala jsem se. A navíc jsem v tu chvíli měla jasno. Ultrazvuků chci co nejméně, vitamíny polykat nebudu, na tripl test ani cukrovkový test také nepůjdu. Sice to nakonec všechno nešlo tak úplně podle mých představ, ale většinu jsem si ustála. A také jsem se rozhodla jít na konzultaci k paní Ivaně.

Neměla jsem totiž vůbec jasno v tom, kde bych chtěla rodit. Na porod doma jsem se tak úplně necítila, hlavně kvůli manželovi, který z toho nápadu nebyl nadšený. Porodnice mne také úplně nelákala, ale pokud by porod probíhal podobně jako minule, zvolila bych tu stejnou. Věděla jsem, že nabízejí péči jedné porodní asistentky před, při a po porodu, samozřejmě ne hrazenou z veřejného zdravotního pojištění. Nevadí, klidně vyberu úspory. Ivana mne v tomto podpořila a doporučila mi dvě porodní asistentky ze zmíněné porodnice, které mají blízko k přirozenému porodu. Navrhla také zkusit ambulantní porod, což byla možnost, kterou jsem v duchu sama zvažovala. Trochu mé nadšení zkrotila s tím, že zmíněná porodnice již není, co bývala, ať jsem připravená. No, s vlastní PA to přece zvládnu.

S oběma PA jsem se setkala někdy v polovině těhotenství; děvčata (vypadala obě tak mladě!) mi hned „sedla“. Byla jsem nadšená, manžela jsem přesvědčila, že se investované peníze vyplatí, že to je nejlepší možnost. S PA jsem si domluvila termín na začátek ledna, že si domluvíme předporodní schůzky atd. V lednu mne ale čekal šok! Obě PA z porodnice odcházejí, za poslední rok odtamtud odešla většina personálu, přirozeným porodům již nejsou tak nakloněni. Co teď?

Najednou jsem měla jasno. Budu rodit doma. Všechno k tomu směřovalo od samého počátku, jen jsem si nebyla pořád jistá, zda jsem dost silná si to obhájit a přijmout zodpovědnost v případě, že se „něco stane“. Ty pochyby mne postupně opouštěly. Pokud nic nebude nasvědčovat tomu, že by měl nastat nějaký problém, zvládnu to – s pomocí svých PA. Ty mne v mém rozhodnutí podpořily s tím, že jsou ochotné mi pomoci, i s tím rizikem, které tím podstupují! Několikrát jsme se sešly, začala jsem chodit do poradny k nim. Jaký to byl rozdíl! Žádný zbytečný ultrazvuk, žádné vnitřní vyšetřování – jen prohmatání břicha, test moči, tlak a příjemné popovídání. Podpora!

Podporu jsem potřebovala ze všeho nejvíce. Pár týdnů před termínem porodu jsem prodělala zánět dutin, měla jsem záchvaty kašle a žádné svaly, kterými bych kašlala. Navíc mi při návštěvě porodnice v 37. týdnu (pro všechny případy jsem se jela do jedné podívat) zjistili pozitivního streptokoka. Pan doktor vyšetřoval velmi nepříjemně a bolestivě a velmi se podivoval, proč nemám test na cukrovku – že prý ke mně budou automaticky přistupovat, jako bych ji měla! Monitor mi točili dvakrát, protože jim vynechávala tiskárna. No prostě katastrofa, deprese, nechuť k celému tomu kolotoči.

Na termín porodu jsem se začala těšit úplně nesmírně. Nakoupili jsme vše potřebné, podložky, igelity atd., připravili deky a ručníky. Manžel, přestože byl zprvu trochu nesvůj, mne v mém rozhodnutí podpořil (zejména po návštěvě porodnice) a začal se těšit se mnou. Termín porodu přišel a pořád nic. Zkoušela jsem vše možné, abych porod přivolala, lákala jsem miminko, že se na něj těšíme, ale neúspěšně. Ve 41 týdnu mi PA doporučily zajít do porodnice na kontrolu. Ach, to jsem si dala! Stejně nepříjemný lékař, stejný kolotoč s monitory a nakonec šok: Pozítří přijďte znovu a porod vyvoláme. Cože? Vždyť je ještě čas, jsem jen 41+1. No, my máme své postupy a vyvoláváme nejpozději ve 41+3. V té chvíli jsem věděla, že pokud se tomu budu moci jen trochu vyhnout, do této porodnice nepojedu. Byla jsem unavená a znovu v depresi. Usilovně jsem přesvědčovala miminko, ať se už narodí, že mu s námi bude hezky. PA mne opět podpořily – nikam jezdit nemusím, podívají se na mne ony, však to dopadne, jen když budu důvěřovat svému tělu.

….pokračování zítra…

Kristina