V roce 2008 jsem byla poprvé těhotná a četla jsem knihu Hovory s porodní bábou. Ta kniha mi dala odpovědi na spoustu otázek a také na tu, koho bych chtěla za svou porodní asistentku. Kontaktovala jsem Ivanu a začala k ní docházet do poradny a později také na předporodní kurz. Bylo domluveno, že porod proběhne za přítomnosti Ivany a mého přítele H.
Nicméně, na svůj první porod jsem se nijak zvlášť nepřipravovala. Z dnešního pohledu mi to připadá až neuvěřitelné, skoro si myslím, že jsem se toho příliš bála, nechtěla jsem si to moc představovat a nijak se do toho vžívat dřív, než budu muset. Vnímala jsem to jako něco, co bude těžké (spíš hrozné) a co prostě nějak vydržím. Podle toho také porod vypadal.
Lehké, pravidelné kontrakce jsem začala pociťovat v den termínu večer. Nebylo to nic silného a než jsem se šla uložit k spánku, zavolala jsem Ivaně, jen aby věděla, že se něco začíná dít. Bohužel se mi nepodařilo usnout. Neuměla jsem s kontrakcemi vůbec pracovat a vleže mi byly dost nepříjemné. Ráno přijela Ivana a po vyšetření řekla, že jsem otevřená tak stěží na 1 cm a že to možná ještě ani není porod. Mám se snažit spát, ať mám sílu a být v klidu. To nějak předčilo má očekávání hrozného porodu. Celá ta noc k ničemu? Kontrakce postupně sílily a tak to šlo až do večera. Ivana přijela a řekla, že se nic nezměnilo. Byla jsem nešťastná a cítila se úplně marně. Ivana mě ujišťovala, že je to v pořádku, že se klidně může všechno změnit během hodiny. Pořád se tvářila velmi klidně, což jsem nechápala, já měla chuť panikařit. Pak si Ivana všimla, jak prožívám kontrakce. Byly už dost silné a já při každé zavřela oči a celá se napjala…  Prostě jsem se snažila to vydržet. Ivana se mě zeptala, jestli nechci do vany, že se tam třeba líp uvolním. Pak mi vysvětlila, že se musím při kontrakci opravdu uvolnit, prodýchat to a představit si, jak ta energie proudí dolů… Lehla jsem si do vany a řekla H., aby zůstal ve vedlejší místnosti. Potřebovala jsem být sama, abych se mohla do sebe ponořit. Během dvou hodin jsem byla úplně otevřená. Začala jsem tlačit ještě ve vaně a cítila, jak dítě postupuje. Byl to báječný pocit. Pak ale došla teplá voda a já musela ven. Všechno se nějak zaseklo a já nemohla dítě vytlačit, ať jsem se snažila sebevíc a zkusila všechny možné polohy. Už jsem za sebou měla druhou probdělou noc a cítila se opravdu vyčerpaně. Nakonec Ivana řekla, že teda pojedeme do porodnice. To mi dodalo nejspíš ten zbytek síly, co mi chyběl. Při příští kontrakci se Jonášek narodil. V první chvíli jsem byla překvapená. „Ježiš dítě, já už zapomněla, že tady vlastně rodím miminko !“ Ivana mi ho podala. Byl úplně v pořádku a placenta vyšla po pár minutách. Ta euforie, která mě okamžitě zaplavila, úplně smazala ten zážitek z vyčerpávajícího porodu. Další dny jsem byla dokonale šťastná.

