Ten čas tak letí… Tak náš nejstarší synáček už oslavil své třetí narozeniny.

Konečně jsem se odhodlala, sednout si a zavzpomínat, jaké to tehdy bylo…

K paní Ivaně nás přivedla mužova sestra Šárka, doporučila nám ji jako svou známou, ať si k ní zajdeme na předporodní kurz do „Áčka“. S odstupem času vím, že to jsou informace k nezaplacení, které vám jen tak někde (v nemocnici nesdělí). Ivanin osobitý přístup, šarm a samozřejmost, se kterou přednáší, jsou v dnešní době téměř vzácností. Dokáže vám přímo otevřít oči, přivést každého k sobě a k zamyšlení: „jaké mám možnosti? Co sama vlastně chci nebo po čem toužím a jaký si představuji porod?”

K tomu ostatně vybízel i úkol z kurzu od Ivany: Sepište si každá své porodní přání.

K Ivaně jsme chodili s mužem i do poradny, čekaly jsme naše první děťátko.

Neopomenu zmínit, jak velice mě Ivana uklidnila, když mi řekla, že nemusím poslouchat rady a hrozby jisté gynekoložky MUDr. P.B. z České Lípy, která mě strašila silnými slovy: „Ženská! Vy to svoje těhotenství snad neberete vůbec vážně! Někomu se otočí život o 180°. To byste měla ležet s vypodloženou pánví nahoru a moc se nehýbat!“ (?)

Díky Ivaně jsem rychle pochopila, že těhotenství není nemoc a pohyb je jedině ku prospěchu. (Takže jsem v našem jabloňovém sadu vesele na podzim hrabala listí a vozila kolečka jablíček na moštování, samozřejmě s ohledem na své možnosti a stav 😉

Byl krásný slunečný sobotní den, konec února, byla jsem sama doma, na naší krásné zahradě, kde rostou bujné jabloně. Vzhledem k návalu energie jsem je začala stříhat. Pracovalo se mi snadno, měla jsem malé bříško, jen asi 7 kg navrch k mé beztak štíhlé postavě.

Můj milý se vrátil z dlouhých cest po stověžaté a po večeři jsme obvolávali rodinu a přátele. Ještě si vybavuji, že jsme topili jen v kachlových kamnech, kde jsem vařila pudink ke snídani. Pak mě přepadly takové podivné „křeče do břicha“, pravidelné… aha poslíčci? Psali jsme Ivaně, která se tou dobou zrovna vracela z nějakého setkání v Bratislavě, ale díky tomu, že se k nám před porodem přijela podívat, věděla kudy z Prahy pokračovat.

Vzpomínám si, že předchozí noc jsem moc klidně nespala. Ve světnici mě hlídala naše věrná fena Luna a často netrpělivě kňučela, což mě budilo. K ránu, asi v půl sedmé, když už jsem tvrději usnula, mě zas ze spánku vytrhlo zvonění telefonu! Volal můj táta, že prý měl živý sen, že už rodím, a jede mi na pomoc.

Napustila jsem si vanu s vůní levandule a mezi kontrakcemi si prozpěvovala: „Vyletěla holubička“. Míra mezitím navozil dřevo ke kamnům, vytopil místnost na „porodní“ teplotu 28°C. Šárka už byla na cestě k nám, po příjezdu mi pomohla z vany a Ivana s mezipřistáním doma „na kafe“ k nám dorazila někdy kolem půlnoci.

Ve světnici bylo příjemné teplo, svítily tu svíčky a atmosféru svými rytmickými tóny dotvářela hudba Dead Can Dance. Vnímala jsem pravidelné kontrakce, vzdechy mého těla a cítila blížící se okamžik porodu. Věděla jsem, že situace si vyžaduje naprostou přítomnost a bdělost, ale chvílemi jsem mezi kontrakcemi usínala vysílena z denní práce na zahradě.

Nastal zlomový okamžik, ve kterém jsem zaváhala. „Dokážu to, jsem dost silná? Větší děťátko v mé pánvi, jak vyklouzne ven? A zvládnu správně tlačit?“ Podpora je v těchto chvílích pro rodící ženu velice důležitá, o to více pro prvorodičku. Naštěstí mi přítomnost Šárky dodávala sebedůvěru a odhodlání zahnat tyto pochybnosti.

