S Ivanou jsem se osobně nesetkala, přesto jsem i díky ní uvěřila, že je opravdu možné prožít klidné a radostné těhotenství završené klidným a radostným porodem. Ivano, děkuji za knihu Hovory s porodní bábou, děkuji za Vaši ochotnou odpověď na můj e-mail během mého prvního těhotenství, děkuji, že děláte to, co děláte. S díky Vám věnuji své 3 porodní příběhy.

Jednu krásnou letní neděli roku 2008 se budím brzy, kolem 6. h, a spěchám na záchod – průjem a hlenová zátka mě naplňují radostným očekáváním, že UŽ.  Jsem právě 40 + 5 tt. a moc se těším na naše první děťátko. Vařím si maliníkový čaj, snídám jogurt se lněnými semínky a usedám na míč, kde si při pohupování prohlížím knihu o malířství. Kolem osmé vstává manžel a vida mě na míči se ptá „Už?“ Oba jsme radostně rozechvělí. Cítím nepravidelné, slabé, jakoby menstruační křeče a říkám si, že jestli tohle je „ono“, tak to je pohoda. Muž si jde zaběhat, já mám chuť uklízet, péct, vařit a až vše dokončím, mám v plánu si zalézt do „porodního hnízda“, které mi manžel přichystal v rohu obýváku z matrace, igelitu a prostěradel a pokračovat v prohlížení knihy, odpočívat a nabírat sílu. K tomu už však nedojde. Úklid a buchtu stihnu, oběd už kolem poledne dodělává manžel, já se silnými stahy, o kterých už si neříkám, že je to pohoda, jdu do vany a volám porodní asistentku a dulu. Než přijedou zažívám náročné asi dvě hodiny, kdy mám stálé křížové bolesti a stahy, o kterých si myslím, že silnější už být nemůžou. Zapomínám na vše načtené a vyslechnuté, při stazích se celá zatínám a mám pocit, že porodit dítě snad ani není možné. Muž se naopak bojí, že porodím dřív, než dorazí PA.

Kolem druhé přijíždí dula a s ní i klid. Vylézám z vany, klečím, dula mi masíruje záda a nohy a opakovaně připomíná uvolňování při stazích – zkouším to a ano, opravdu to trochu jde. Kolem třetí přijíždí porodní asistentka a vyšetřuje mě – jsem otevřená na 4 až 5 cm. Pokračují silné stahy a hlavně stálé bolesti zad, klečím a opírám se občas o křeslo, občas o manžela a při stazích „zpívám“ hluboké „ááá“. Pomáhá mi, když můj muž zpívá se mnou, ale velmi mě rozčiluje, když se zapomene a zpívá i mimo stah.  Asi po dvou hodinách se sama dožaduji dalšího vyšetření. PA mě tedy mimo stah rychle a jemně vyšetří –  5 cm. „Cože? Jenom?“ dávám najevo své zklamání. PA vysvětluje, že to jde po milimetrech, že je to dobré. Ale mě to neutěší a vnitřně zažívám tiché, ale naprosté zoufalství – dvě hodiny silných stahů k ničemu, porodím vůbec ještě dnes? Porodím vůbec někdy? Jsem toho schopná? Jako bych stála na kraji propasti plné hrůzy a rozhodovala se, zda do ní spadnout (skočit). Naštěstí jsem se v duchu otočila a rázně si řekla, že takhle ne. Zařekla jsem se, že už si neřeknu o žádné vyšetření, že centimetry mě od teď nezajímají. Že je jedno, jestli porodím dnes, v noci či zítra. Přestala jsem předjímat, co a jak bude a vrátila se do teď a tady a zjistila, že to vlastně není žádná hrůza. Stahy a bolesti zad sice stále stejné, ale už si na ně „zvykám“ či spíš je lépe přijímám a daří se mi čím dál líp zůstávat uvolněná.