Při druhém těhotenství v roce 2011 jsem hodně přemýšlela nad tím, kde se stala chyba. Tušila jsem, že hlavní problém bude někde v mém základním přístupu. Nečetla jsem žádné „chytré“ ani odborné knihy. Pouze knihu Aby porod nebolel a Zázrak porodu, tyto dvě ale několikrát. Úplně mě pohltily a na porod jsem se moc těšila.
Navzdory všem očekáváním jsem druhé dítě přenášela. Desátý den po termínu jsem se asi ve 3 hodiny ráno probudila a cítila už docela silné kontrakce. Chtěla jsem spát, ale to už se mi nepovedlo. Tak jsem zůstala v posteli a užívala si ten pocit vzrušení z toho, že už uvidím, jak bude dcera vypadat. Kontrakce byly zatím dobře zvládnutelné. Ráno jsem šla vzbudit H. a zavolala mámě, aby přišla vyzvednout Jonáška. Později jsem zavolala Ivaně, že rodíme, ať přijede, ale že nemusí moc spěchat. Cítila jsem, že máme ještě čas. Zbytek dopoledne jsme s H. odpočívali. Leželi jsme, H. spal a já také pospávala mezi kontrakcemi, pohodička. Potom dorazila Ivana. Vyšetřila mě a řekla, že jsem otevřená na 4 cm, miminko je v pořádku, vše jde dobře. Nějakou dobu jsme si povídali. Moc mi to vyhovovalo, cítila jsem se velmi pohodlně, kontrakce byly stále dobře zvládnutelné, ale taky jsem cítila, že se nic moc nemění. Říkala jsem si, že by to už chtělo nějak rozproudit, ať se trochu hneme z místa. Tak jsem vstala a šla zkusit sprchu. Nebylo to nic moc, vleže mi bylo líp, tak jsem se vrátila. Pak už byl čas oběda a já dostala hlad. Také jsem si říkala, že by se možná věci daly trochu do pohybu, kdybychom mohli s H. být chvíli sami. Ivana, jako by mi četla myšlenky, řekla, že půjde na chvíli ven.
Když jsme byli sami, poprosila jsem H., aby mi udělal jídlo a najedla jsem se. Bylo to fakt zvláštní, oproti všemu, co jsem kdy přečetla o porodech, já měla pořád velikou chuť k jídlu. H. mi nachystal další talíř a já jedla a kontrakce zesilovaly a zkracovaly se intervaly, až už jsem nestíhala rozkousat sousto mezi kontrakcemi. Pořád jsme se hodně smáli, hlavně teda tomu, že jsem se cpala jako mládě dinosaura. Pak už šlo vše velmi rychle. Každá další kontrakce byla o dost silnější, než ta předchozí. Pořád se daly prodýchat, ale bylo to čím dál náročnější, tak jsem šla zkusit zase sprchu a H. zavolal Ivaně. Hned přišla a zašla za mnou do koupelny a poslechla si dítě, vše ok. Za chvíli jsem zase radši vylezla ven, protože jsem ve sprše byla akorát nervózní, že tam porodím. Lehla jsem si zpět na gauč a ptala se Ivany, v jaké jsme fázi. „V nějaký porodní, to neřeš, to poznáš.“
Tak jsem to neřešila a za chvíli koukám, že už tlačím. Po pár zatlačeních mi praskla voda. Pak jsem se přesunula před gauč do dřepu, zezadu mě podpíral H., který seděl na gauči. Dalších pár zatlačení. Pořád jsem čekala, kde se to zasekne, jako při prvním porodu, ale najednou tu byla hlava. Úplně jsem cítila, jak se dítě samo dere ven. Nemusela jsem tlačit nějakou lví silou, jako u syna, tlačila jsem jen tolik, kolik jsem musela podle síly kontrakce. A na další zatlačení byla dcera venku. Hned jsem ji vzala do náručí. „Ahoj Violko.“ Ivana ji zkontrolovala, zabalili jsme ji a asi za 5 minut vyšla placenta. Tak a je to, paráda. Byla to síla, ale nepamatuji si, že bych cítila přímo bolest. O tom jsem ani nesnila. (Bolest se tedy dostavila později a ve značné míře a to při zavinování dělohy.) Lehli jsme si do postele a Violka se hned přisála. Asi za tři hodiny přivedla máma Jonáška a pomalu se začala scházet rodina, aby Violku přivítala.

Děkuji Ivaně za to, že se obě mé děti mohly narodit doma. Že jsem mohla svůj první porod opravdu pochopit a odnést si z něj základ pro ten druhý, což byl báječný zážitek. Děkuji za profesionalitu a pocit bezpečí a ochotu a tu poporodní péči, což to je něco skvělého.

S láskou a s díky M. H. J. a V.