I já bych chtěla věnovat Ivaně svůj těhotenský a porodní příběh a jsem ráda, že v něm má také své místo.

Už si nepamatuji, jestli jsem o Ivaně věděla při svém prvním těhotenství. Každopádně jsem už tehdy měla představu přirozeného porodu bez zbytečných zásahů a to v přátelské porodnici. Nejspíš to bylo také díky absolvovanému kurzu Budeme 3, kde byl porod prezentován právě jako přirozený proces a kde jsme byli i připravování na realitu přístupu v porodnicích. Dostali jsem tip na porodnici v Neratovicích a ve Vrchlabí. Po prohlídce obou míst jsem se přiklonila k Vrchlabí, čistě proto, že se mi tam víc líbily pokoje a porodní místnost. Představovala jsem si, jak to bude krásné porodit v příjemném prostředí a pak trávit první dny s miminkem a manželem v útulně zařízeném pokoji s manželskou postelí a výhledem na zasněžené Krkonoše. Jenže všechno bylo nakonec jinak.

Porod se rozběhl pár dní po termínu pozdě večer. Manžel zrovna nebyl doma, kontrakce se mi zdály docela časté, tak jsem pečlivě stopovala a zaznamenávala intervaly mezi kontrakcemi. Když se kolem půlnoci manžel vrátil domů, hned jsem ho instruovala, že vyrážíme do porodnice, protože mám kontrakce po 5 minutách. Cestu jsme zvládli zimní noční krajinou celkem rychle. Myslím, že jsme do porodnice dorazili kolem 4h ráno. Kontrakce se v autě samozřejmě zvládaly špatně a já jsem měla pocit, že už to dlouho nevydržím. I když se po cestě intervaly mezi kontrakcemi zase prodloužily, doufala jsem, že už brzy porodím.

Na příjmu mě vyvedli z omylu. Po natočení monitoru a asi i nějakém vyplňování (to si už přesně nepamatuji) mě vyšetřil rozespalý primář. Bylo to poprvé, co jsem zažila opravdu bolestivé vaginální vyšetření (možná to souvisí s tím, že mě předtím vyšetřovaly pouze lékařky-ženy). Svůj výkon doprovodil pan doktor výrokem, že jsem teprve na začátku, jako když se sportovec teprve zahřívá před závodem a že mám jít spát. Ubytovali nás na tom pěkném pokoji, který jsem si vyhlídla před měsícem při prohlídce porodnice. Spát jsem vůbec nemohla, neuměla jsem zvládat kontrakce vleže, tak jsem se zkoušela na posteli různě natáčet a podkládat polštáři. Asi za hodinu mě přišla zkontrolovat setra či porodní asistentka (nevím, jakou měla paní funkci, protože se nepředstavila). Změřila mi teplotu a doporučila mi, ať si lehnu a spím.

Ráno se vystřídaly směny a přišla se mi představit „moje“ porodní asistentka. Byla velmi rázná. Nejdřív mě sprdla, že v posteli sedím, místo abych ležela a spala, že se zbytečně vysiluji. Pak také poznamenala, že neumím pracovat s kontrakcemi (což byla pravda), jestli jsem vůbec chodila na nějaký kurz. Potom mi ale pomohla, donesla mi teplý termofor a poradila manželovi, kam ho má při kontrakcích přikládat. Také mi doporučila polohu na balonu, kde se daly kontrakce lépe zvládat. Po nějakém čase navrhla napustit vanu, kde se snad lépe uvolním. Byla jsem dost stažená a nedařilo se mi vůbec uvolnit cestu miminku. Ležení v teplé vodě mi opravdu pomohlo a možná také to, že jsem zůstala chvíli sama. Přestávku uvítal i manžel, který byl jinak celou dobu se mnou a snažil se mi pomáhat.

Když jsem kolem poledne vylezla z vany, poslala mě PA ke sloužící lékařce na vaginální vyšetření, abychom věděli, jak porod postupuje (bylo to tedy teprve druhé vyšetření od příjmu). Lékařka konstatovala, že už jsem úplně otevřená a můžu jít tlačit. Jaká úleva!

Ale ne na dlouho. Přecházíme do relaxační místnosti, kam kromě mě, manžela a porodní asistentky, přichází také primář, sestra a studentka medicíny. Stoupnou si kolem mě do půlkruhu a primář konstatuje: „No, tak teď už můžete tlačit. Vyberte si jak a kde.“ Výběr je opravdu velký. Velká postel, žíněnka, porodní stolička, žebřiny. Ale já jsem v tu chvíli úplně zmatená, nechápu, proč je tu tolik lidí, když máme v porodním plánu uvedeno, že chceme u porodu, co nejméně lidí (ideálně pouze PA). A tak si nedokážu vybrat. Zoufale prosím manžela, aby zařídil, aby ostatní odešli a zůstala jen PA. Manžela se snaží domluvit s primářem, ten nakonec (asi uraženě) odchází a s ním nečekaně i PA. Zůstává jen mladičká sestřička s ještě mladší studentkou, které se mě snaží uklidňovat, ale moc to nefunguje. Zkoušíme různé polohy a pomůcky, ale neúspěšně.

