Jak začít popis mého druhého porodu? Můj porodní plán byl až na jeden velmi drobný detail (nabídnutí vlezení na porodnické křeslo) splněn, navíc jsem chtěla ne moc dlouhý porod, do porodnice nejet moc brzo a přála si porodit nejlépe v noci, aby starší dcerka dobu porodu prospala a ráno mohla miminko přivítat. No, asi si musím víc dávat pozor na to, co si přeju, protože v podstatě vše se mi splnilo, jen ta forma byla poněkud mimo moje představy.

Od rána mě trochu bolelo v kříži a okolo stydké spony, ale nebylo to nic extra nepříjemného a nepřišlo mi to jako předzvěst porodu. Kolem čtvrté hodiny odpoledne mi začala odcházet hlenová zátka s nitkami krve (vzala jsem si proto látkovou menstruační vložku), to už jsem si říkala, že do pár dnů porodím. V sedm večer jsme grilovali a nečekala jsem, že porodím ještě tuhle noc, ale bolesti v kříži a na stydké sponě byly už nepříjemnější. Uspala jsem dcerku, po desáté jsem si dala teplou sprchu, proti bolestem nepomohla, naopak se poté sem tam objevily slabé kontrakce do těchto míst. V jedenáct jsem ale musela uznat, že se něco děje, půlminutové kontrakce do stydké spony přecházející do kříže jsem měla co 4 minuty, šlo je ale krásně rozchodit a rozkroužit pánví. Zavolala jsem proto své porodní asistentce Laďce Ryšavé. Byla jsem celkem veselá, v pohodě, domluvily jsme se tedy, že ještě nevyrazí a ať se jí ozvu za půl hodiny až hodinu, jak to pokračuje.

Dcerka se vzbudila, nedařilo se jí zabrat, tak jsme si popovídali, že asi pojedu do porodnice a že to případně v noci a ráno zvládne s babičkou nebo tetou (v rámci své povahy prý zvládla) a pak ji taťka doveze za mnou a miminkem, kontrakce se mi dařilo rozdýchávat a rozhoupávat v bocích v sedě. Kolem tři čtvrtě na jedenáct dcerka usnula, já začala mít kontrakce (stále do stydké spony a putující do kříže, jen velmi výjimečně byla nějaká z horní strany břicha), které byly co tři minuty a trvaly okolo minuty, musela jsem je rozdýchávat v kleku opřená hrudníkem a hlavou o velký míč. Těsně před půlnocí jsem znovu zavolala Laďce, že to jde nějak rychle, ať radši přijede. Pak už jsem při kontrakcích začala i potichu zpívat něco mezi ó a á.

Laďka dorazila ve tři čtvrtě na jednu. Poptala se, jak mi je, zkontrolovala mi tlak, polohu a srdeční akci miminka. Svolila jsem k vnitřnímu vyšetření, prý jsem byla otevřená na 4 cm (což, jak jsem věděla, ukazuje jen stav v danou chvíli a o budoucnosti neříká nic, což se taky později ukázalo). Pojedeme tedy prý do Vyškova (a já ráda souhlasila, rodit u manželových rodičů v obýváku jsem tedy rozhodně nehodlala), Laďka svým autem před námi, já se zatím dojdu vyčůrat a manžel mi nachystá věci do auta. Nakonec jsem kromě čůrání šla i na velkou (a naznala, že klystýr vážně nebude potřeba). Překvapivě mi pak při oblékání praskla voda, vložka to ale vše chytla a manžel mi donesl jinou. Cestou k autu s kontrakcí odešla zase trocha plodovky, už jsem to tedy neřešila, protože v autě zase kontrakce a zase trocha plodovky. Kašlala jsem na kalhoty, jen jsem manžela ještě poslala pro ručník. Dal mi na zadní sedadla Jeepu dva (dobře udělal). A vyrazili jsme směr Vyškov.

Před najetím na dálnici se mě ještě manžel ptal, jestli to nemá vzít na Bohunice. Já na to né, že do Vyškova to zvládnem (no, zvládli), to jsem ještě seděla, ale s každou kontrakcí mi stále odcházela troška plodové vody. Na půlce cesty, u Rohlenky, jsem ale už měla nutkání tlačit. Pak už jsem cestu moc nevnímala, takže se omlouvám za možná zmatený popis. Bránit se tlačení nemělo smysl, jen to víc bolelo. V kontrakcích jsem dál zpívala to své táhlé óá, teď už hlasitěji, a mezi nimi (teoreticky melodické) á-á-a-a-á. Postupně jsem se přesunula do kleku, sundala si boty, kalhoty i kalhotky s vložkou a zůstala jen v tričku (afirmačním od Jemné zrození), byla v pozici na čtyřech a nakonec něco mezi polohou na čtyřech a v kleku, kdy jsem levé koleno měla na středové vyvýšenině na podlaze, pravé na sedadle, levou rukou se držela předního sedadla spolujezdce a pravou měla na zadním sedadle. Dvakrát jsem manželovi říkala, ať někde sjede na pumpu, a synka ukecávala, ať ještě počká (počkal, tedy jen tak tak). Ale manželovi bylo jasné, že to bych porodila v autě, tak jel prostě dál a vykládal mi, kolik už jen zbývá podle navigace minut do cíle (a zjistil, že Jeep má nejspíš omezovač rychlosti, neb víc, než kolik jel, to už nešlo). Chtěl volat Laďce, jenže číslo na ni jsem měla jen já (chybka, no) ve svém telefonu v batohu v kufru, sice tam jde ze zadních sedadel dosáhnout, ale to jsme prohlásila, že nezvládnu. Před Vyškovem jsem z óá přešla až do konce porodu na něco, co si vybavuju jako tygří řev (ale manžel i PA mi tvrdí, že jsem moc nekřičela), mezi kontrakcemi na nic moc síly nebyly, spíš jsem jen funěla. Nějaké poučky, jak dýchat, mi byly dost fuk. Prostě jsem rodila, já, čistě pudově, živočišně.

