Můj porod ve mně uzrával poměrně dlouho, synovi už je 21 měsíců. A nyní mě nějaký vnitřní popud vedl k tomu, abych všechno sepsala, a ráda bych, aby se tento porodní příběh stal součástí Příběhů pro Ivanu.

Během těhotenství jsem se cítila báječně, ovšem jako prvorodička jsem byla celkem poslušnou ovečkou systému. Chodila jsem na všechna vyšetření a kontroly (u příštího dítěte si to udělám po svém, vyberu si PA a ta mě bude provázet celým těhotenstvím). Snažila jsem se načíst si co nejvíc k porodu, tedy samozřejmě k tomu co nejpřirozenějšímu. (Teď vím, že to bylo málo.) Porodnici jsme si vybrali spíš menší, protože když jsem byla na prohlídce ve fakultní, kterou máme asi dvě stě metrů od domu, vyděsila jsem se, vypadalo to tam jak na Václaváku, a to i na oddělení šestinedělí. Už samotný fakt, že budu muset trávit nějakou dobu v nemocnici, mi dost vadil, protože jsem už od začátku věděla, že těhotenství pro mě není nemoc a porod nepředstavuje lékařskou věc. Snažila jsem se zjistit si co nejvíce dostupných informací o přirozeném porodu, na všechno jsme se pak ptali PA při prohlídce námi zvolené porodnice. Odpovědi nebyly úplně ideální (například na otázku dotepání pupečníku zazněla stará nepravda, že by dítě mohlo vykrvácet zpět do placenty), ale byla vidět snaha nezasahovat do chodu porodu.

Sepsala jsem si porodní plán (nepíchat plodovku, nenastřihovat, žádný oxytocin ani epidurál, mnou vybraná poloha pro vytlačovací fázi, bonding…) a ten předala při první kontrole v porodnici, lékařka se mnou všechny body prošla a v podstatě mi je odsouhlasila, tedy až na ten nástřih samozřejmě, „ten se musí udělat, když to bude nutné“.

První kontrakce přišly v pátek odpoledne ve čtyři hodiny, pamatuju si to přesně, šla jsem zrovna z města a myslela jsem, že už nedojdu, ne kvůli bolesti, ale cítila jsem dole takový tlak, jako by tam už hlavička tlačila a měla každou chvíli vykouknout ven. Ale byla jsem v pohodě, manželovi jsem zavolala, že už přišly kontrakce, ale že jsou zatím nepravidelné, takže je ještě čas. Bolesti nebyly nijak veliké, sice jsem se vůbec nevyspala, ale pořád jsem se cítila v pohodě. Ráno jsem manžela vzbudila, že kontrakce jsou po pěti minutách a že bychom mohli vyrazit do porodnice. Pravda, manžel asi čekal, že budu při kontrakcích lézt po zdech, a když tomu tak nebylo, moc se mu nechtělo věřit, že už vážně rodím. Navrhl ještě chvíli počkat, nijak mi to nevadilo a nakonec jsme vyrazili až za další dvě hodiny. Kolem desáté mě přijali v porodnici s tím, že jsem otevřená jen na dva centimetry, a s konstatováním, že se tedy otvírám dost pomalu. Musím říct, že mě to tenkrát značně znejistělo. Navíc mě rozhodila otázka, jestli jezdím na koni, že mám tak pevnou hráz. Ale jinak byly PA i lékařka milé. Rodila jsem tam v tu sobotu jediná, takže tam byl klid, což mi vyhovovalo. Manžel byl dost překvapený, že se potvrdil počínající porod, protože si myslel, že jde jen o poslíčky. Nevzal si tedy žádnou svačinu, což se mu pak dost vymstilo.  Porodní box byl celkem příjemný, nikam jinam se z něj nemuselo (v té fakultní kousek od domu jsou sprchy na chodbě, v té námi zvolené byla sprcha nebo vana na boxu). První problém nastal, když jsem po menším nátlaku svolila píchnutí plodové vody, ničemu to nepomohlo a já si to jen vyčítala. Následovalo konstatování lékařky, že se opravdu pomalu otevírám, že by mi doporučila něco na zesílení kontrakcí. Dnes si říkám, jak jsem byla hloupá, že mi nedošlo, že se mluví o oxytocinu, ale měla jsem přece v porodním plánu, že ho nechci… Nakonec jsem dostala injekce tři!!! Během těch poporodních měsíců jsem si o umělém oxytocinu přečetla pár studií a jeho nežádoucí účinky přesně sedí na další pokračování mého porodu. Ale ani injekcemi zesílené kontrakce nepomohly otevírání dle představ paní doktorky, nastalo tedy manuální (!) otevírání, kdy se lékařka snažila během kontrakcí roztáhnout branku rukou. To bylo celkem peklo. Samozřejmě se to odehrávalo vleže, tedy pak už jsem nestihla zareagovat ve vypuzovací fázi změnou polohy. Během jedné kontrakce lékařka roztahovala, během další už mi tělo říkalo, že chce tlačit, ale PA i doktorka křičely, že tlačit nesmím, musím říct, že to byla na celém porodu asi ta nejbolestivější a nejhorší věc, co jsem udělala – snažila jsem se oklamat a zadržet přirozenost svého těla, neposlechla jsem ho. Následující kontrakci vytáhly PA a dr. opěrky, hodily mi do nich nohy a nakázaly, že už mám tlačit. Jenže najednou to nešlo, hlavička několikrát vyjela, ale ne dostatečně, takže zase po kontrakci zajela zpátky – to se opakovalo několikrát, najednou začaly problémy s ozvami, dostala jsem kyslík a při další kontrakci přišly i „kamarádky“ Kristellerova exprese a nástřih. Hlavička byla venku, pak už to šlo, ale nakonec jsem rodila, jak jsem nechtěla – vleže s náskokem a nástřihem. Malého mi přiložili asi na dvě minuty, následovalo obligátní vážení a měření a konstatování, že je malý přidušený, takže ho odnesli. Najednou jsem tam ležela s nohama roztaženýma, bez dítěte, a když mě zašívali, byla to hrozná bolest, protože mi přišla neoprávněná. Všechno během porodu jsem zvládla nějak rozdýchat, ale tohle pro mě byla bolest bez důvodu, tedy psychicky jsem ji snášela špatně. Dodnes mám s jizvou po epiziotomii problém. Při menstruaci hodně bolí a nejspíš mi srostla s nějakým svalem, protože bolest vystřeluje až do nohy.

