Nejdřív jsem šla na normální porodnické oddělení. Zapsali si mě do škatulky “dohled nad vysoce rizikovým (ohroženým) těhotenstvím!!!” Grrr… už jen to mi hnulo žlučí! Já, s normálním, fyziologickým těhotenstvím! I v době, kdy jsem ten paratyfus opravdu měla, nebylo mé těhotenství ani rizikové, natož vysoce ohrožené! A teď ho už ani nemám, jen jsem na nějaký pitomý formální listině!

Pak jsem na ně vyndala můj porodní plán 😀 Ne, nic extrémního jsem tam neměla. Jen jsem nechtěla podávat žádné uklidňující atd. prostředky, minimum zásahů atp. Po porodu nepřerušený kontakt a nepřestřihnout šňůru hned. Nevrlá doktorka “a jéje alternativka” řekla, že ano, pokud to bude možné, což slíbit nemůže. Ale že okamžikem narození dítěte to je věc dětských lékařů. A zavolala někoho z dětského.

Myslím, že na mě vyslali speciálně připravenou mladou doktorku, která má tyto nevychované “alternativky” zmáknout. Mladá doktorka supermedovým hláskem nastrojeně začala: “Tááák, podíváme se na tóóó, aby vše proběhlo v pořádkúúú (úsměv) nejen k Vaší spokojenostííí (úsměv), ale aby to bylo také bezpečnééé pro Vaše miminkóóó (úsměv), protože TO je pro nás ze všeho nejdůůůležitějšííí (megaúsměv).“

Takže: Po porodu se musí hned přestřihnout šňůra, na miminko se podívat, propláchnout pusinku, zkontrolovat, a pak teprve se může položit mamince na břicho. Když jsem trvala na svém, šla se poradit s primářem dětského. Já mezitím šla do čekárny, protože jsem tam už byla hrozně dlouho, tak abych byla s mužem. Pak se vrátila s tím, že mi to u primáře “vyjednala” a on milostivě svolí přestřihnout šňůru AŽ po 5ti vteřinách!!! (nebo 10ti, už nevím), ale stejně se miminko musí nejdřív prohlídnout, než ho dostanu na břicho. A rozhodně se miminko nesmí dát s nepřestřihnutou šňůrou na břicho, to by bylo výš než placenta a krev by natekla zpátky. Říkala jsem jí, že to je přeci již překonaný názor. Ona prý, že chodí na školení a je to aktuální, co je tam učí. Kdo je tam sakra učí?

(Vsuvka:
Světová zdravotnická organizace (WHO) – Péče v průběhu normálního porodu:
praktická příručka, 1999
Zdroj:http://normalniporod.cz/wp-content/uploads/2012/08/pece-u-porodu-WHO.pdf
….
Pozdější podvázání šňůry (nebo vůbec žádné) je postupem fyziologickým, a časné podvázání je zásahem, který má být opodstatněn. „Transfúze“ krve z placenty na dítě je při pozdním podvázání fyziologická, a negativní účinky této transfúze nejsou pravděpodobné, zejména u normálních případů.

Po abnormálním průběhu těhotenství nebo porodu, například v případě alergizace Rh faktoru nebo při předčasném porodu, může pozdější podvázání šňůry způsobit komplikace, u normálního porodu by však pro zásah do přirozeného procesu měl existovat opodstatněný důvod.

Pokud se praktikuje kontrolovaný tah za pupeční šňůru po aplikaci oxytocinu, což se děje na mnoha porodnických odděleních po celém světě, je časné nebo relativně časné podvázání šňůry povinné.

Avšak i tam, kde se vyučuje a praktikuje pozdější podvázání, tj. poté, co v pupeční šňůře ustala pulsace, obvykle po 3 – 4 minutách, nebyly zaznamenány nepříznivé účinky. Nejnovější výzkumy navíc podporují pozdější podvázání šňůry, neboť může působit jako prevence dětské anémie způsobené nedostatkem železa, což může mít velký význam zvláště v rozvojových zemích (Michaelsen a kol. 1995, Pisacane 1996). Přestože jsou v současné době důkazy určující rozhodování o časném nebo pozdějším podvázání pupeční šňůry nedostatečné, zasluhuje si tento problém jistě více pozornosti.)

Když doktorka zjistila, že mám anglicky mluvícího manžela, přešla do plynulé angličtiny, čehož si cením, ale asi se jí to trochu vymstilo… manžel se na ni totiž osočil, co je to za přístup a jel docela drsně… končil tím, že tohle není nemocnice, tohle je továrna. Doktorka byla blízko ke zhroucení, a začaly jí téct slzy. Pak se na něho rozkřičela, že ona je doktor, její prací je být ve střehu a hledat, kde by se co mohlo pokazit, kde by se mohla stát chyba a předvídat komplikace a nemoci. I ve spánku o tom přemýšlí, kde se může něco pokazit. Ona se ze všech sil snaží lidem pomáhat, může se přetrhnout, aby všem vyšla vstříc a takovýhle lidi jako on ji potom ničí.

