Mám den po termínu. Jsem doma. Už druhé ráno se probouzím se silnými poslíčky. Mé tělo je po celé noci proběhané k záchodu naprosto pročištěno. Přesto pořád nevěřím, že by termín, který mi doktoři stanovili, byl tak přesný a i přes zpravidelňování bolestí si myslím, že o porod ještě nejde.

K nám domů má dnes na kontrolu přijít naše „náhradní“ porodní asistentka. Zpracovávajíc bolesti zpíváním hlásky „á“ netrpělivě čekám do jedné hodiny odpolední, kdy má přijít a kdy snad zjistíme, co se v mém těle děje. Jenomže porodní bába nepřichází. Špatně jsme se s mým mužem podívali do diáře. Musíme čekat až do čtvrté hodiny, ne do jedné. Čekáme tedy dále. Kontrakce jsou pravidelné už několik hodin. Ve čtyři hodiny ale přichází další zklamání. Nikdo nepřišel, podívali jsme se špatně nejen na hodinu, ale také na den…

Voláme tedy rychle naši porodní bábu číslo jedna. Ta přichází ve čtvrt na sedm večer a sděluje nám, že jsem otevřená už na osm centimetrů. Tato informace ve mně vyvolává vlnu nadšení a strachu zároveň. Hlavou mi běží: „Porod brzy přejde do další fáze a stanu se matkou. Skrze úzké hrdlo mé pochvy se prodere hlavička nového člověka!“ Bojím se toho, co přijde. A to se odráží i na průběhu porodu – kontrakce se zpomalují, porod se zastavuje. Asistentka kontroluje stav miminka, vše je naštěstí v pořádku. Radí mi, abych šla do sprchy. Jsem na cestě, ale nechci. Chci si lehnout a spát. Vracím se tedy do postele.

Asistentka mi přikládá teplé pleny na bedra. Vše mi splývá. Nevnímám čas. Z ničeho nic pociťuji obrovskou sílu, která mě nutí tlačit. Rozehřátí beder vyvolalo stahy, porod se rozbíhá dál. Tlačím jeden stah, druhý, třetí … Tlačím už strašně dlouho. Jsem z toho vyčerpaná a miminko nikde. Plodová voda mi totiž ještě nepraskla. Necháváme tomu přirozený průběh. Aby mě povzbudila, radí mi porodní bába sáhnout si na vak s vodou. Vkládám tedy prsty do pochvy. Cítím ho. Je měkký a napnutý. Dalších několik kontrakcí trávím čupíc na zemi. A najednou, konečně cítím, že se něco stalo. Vylívá se ze mě čistá voda, která do té doby obalovala miminko. Těším se, že se vše zrychlí a že už budu mít ten okamžik prořezání hlavičky za sebou. Ale nic. Nic. Už tlačím tak dlouho a pořád nic. Hlavička se zasekla. Pár stahů necháváme vše bez zásahu. Cítím ale, že asistentka už začíná být také nervózní. Hlavičce pomáhá. Snaží se jí udělat volnou cestu. Už by to mohlo být, ale stále nic. Cítím, že se mám vrátit na postel. Kleknu si tedy na všechny čtyři, zapřu se o hranu postele a nechávám tu ohromnou sílu proudit mým tělem. Se zapřením o postel se vše zintenzivňuje, cítím, jak se hlavička blíží k východu … „Už ji vidím, už to bude,“ slyším něco v tomto smyslu. Je kolem desáté večer, úplná tma. Jen porodní bába si svítí čelovkou. Můj muž se ptá, jestli se může dívat. Souhlasím. Vše pokračuje. Tlak na konečník. Řeže to a pálí. Cítím, jak se trhám, ale už to chci mít konečně za sebou, tlačím už tak dlouho! Zatlačím a zařvu tedy jako nikdy před tím. Můj Bože! Cítím uvolnění, cítím, jak hlavička prošla a jak se za ní rychle prosoukává i tělíčko. Ten človíček během snad jedné vteřiny vyletěl úplně celý! Křičí! Je na živu! Okamžitě se celá rozechvělá, ale plná adrenalinu a síly, stavím na kolena a svlékám noční košili. Beru pak do rukou dar Boží, který mi porodní bába podává mezi mýma nohama. Mám ho v náručí, konečně u mě. Je to chlapeček. Kryštof Martin.

Děkuji, Bože, děkuji, Vesmíre, děkuji, Matko Země. Děkuji, mé děťátko. Děkuji, naše porodní bábo. Děkuji, můj muži. Děkuji, Ivano.

Bára (Krbečková) Stravová

818. Od Ivany ke Kryštofovi I