Najednou se zjeví PA a radí mi polohu na boku. Mám pocit, že tlačím ze všech sil, ale PA říká, že tlačím málo a špatně, že musím víc zabrat. Pak se tam také objevuje lékařka a navrhuje oxytocin. Manžel říká, že bychom chtěli rodit přirozeně bez zbytečného urychlování. Lékařka odchází. Po asi 2h neúspěšného tlačení přichází opět lékařka s návrhem přesunout se na sál a porod urychlit, že už to trvá moc dlouho. Souhlasíme. Tlačím na porodním křesle, dělá se mi mdlo a občas nevnímám, co se kolem děje. Z dálky slyším něco o tom, že stále tlačím málo a že teď už ale opravdu musím pořádně zatlačit, a že se miminku nemusí dařit dobře. Ani nevím, jestli jsem nakonec zatlačila sama nebo mi někdo tlačil na břicho. Najednou hrozná bolest, hlavička už je prý venku. Pak se čeká docela dlouho na další kontrakci a je venku celé tělíčko.

Už si ani moc nevybavuji svoje pocity. Vím jen, že jsem byla hrozně vyčerpaná. Ptala jsem se manžela, co máme. Prý chlapečka. Slyšela jsem, jak pláče. Hned ho odstřihli a někam odnesli. Moc jsem to neřešila, i když jsme to samozřejmě nechtěli. V porodním plánu bylo nechat dotepat pupečník, ihned položit k matce, nezbytná ošetření provést na těle matky, a tak podobně.

Za chvíli mi ukazují řvoucí dítě zabalené v plíně. Jen tak letmo mi ho pokládají na břicho a hned ho zase odnášejí. Manžel jde hned za nimi. Nechápu, co se děje. Nevím, proč ho odnášejí. Lékařka řeší porod placenty a pak mě zašívá. O dítěti nemluví a já se neptám. Vlastně dneska nechápu, proč. Setra se ptá na jméno pro chlapečka. Pak přichází manžel, že syn je vedle, dávají mu kyslík. Prý se asi nalokal plodové vody a tak má horší adaptaci. Manžel zase odchází za synem. Po delší době se opět vrací ke mně se špatnou zprávou, že ve Vrchlabí nejsou dostatečně vybaveni na sledování takovéhoto případu a syna převezou do Hradce Králové na novorozeneckou JIPku.

Přesouvám se za pomocí PA a manžela na pokoj. Motá se mi hlava, ale zvládnu jít po svých. Do sprchy potřebuji asistenci, mám strach, že omdlím. Pak ležím v posteli a čekám, jestli mi syna ještě ukážou, než si pro něj přijede sanitka z hradecké nemocnice. Pak ho přinášejí. Sestra v doprovodu dalšího personálu s balíčkem v ruce se ke mně nakloní do postele, podrží mi balíček u obličeje a zase ho odnáší.

Zůstáváme s manželem sami. Snažím se sníst studenou večeři. Nechutná mi, ale mám hlad, tak ji do sebe soukám. Pak ležíme v té pěkné velké posteli, vedle prázdná postýlka. Brečíme. V hlavě si opakuju, co říkala lékařka manželovi; že se přesně neví, co se v závěru porodu stalo, že je potřeba syna nechat pořádně vyšetřit na specializované pracovišti a že může mít nějaké následky.

Druhý den nějak přečkáme, třetí den odjíždíme za synem. Sice nemohu být s ním na JIPce, ale naštěstí máme v Hradci příbuzné, tak dojíždím aspoň na kojení. Poprvé chovám svého syna třetí den po porodu. Vím, že je to moje dítě. Ale mateřské hormony nějak nepracují, nic necítím. Jenom lítost, že to takhle dopadlo.

Přístupem personálu ve Vrchlabí jsem byla velmi zklamána, a to především osobou primáře. Dostali jsme od něj na památku do propouštěcí zprávy napsáno, že jsme „odmítli účast lékaře při porodu “ a také jsme „odmítli aplikaci oxytocinu“. Sympatická, i když neosobní, mi přišla sloužící lékařka. Z porodní asistentky, která mě doprovázela při porodu, mám rozporuplné pocity. Na jednu stranu mi s lecčím poradila, a tak napomohla průběhu porodu, na druhou stranu byla na mě moc rázná (přitom před lékaři ustupovala do pozadí) a také mi nebyla oporou, jakou jsem čekala. Při mém propouštění jí bylo opravdu líto, že to takto dopadlo a povzbuzovala mě, ať hned začnu kojit, že všechno se synem doženeme. Ale neodpustila si poznámku, že na konci porodu je potřeba hodně, ale opravdu hodně, tlačit.

Musím dodat, že syn nakonec žádné následky neměl. Tedy žádné fyzické. Jenom na něm vidím (jsou mu 4 roky), že má stále problémy se ode mě odloučit; při loučení se bojí, že se už nikdy neuvidíme. Možná je hodně úzkostlivý, ale já to přičítám právě tomu dlouhému odloučení po porodu.

J.

…pokračování zítra…