PA mi radí změnit polohu, sednout si na balón, nebo si i mezi stahy lehnout a „odpočinout si“ – to mě pobavilo, ráda bych to zkusila, ale sed i leh jsou pro mě snad fyzicky nemožné, můžu jen klečet nebo stát. Necítím však ani potřebu odpočinku, nořím se stále víc do sebe, přestávám mezi stahy vtipkovat a nevnímám čas. Po šesté mi náhle praskne plodová voda – teplá, čistá, voňavá mi stéká po nohou. PA říká, že teď stahy ještě zesílí. Já to tak nevnímám, pokračuji dál v „práci“ s klidem a pocitem, že takhle můžu klidně rodit celou noc. Vizualizuji si rozbouřené moře (kdysi jsem o tom četla, ale pro sebe to nijak neplánovala, teď však ta představa sama přišla a je mi příjemná), každý stah vítám jako další velkou vlnu, která mě zhoupne a nese dál. Stojím opřená o dulu, má dlouhé rozpuštěné vlasy a do mé představy vhodně zapadá coby mořská panna :-). Manžela ani PA nevnímám, nevnímám už ani zapálené svíčky a puštěnou hudbu, tyto kulisy se mě netýkají. Překvapí mě, když po čase (který letí tak nějak mimo mě a je už půl deváté večer) náhle PA klečící za mnou říká: „Já vám ji pak hned podám dopředu.“ Cože? Co podá? Koho podá? To jako vážně UŽ? Fyzicky necítím žádnou změnu, zlehka si přitláčím už dlouho, ale myslela jsem, že do cíle je ještě daleko. V představě rychle utišuji bouři, objevuje se slunce, klidné moře a v dohledu pevnina. Při dalším stahu cítím mírné pálení a opravdu se vyklube hlavička. Opět zapomínám na vše nastudované a i přes ustávající stah silně zatlačím (čímž si zařídím natržení, které však překvapivě vůbec nebolí a brzy i bez šití samo sroste) a PA do rukou vklouzne naše miminko.

Naše holčička. Esterka. Tak krásná, teplá, měkká, omamně sladce vonící a nás pozorující. Láska na první pohled, dotek, přičichnutí :-). Sedím opřená o manžela, držím v náručí ten zázrak a skoro nemůžu uvěřit, že je něco tak kouzelného doopravdy možné.

PA s dulou holčičce po chvíli stále v mém náručí odsávají z nosu a pusy plodovou vodu a třou jí ručičky a nožičky. Nezdá se jim dost růžová. Ale já cítím klid a jistotu, že je vše v pořádku. Brzy děťátko zapláče a poslušně zrůžoví. Když se na nás dost vynadívá, začíná mlaskat a hledat prs. S chutí se přisaje. Připadá mi to úsměvné, vždyť co by mohla sát, nic nemám :-). Kolostrum však zřejmě opravdu existuje, protože holčička stále saje a je spokojená.

Do půlhodiny vychází placenta, po další neurčité době mi PA doporučuje sprchu a uložení s miminkem do postele. Mám pocit, že dojít do koupelny nezvládnu, přesto jdu. PA s dulou jdou raději se mnou. Maličký zázrak zatím opatruje čerstvý tatínek, pro kterého jsou dodnes snad největším zážitkem z porodu ty minuty, kdy byl s Esterkou poprvé sám a ona na něj (jsouc ještě spojena pupečníkem s placentou) stále nehybně upírala velké tmavé oči s nedohlédnutelnou hloubkou. Cestou do koupelny málem omdlím, sprcha mě trochu osvěží, cestou zpět však přeci jen omdlévám. Po probrání z krátkých mdlob mám pocit, že jsem spala několik hodin a zdálo se mi, že poslouchám hudbu. Jsem ráda, že už uléhám s děťátkem do postele.

Před půlnocí porodní asistentka a dula odjíždějí a my, nová rodina, zůstáváme sami. Jsem velmi vyčerpaná a velmi šťastná.  Ležíme všichni tři v posteli, celou noc nespíme a stále se na sebe díváme. Až k ránu miminko usíná. Ještě dlouho nám doma panuje posvátná atmosféra a ze vzpomínky na porod čerpáme sílu do následného potřebného vyřizování a obhajování, že jsme si takto rodit dovolili.

A.