Malý byl venku (narodil se v šest večer), ale nebyl u mě, ležela jsem tam a cítila se opravdu prázdná… Když mě vyvezli na šestinedělí, bylo už skoro devět. Manžel šel domluvit, aby mi syna dali, původně mi ho na noc ani nechtěli dát, tak manžel musel být dost důrazný, čímž asi sestru popudil, jelikož mi pak poměrně necitlivě vyčetla, že mám špatné bradavky a že jsem hloupá, když jsem nenosila formovače. Takže po tom všem přišel problém s kojením. Nejenže se malý nepřisál, ale on se ani kojit nechtěl, pořád spal. V noci byl celkem klid, na pokoji jsem byla sama a nikdo mě už pak zkontrolovat nepřišel (až ráno). Jenže Kryštof pořád spal a snaha ho vzbudit se nesetkávala s úspěchem. Spustilo se šílené kolečko, které mě neskutečně stresovalo. Malého váha padala rychle dolů, neustále mě strašili, pořád jsem přikládala, po každém kojení jsem ho musela chodit vážit, každá sestra z novorozeneckého mi radila něco jiného, nakonec mi daly klobouček a pro ně to bylo vyřešeno. Naštěstí u mě nepřišly žádné poporodní deprese, byla jsem úplně „našlehnutá“ štěstím, jen to kojení mě trápilo a nátlak sester v porodnici mě hrozně stresoval. A taky nesmím zapomenout na to, že jsem měla malého pořád u sebe nebo na sobě, a když jsem ho nosila po chodbě v náručí, bylo mi doporučeno, že si jej mám dát do vozíčku, stejně jako mi ho vždycky vzali a dali do té plastové postýlky, když jsem usnula a měla malého u sebe nebo na sobě.  Je fakt, že nesnáším nemocnice, takže jsem se neskutečně těšila domů. Doma jsem ovšem dostala horečky, se kterými jsem se potýkala zhruba tři týdny, jsem přesvědčená, že to bylo kvůli kloboučku, skrze který se prostě kojí nepřirozeně. Klobouček jsem nakonec po několika měsících odbourala a pořád kojím a kojit budu až do přirozeného odstavení.

Pořád si myslím, že porod je úžasná věc, vlastně jsem si ve chvílích po něm říkala, že tohle si střihnu klidně znovu a několikrát, ovšem jinak, opravdu přirozeně. Podruhé bych ráda rodila v Krnově a s vlastní PA, která mě bude provázet celým těhotenstvím, a mým snem je, že ten třetí porod by mohl být domácí, pokud by manžel třeba u druhého viděl, že opravdu přirozeně je to mnohem krásnější.

Ráda bych touto cestou popřála Ivaně hodně sil. Co dělá, je krásné a má to smysl. Snad už brzy bude moci každá zažít porod bez rutinního násilí a bonding v pravém slova smyslu se stane normou, nikoli něčím, za co by měla žena bojovat. Nenechávejme to ale jen na Ivaně a PA, to my se musíme snažit to změnit. Doufejme, že to nebude boj s větrnými mlýny.

Všem ženám přeji krásný porod, který prožijí podle svých představ!
Martina Křížová