Kolem půl třetí v neděli ráno 27.2. mi praskla voda a po chvíli pak na pár zatlačení, vyklouzlo hlavičkou napřed i celé tělíčko našeho synáčka Vincíka (jako Rybička). Spojen s tepající pupeční šňůrou, ještě pár desítek minut trvalo porození placenty. Mezitím jsem to krásné živé čisté miminko držela v náručí v připraveném červeném ručníku. Po chvilce se přisál k prsu, byl to nepopsatelný nádherný zážitek. Jeden z nejkrásnějších zázraků života, byl ten OKAMŽIK, kdy jsem si uvědomila, že přišel na svět človíček, který ve mě vznikl a kterého jsem v sobě měsíce nosila… je v tom něco zázračného.

Po porodu placenty, se odstřižení pupečníku ujal novopečený tatínek. Dostal po té děťátko do náruče na nahý hrudník a Ivana mi pomohla do koupelny se omýt. Po kontrole drobné ranky po porodu a pár užitečných radách se s námi rozloučila a odjela s příslibem, že přijede na návštěvu za dva dny. Usínali jsme k ránu za svítání, šťastni a ve třech v naší společné posteli.

Den po porodu se na nás přijela podívat i dětská doktorka se sestrou. Takový domácí porod je v našich končinách spíše raritou, což jsme zjistili na matrice, když mému muži s neskrývaným překvapením paní matrikářka oznámila, že to tu ještě nezažila a na úřadě sedí už 17 let. Později se k nám doneslo, že poslední porod doma na Úštěcku proběhl údajně někdy v sedmdesátých letech.

Naše čerstvé miminko bylo celé tři dny zachumláno v peřinách nahé na mém těle. Oblékli jsme mu slavnostní košilku až před příjezdem mých rodičů. Placentu jsme prvního března zakopali, s náležitým rituálem, pod velikým ořešákem na naší zahradě. Náš dům postavený roku 1825 zažil další domácí porod, tudíž jsme tímto obnovili tradici, kterou započali generace před námi a byla od roku 1952 “pozastavena”.

Malého Vincíka jsem nosila často jen v šátku do jeho půl roku, kdy už vážil kolem deseti kil, pak jsme dostali zajetý kočárek 😉 16. den po porodu se dostavil první dílčí úspěch s komunikační “bezplenkovou” metodou a asi do roka a půl byl synek zcela bez plenek.

Chci tu ještě poděkovat:

Děkujeme Machkům, předchozím majitelům našeho domu za stav, ve kterém ho udrželi (je památkou chráněnou státem). (Pan F. Machek se v tomto domě narodil i se svou starší sestrou někdy v padesátých letech po osídlení pohraničí).

Děkuji rodičům, kteří mě vychovali a i když mě z cela nepodporovali v mém rozhodnutí porodit doma, tak alespoň respektovali to, co si přeji.

Děkujeme především Ivaně, která nám pomohla otevřít oči a vidět věci v pravém světle. Také bych chtěla poděkovat svému muži, který mě v rozhodnutí domácího porodu podpořil a prožíval se mnou ty krásné první chvíle příchodu našeho synka na svět u nás doma.

Šárce, mužově sestře, která přijela “na zavolanou” a pomohla při porodu masáží a jako velká podpora.

Také velký dík patří mému bratranci Adamovi N., který mi poskytl kraniosakrální ošetření v posledních měsících těhotenství, které také, pevně věřím, pomohlo k hladkému průběhu porodu.

Přeji si, aby mělo více žen přístup k informacím a aby nepodléhaly většinovým zaběhnutým standardům, že do porodnic chodí rodit většina a doktoři „přeci vědí, co dělají“.

Učme se a učme naše dcery vědomě prožívat ty kouzelné chvíle a naslouchat svému tělu a jeho potřebám a především vycítit potřeby dítěte, jelikož ono samo je hlavním spouštěčem a aktérem celého porodu v matčině těle. Vždyť příroda je mocná a stvořila nás i s vědomím, že umíme rodit své děti, jen si někdy dostatečně nedůvěřujeme a odevzdáváme se do rukou porodníků – “odroďte mě”… (snad víte, co děláte?).

Anonymních případů – neosobních přístupů k ženám, jako rodícím tělům v nemocnicích bylo doufám už dost, proto také děkuji všem dulám, porodním asistentkám a porodníkům, které se vydaly cestou naslouchání si a vnímání potřeb rodiček a rodících se lidských bytostí.

S láskou Silvie V.