Už když se projekt příběhy pro Ivanu rozběhl, mě napadlo sepsat, respektive přeložit, svůj porodní příběh, který jsem jednou publikovala na zahraničním blogu o přirozeném porodu, když se narodila moje první dcera. Zdál se mi ale moc dlouhý a tak jsem se k tomu nikdy nedostala. 21.5. se mi narodilo druhé miminko, a tak si myslím, že to je ideální příležitost vyjádřit podporu Ivaně Königsmarkové.  Nikdy jsem se s ní nesetkala osobně, nicméně jsem ji a její práci vždy měla v povědomí díky tomu, že se příležitostně objevovala v mediích. A za to jí patří dík, jistě není lehké se stát tváří veřejně známou právě ve vztahu k tématu tak horce kontroverznímu, jako jsou v české republice přirozené porody a porody doma. Ivano, děkujeme!

Můj postoj k porodům v České republice je takový, že v prvé řadě každá žena má právo si svobodně rozhodnout místo porodu a ať už se rozhodne jakkoli, její lidská práva musí být respektována. Musí jí být umožněno učinit informovaná rozhodnutí na základě nezkreslených informací a musí mít možnost svobodně nabídnuté intervence přijmout nebo odmítnout. Není přípustné manipulovat informace, například o domácích porodech s porodní asistentkou, které byly mnohokrát v zahraničích studiích vyhodnoceny pro nízkorizikové rodičky minimálně jako stejně bezpečné, jako porody v nemocnici. Stejně tak není přípustné obhajovat zastaralé a škodlivé lékařské postupy, obhajovat je ve smyslu, že takto se to vždy dělalo, lékaři ví nejlépe a není důvod to měnit. Mluvím například o používání psychického nátlaku na rodící ženu, nevyhledání souhlasu s intervencemi, nadužívání epiziotomií a jiných zásahů u porodu, který by jinak mohl probíhat fyziologicky, rutinní separaci novorozence a jiné.

Můj osobní postoj k porodu je takový, že ženské tělo bylo stvořeno k tomu, aby bylo bezpečně schopné porodit dítě, které nosí.  Žiji ve Velké Británii a tento přístup je normálně propagovaný zdravotním systémem. Tedy těhotné ženy jsou považovány primárně za zdravé, pro základní péči navštěvují porodní asistentky a pouze pokud zdravotní stav ženy naznačuje komplikace, přesouvají se do více medializované péče lékařů. Vyšetření během těhotenství jsou prováděna pouze taková, která mají prokazatelný benefit pro matku nebo dítě. Tedy například nic neměnící a málo vypovídající vaginální vyšetření se během těhotenství rutinně vůbec neprovádějí. Na běžné návštěvě porodní asistentka změří krevní tlak, zkontroluje moč, poptá se na obecné zdraví, ve vyšším stupni těhotenství zkontroluje srdeční ozvy a pohmatem zkontroluje pozici dítěte. Jsou provedené dva ultrazvukové scany za celé těhotenství (u zdravých maminek) = jeden datovací scan na začátku těhotenství a jeden scan na zjištění anomálií kolem 22. týdne. Z genetických testů je rutinně nabízeno jen krevní testování na Downův syndrom a nuchální scan a pokud jej nechcete podstoupit, nikdo nehne ani brvou. Pak ještě asi dva tři rutinní krevní testy. Zátěžový glukózový test a stěr na streptokoka se neprovádí rutinně všem ženám prostě proto, že je sporné, nakolik je to prospěšné. /Například je sporné, nakolik je prospěšné pumpovat antibiotika do všech žen, co nosí přirozeně streptokoka. Tedy 20 -25 procent všech žen- v dnešní době, kdy je jedním z velkých problémů zdravotnictví rapidně narůstající odolnost mikroorganismů vůči antibiotikům, a také vliv brzké expozice antibiotik na pozdější zdraví jedince/.

Můj první porodní příběh (anglicky) je zde http://saudibirthstory.blogspot.co.uk/2011/01/persevering-in-homebirth.html (blog není můj). Můj první porod proběhl plánovaně doma s porodní asistentkou zcela v rámci britského veřejného zdravotnictví, byl dlouhý, bolestivý, ale byla jsem ráda za své soukromí, a nakonec, i když už to vypadalo, že možná kvůli pomalému postupu budu muset jet do nemocnice, se moje dcerka narodila v dobrém stavu doma.

Druhý porod jsem také plánovala na doma. V těhotenství jsem byla zdravá, tak tomu nic nebránilo. Cítila jsem se dobře a ke konci těhotenství jsem příležitostně prováděla krátkou relaxaci, při které jsem se soustředila na rozpuštění případných bloků spojených s porodem. /Když jsem zpětně přemýšlela o svém prvním porodu, tak jsem si uvědomila, že ačkoli jsem byla relativně v pohodě, našla jsem v sobě stopy hluboce zakořeněného strachu spojeného s porodem, který je po generace předáván v naší kultuře. Chtěla jsem být co nejvíce očištěná od podvědomých negativních sugescí, které by mohly porod komplikovat a zpomalovat. Tak jsem se vědomě otvírala a miminku posílala zprávu, že já jsem připravená a až bude ono připravené, tak ať přijde./ Nevěnovala jsem tomu ale jinak nějakou zvláštní pozornost, kromě pár minut tu a tam večer.

