Moje první těhotenství bylo úplně jiné, než jsem si na začátku uměla představit. Nebyla to žádná idylka. Velký stres v práci, ukrutné bolesti zad,  břicho, které rostlo snad už v prvním trimestru a nabylo obřích rozměru /můj syn měl nakonec porodní váhu 4,9 kg – a to jsem neměla cukrovku/. Již na začátku svého 8. Měsíce těhotenství jsem náhodou doprovázela těhotnou kamarádku do porodnice. Měla jsem co dělat, abych přesvědčila personál, že já nejsem ta, která bude za chvilku rodit – měla jsem mnohem větší břicho, než moje rodící kamarádka.

Dlouho jsem vybírala kurz předporodní přípravy, dostala jsem se nakonec do kurzu k Ivaně. Byly tu převážně „alternativní“ rodiče, které chtěli své dítě porodit harmonicky a přirozeně. Tak jsem se asi taky stala alternativní i já – 🙂 Během kurzu jsem začala tušit, že Apolinář, ve kterém jsem se registrovala k porodu, není pro mne vhodný. Navíc asi v 28. Týdnu jsem ještě jela do Apolináře na několik vyšetření, na které mne tam poslal můj gynekolog. Starávila jsem hodinku v čekárně-chodbě u porodního sálu, zařízení kterého bylo minimálně 40 let staré. V koupelně, kde rodičky mají hopsat na balónu, hrozně smrděla kanalizace. Asi jsem citlivka, ale dospěla jsem k názoru, že toto místo je celkové hnusné a nechci tady vůbec být, natož rodit. Přístuú personálu byl dobrý, na nic si nemohu stěžovat.

Hledala jsem jiné řešení, a volba padla na porodnici v Neratovicích. Domluvila jsem se s porodní asistentkou z Neratovic, že budu k ní chodit na kontroly a  rodit s ní. Byla to úleva – sice z Prahy do Neratovic jsem musela jezdit autobusem, ale bylo to rozhodně lepší, než sedět v čekárně u Apolináře. Měla jsem rodit velké dítě, hodně přes 4 kg. Ale byla jsem si jistá, že to zvládnu, pánev mám dostatečně širokou a moje odhodlání je veliké – :-). V 41. Týdnu se nedělo nic. Ultrazvuk vyhodnotil, že synek v bříšku již váží 4,5 kg. Doufala jsem, že mi udělají např. Hamiltonův hmat, ale lékař mi řekl, že zatím ne a že jsem stále úplně zavřená.

Takže jsem čekala ještě 7 dnů, do konce 42. Týdne těhotenství a pořád nic. Takže moje cesta směřovala do Neratovic na vyvolání porodu. Bohužel po kontrole několika doktory mi naměřili, že dítě již váží cca 5 kg. Na konci těhotenství ultrazvuk odhaduje váhu na +/- 10 procent, takže to mohou být 4,5 kg nebo i 5,5 kg. Verdikt – dítě sice snad projde hlavičkou, ale má široká ramena a ty se zaseknou. Takže z očekávání harmonického přirozeného porodu se vyklubal plánovaný císař. Byla jsem k tomu naprosto psychicky nepřipravená. Zpětně si uvědomuji, že jsem měla alespoň počkat na začátek porodu, až se začnou vyplavovat hormony a pak jet do porodnice, aby mne „kuchli“.

V Neratovicích není JIPka, takže po císaři ženy dávají rovnou na standardní pokoj. Péči o ženy po císaři opravdu nezvládají. Měli jsme sice zaplacený nadstandardní pokoji, ale dost uboze zařízený /manžel se snažil 2 dny spát na rozkládacím křesle, které se rozpadalo stářím./ Venku bylo  -15 stupňů, na pokoji v noci +35, topení nešlo regulovat. Takže jsem jen ležela jako dušené maso ve vlastním potu a krví s močovým katetrem. Sestřička přišla jednou za 3-4 hodiny aby mi vyměnila vložky, žádné pravidelné mytí a výměna podložek /ty jsou asi drahé, tak šetřili/.  Manžela jsem o pomoc s hygienou nechtěla žádat – chtěla jsem před ním zachovat poslední minimum ženské důstojnosti, které mi zbýval.  Mým snem po celou dobu pobytu v porodnici bylo otočit se na bok. Otočila jsem se až doma ve vlastní posteli.

Dítě však se mělo dobře – syn byl ihned u nás, staral se o něj manžel – sice to neuměl, ale musel se tomu hodně rychle naučit. Dodnes si říkám, že syna a jsme s manželem porodili vlastně spolu.

Z kurzů jsem věděla, že v žádném případě nemám dávat přikrmovat dítě. Trochu jsem to přehnala – můj syn po třech dnech byl opravdu žíznivý, hladový. Teď bych po 24 hodinách po porodu opravdu trochu vody a příkrmů mu dala – byl by klidnější a měl sílu sát prso. 4. Den po císaři jsem dostala mléko a pak vše už bylo fajn.

Katka