Bylo mi ji líto, opravdu to s námi i s miminkem i se všemi obyvateli planety myslela dobře. Ale o její předvídání problémů jsme bohužel nestáli…

Mezitím se od nás rozhodl dát ruce pryč i primář dětského oddělení na Bulovce. Pohádal se s ostatními kolegy, vím detaily díky mým doktorským kontaktům 🙂 Prý tam mé dítě nechce, protože bude mít jistojistě paratyfus a nakazí ostatní miminka. Z infekční mu vysvětlovali, že je to nesmysl, že paratyfus nemám ani já a už vůbec ne miminko, ale on si postavil hlavu, že ne. No to už začala být docela komedie…

Tak jsme se přesunuli na infekční, že tedy asi budu rodit tam. Infekční klinika je moc fajn, už jsem tam byla deset dní, všichni zaměstnanci jsou milí, i když jsou upracovaní a nestíhají. Ale rodit tam…? A ještě jsme ten den nakonec měli neštěstí na nepříjemnou doktorku. Já je chápu, mají tam důležité, vážné infekční případy a budou se zabývat zdravou těhotnou a jejími porodními plány? Ale já bych moc ráda rodila někde jinde, kdyby mi to umožnili, já za to přeci nemohla.

Mám prý rodit na infekčním porodním sále, rodí tam převážně ženy HIV pozitivní a to císařským řezem. Bože. Ne, že bych se bála, že tam něco chytnu, ale jde o princip – proč bych tam měla rodit já a jak ke mně asi budou už prvotně přistupovat… Není ve zvyku, že by tam byl přítomný partner, to přeci nejde, jsme infekční klinika. Další šok, chci manžela u porodu! Nakonec, návštěvní hodiny na pokoji budou 16-17 hod. Jen hodina denně! A že mě klidně rovnou přijmou na pokoj a můžu tam být. Proč by mě měli příjmat, když ještě nerodím? To mi budou porod vyvolávat? Pomóóóc, teď jsem byla na pokraji zhroucení já!

Okamžitě jsem volala jednomu moc fajn mladému doktorovi z infekčního, který mi tehdy napsal do té zprávy, že můžu rodit, kde chci. Sice neměl službu, ale neuváženě mi na sebe dal onehdy osobní telefon a od té doby jsem mu stále kvůli něčemu volala, on mě většinou uklidňoval. Teď jsem nešťastně štkala, co jsem se dozvěděla, a že tam takhle rodit nechci, atakdále. Že snad budu rodit doma… (Zvažovali jsme i tuto variantu a dokonce našli jednu ochotnou porodní asistentku, jenže sraz jsme s ní měli až v pondělí, ale celé to bylo takové moc na poslední chvíli.) Na to on ježišmarjá jen to ne, jestli je pro Vás zdraví Vašeho dítěte důležité, já Vám raději ani nechci říkat, co jsem viděl všechno za případy postižených dětí po porodu doma a tak dále.

Pak se rozběhl další kolotoč, asi někomu volal. Nakonec ta stejná nepříjemná doktorka přišla s tím, že mluvila s primářkou infekční (a že jsem prý vnučka paní primářky X. – opravdu? – úsměv…) a že se to nějak vyřeší, že mého manžela přijmou do stavu společně se mnou. Že po porodu tedy budeme na dětském oddělení infekční kliniky, že tam je to moc fajn. Že jedna sestřička bude mít na starosti jenom nás, že už se na nás a na miminko moc těší. Pak za námi tato sestřička přišla, už jsme ji znali, opravdu byla moc fajn. Paní původně nepříjemná doktorka tedy řekla, že až začnu rodit, mám přijít. Pak si ale neodpustila poznámku: Doufám, že to bude až po 21h, protože to už má službu kolega a doufám, že si Vás tedy přijme on (myšleno náš mladý pan doktor). Prostě s námi už nechtěla mít nic společného…

No tak trochu jsme se trochu uklidnili a šli domů.

Doma jsme řešili, co a jak. Porodní plán jsme stále prosazený neměli, protože k porodu stejně přijde někdo z porodnického oddělení na Bulovce. Já bych se snad i vzdala, ale manžel ne. Předtím o přirozeném porodu nic nevěděl, ale teď už ano. Tak když už to ví, má to všechno zase zapomenout, zahodit to a vzdát se? Kvůli nějaké ženské na hygieně? Ne. A tak, ten samý den, v pátek odpoledne jsme rozhazovali sítě, kde se dalo. Nakonec se nám ozvala paní Candigliota z Ligy lidských práv. Na její rady jsme si připravili revers, že odmítám okamžité přestřihnutí šňůry. Další, kdybychom chtěli z nemocnice dříve, než nás pustí. Našli jsme dulu, která by s náma na Bulovku šla a pomáhala nám prosadit, co chceme. Vůbec jsem netušila, co můžu za přístup čekat, ale měla jsem pocit, že k nám budou přistupovat jako k rizikovým, což bude jedině na škodu. Manžel ještě jednou volal mladému doktorovi a oznámil mu, že jednáme s Ligou lidských práv a víme, co a jak (vlastně mu vyhrožoval). Chudák doktor! Opravdu mne mrzelo, že mu způsobujeme tolik nepříjemností 🙂 Já totiž hrozně nemám ráda konflikty…

Zatím jsem nerodila, Žofinka čekala.

Alice, Anbu a Žofie

…pokračování zítra…