Můj termín opět přešel a já jsem kromě silnějších poslíčků, které jsem cítila už asi dva týdny, necítila nic zvláštního. V den termínu jsem odmítla nabídku porodní asistentky udělat Hamiltonův hmat. Nechtěla jsem na miminko spěchat a hnát ho, když ještě nebylo připravené. Také jsem odmítla diskuzi o případné indukci, kdyby se miminko nenarodilo do 12 dní po termínu. Indukci bych zvažovala pouze v případě, že by se objevily známky toho, že miminku se přestává dobře dařit. Vše bylo plně respektováno a probraly se mnou možnosti monitoringu, kdyby se miminko nenarodilo do dvou týdnů. S případným monitorováním jsem problém neměla.

Můj porod začal, když jsem byla 6 dní po termínu. Ale když jsem se ráno probudila, nijak jsem s tím nepočítala. Cítila jsem ráno jen mírný tlak v podbřišku, zhruba jako před menstruací. Přišel k nám opravář zkontrolovat bojler, zadělala jsem kynuté těsto na něco sladkého a vzala jsem tříletou dcerku ven nakoupit a do knihovny. Vrátily jsme se domů a já jsem s dcerkou začala válet nachystané těsto. V tom jsem dostala první bolestivou kontrakci. Řekla jsem si, že by? Ale neplánovala jsem s tím něco dělat, protože jsem automaticky očekávala, že mám ještě takových 10 hodin před sebou. Jenže jak jedna kontrakce odezněla po chvilce jsem dostala další… Po chvíli mi bylo jasné, že to přestávám zvládat a moje dcera se mě začala vyptávat co mi je – pořád jsem nečekala, že narozením miminka je tak blízko, ale věděla jsem, že už musím dceru poslat ke známým. Šla jsem zavolat manželovi, aby přijel z práce a kamarádce, aby vyzvedla dceru. Já jsem mezitím zvládla mezi kontrakcemi dát dceři lízátko a pustit pohádky v obýváku, a pak jsem rychle šla do vany, protože už bolest byla veliká a jediné, na co jsem mohla myslet, byla teplá sprcha na břicho.  Pořád říkala, že přece musím ještě něco vydržet, když porod se teprve rozbíhá (haha – to jsem si jen myslela). Za chvilku přišla kamarádka vyzvednout dceru, já jsem zvládla vylézt z vany a hodit si přes sebe ručník, ale po pár rychlých slovech mě další kontrakce poslala do kolen a na všechny 4 a nemohla jsem si pomoct, než vokalizovat, než přešla. Prosila jsem kamarádku, ať jen vezme dceru a jde, že manžel je na cestě. Ona trvala na tom, že mě tam nemůže nechat, zavolá porodní asistentku – já jsem nebyla schopná to udělat – myslela jsem jen na to, že chci, aby byla dcera pryč, aby se nestresovala, co je s maminkou, a abych já mohla zase vlézt do vany a pod sprchu. Naštěstí manžel zrovna otvíral dveře, tak společnými silami zavolali porodní centrum, aby poslali porodní asistentku a kamarádka vzala dceru pryč. Já jsem okamžitě vlezla hned do vany a už jsem měla pocit, že mě bolest při kontrakcích roztrhne vejpůl a začala jsem už křičet na celé kolo z plných plic. Chudák manžel byl hodně vystresovaný, vůbec nečekal, že mě najde v takovém stavu. Když jsem mu volala do práce, ještě jsem mu řekla, že si „nejsem úplně jistá“ že se něco děje. Byl na telefonu s porodním centrem a urgoval je ať asistentka přijede co nejrychleji (Později nám řekla, že byla zrovna u pumpy, a když jí řekly, jak se věci mají skočila bez rozmyslu do auta =- a odjela bez zaplacení a uvědomila si to až po cestě 😀 ). Najednou jsem při kontrakci dostala chuť zatlačit. Dalo mi to pocit trošičku úlevy, ačkoli bolest byla pořád nesnesitelná. Říkala jsem si, že bych neměla tlačit, protože tlačením, když ještě nejsou porodní cesty otevřené, si můžu přivodit zranění. Ale nemohla jsem si pomoct, prostě se mi chtělo. V jednu chvíli jsem křičela na manžela, že chci do nemocnice, myslela jsem na epidurál 😀 , pak jsem si uvědomila, že cestu v tomto stavu bych stejně nesnesla a že epidurál by mi stejně nemohli v tomhle stavu dát, tak jsem mu mezi další kontrakcí zase řekla, že počkám na porodní asistentku.  Pak se paní na telefonu manžela zeptala, jestli už něco vidí jít ven (asi jí podle mého řevu došlo, že bych mohla tlačit), on říká že „něco vidí“ ale hlavička to není (viděl vak plodové vody). Teprve teď mě napadlo si sáhnout – a opravdu cítila jsem hlavičku. A teprve teď mi došlo, že už opravdu tlačím miminko a že to nebude trvat dalších deset hodin ale možná jen pár minut, jen pár dalších kontrakcí. Zatímco to pro manžela byl další šok, pro mě to byla ohromná úleva to vědět. Neměla jsem strach porodit sama, věděla jsem, že když porod postupuje rychle, je vše v pořádku. Věřila jsem svému tělu a miminku. Manžel dostal za úkol od paní na telefonu zavolat rychlou záchrannou službu. Tak je zavolal a oni mu po telefonu říkali, že mě musí dostat z vany. To jsem rozhodně neplánovala udělat, protože voda bylo to jediné, co mi poskytovalo trochu úlevu. Tak jsem mu mezi kontrakcemi řekla rázné ne a víc jsem ho ignorovala a dál tlačila. Hlavička vždy popolezla trošku víc ven a pak zase zpátky, to je naprosto normální. Dorazil první záchranář (tenhle přijel autem s majáčkem, po nějaké době ještě dorazila ambulace). Usadil se u vany, vytáhl špunt, protože nechtěl, abych rodila do vody, protože u porodu do vody nikdy neasistoval, a jen mi říkal, že je všechno v pořádku, ani jsem ho nevnímala, říkal mi, že už tlačím hlavičku – jako bych to nevěděla, lol.  Tři minuty po tom, co dorazil první záchranář, dorazila i porodní asistentka s ENTONOXEM – byla to úžasná úleva, entonox je zde běžně nabízen ženám jako metoda mírné a neškodné úlevy bolesti při porodu – bolest to výrazně neutlumí, nicméně trochu jí to jakoby zatlačí do pozadí, protože entonox na chvíli způsobí, že se cítíte tak trochu opile. Dvě kontrakce po tom už se hlavička narodila. Pak jsme chvíli čekali na tělíčko, s první kontrakcí nevyšlo, protože poloha v pololeže ve vaně není zrovna ideální, tak mu porodní asistentka jemně pomohla dorotovat, a tělíčko se taky narodilo. Dali mi miminko – syna hned na břicho, byl ve velmi dobré kondici, ani moc neplakal, pokud vím, jen se na mě zvědavě koukal. Abych vše dala do časové perspektivy – od doby kdy jsem zavolala manželovi, že se asi něco děje do doby narození miminka uběhla pouze hodina a půl.

Za dalších dvacet minut jsem porodila placentu, to už jsem se mezitím přestěhovala i miminkem do ložnice. Pak mě asistentka prohlédla a našla vevnitř natržení, ale nebyla si jistá, nakolik je vážné, a říkala, že se to bude muset zkontrolovat v nemocnici. Obávala se, jestli to náhodou nebude třetí stupeň, vzhledem k rychlosti porodu a tomu, že syn vážil 4,2kg. Takže jsme ještě chvíli odpočívali, pak jsme se vypravili a ambulance nás převezla do nemocnice. Natržení se ukázalo být jen relativně malé a druhý stupeň takže jen pár stehů. Kvůli synově vyšší váze a troše mekonia v plodové vodě si nás nechali přes noc na pozorování. Měla jsem štěstí, že jsme dostali krásnou soukromou ložnici v porodním centru, ne jen postel na klasickém poporodním oddělení. I porodní asistentky v nemocnici byly milé tak jsem si i tu noc tam docela užila, v rámci možností.

Ještě bych na závěr ráda dodala, že jsem byla hrozně překvapená, jak svěží jsem se po porodu cítila. Při šití jsem si povídala s asistentkami o životě a vůbec celkově jsem se ani těsně po porodu, ani nyní, necítila vůbec vyčerpaná – skoro si připadám, jako bychom měli rodinnou dovolenou, protože manžel zůstal na dva týdny doma. Můj syn je velmi klidné miminko, hezky spí, budí se na kojení, pak se na nás se zálibou kouká a prohlíží si nás. Připisuji to právě tomu, že porod proběhl rychle a nekomplikovaně. Bolest od stehů není pro mě vůbec velká a rychle mizí, stejně to bylo u prvního porodu. Není mi jasné, proč jsou lékaři v České republice tak posedlí prováděním episiotomií, když jsou často pro ženy bolestivější a déle se hojí, než natržení – a podle hodnověrných studií vážným natržením stejně nepředchází, někdy i naopak. Předcházení „natrhnutí nastřižením“ prostě nedává smysl.

Kateřina