Ve vyškovské nemocnici jsme zajeli až k budově porodnice. Jak dorazila Laďka s pojízdným křeslem, hlásila jsem, že už cítím na omak hlavičku (a fakt že jo). Laďka byla poněkud překvapená, v jakém stavu jsme to dojeli, a snažila se mě přesvědčit, abych přelezla na křeslo. Měla jsem dost problém dostat se z auta, chvíli jsem odmlouvala, že nikam nejdu, jenže uvnitř auta jsem zrovna moc rodit nechtěla. Nechápu, jak se mi to nakonec povedlo, ale nakonec jsem se na to křeslo přesunula. A Laďka mě vezla dovnitř směrem k porodnímu sálu (ano, tomu, co jsem v něm původně plánovala využít vanu), já byla na křesle na čtyřech otočená směrem k částečně sklopenému opěradlu, za které jsem se držela. Vybavuju si hlášku doktora, proč jedeme tak pozdě (proletělo mi hlavou „proč asi?!“), abych mu nekřivdila, tak asi byl zmaten Laďkou, které v autě šly hodiny o víc jak dvě hodiny pozadu, manžel pak prý pomáhal opravit časy ve zdravotnické dokumentaci. A ještě jsem neodfiltrovala lamentování jedné zdravotní sestry nad cenou toho křesla a že jestli ho poškodíme, tak ho zaplatíme (moje myšlenka byla stylem „to křeslo je mi u pr…“). Na sále se mě snažili přesvědčit, ať přelezu na porodnické křeslo (asi kvůli tomu převoznímu křeslu, tohle byl onen jediný nesoulad s mým porodním plánem, na ten v tu dobu ale nebyl vůbec čas). Já mezi kontrakcemi zahlásila/zařvala (těžko soudit, necítila jsem se moc žensky, spíš jak divoké zvíře), že to rozhodně nezvládnu a nikam se nepřesunu. Tak pode mě dali nějaká nemocniční prostěradla.

Proběhly asi ještě tři velmi silné kontrakce, pocitově mi pauzy mezi nimi přišly delší, byla jsem schopná si mezi nimi funivě oddychovat a nabírat síly. Tlačila jsem za „tygřího řevu“ strašně silně, protože to jinak nešlo, tělo si dělalo, co chtělo. Vnímala jsem hlavičku, jak se snaží dostat ven, hráz jsem měla napnutou, až pálila, cítila jsem, že asi prasknu, nicméně mi to bylo totálně fuk. A pak přišla kontrakce s částečným pocitem úlevy, jak synkova hlavička vyjela konečně ven. Po další (asi jedné) kontrakci bylo venku i tělíčko, malého jsem nebyla schopná chytit sama, ale hned jsem si ho převzala a dala si ho na hruď. Pak jsem se po chviličce přesunula na porodnické křeslo, poprosila manžela/PA (asi mi pomohla Laďka, ale ještě jsem moc nevnímala okolí) o sundání trička … a pak už následoval dvouhodinový bonding (že je to fakt kluk, jsem zkontrolovala pohmatem až po dost minutách) s dotepáním pupečníku a se samopřisátím, během něj přirozený porod placenty a šití (opravdu jsem se natrhla, jizva po nástřihu vydržela, ale mám několik stehů směrem k močově trubici, musím doktora pochválit, že vyšíval dobře). Po porodu jsem byla veselá až vysmátá, euforická, asi vlivem všech těch porodních a poporodních hormonů a té rychlosti, jak se všecko seběhlo a navíc k mé spokojenosti. Manžel si sednul do křesla (jinak by s sebou z prožitého stresu asi seknul o zem) a požádal o kafe, první fotku tak udělal, až se trochu vzpamatoval a to drama rozdýchal. To byl synek asi 20 minut na světě. Po bondingu jsme se přesunuli na předávací pokoj k ošetření miminka (vše proběhlo podle plánu, s jediným bodem nebyl problém) a pak na nadstandartní pokoj. Manžel odjel se trochu vyspat (ale prý mu to moc nešlo) a vrátil se brzo dopoledne s dcerkou. Z porodnice jsme šli na reverzy následující den dopoledne (kompromis mezi přáním mým a přáním manžela).

Předcházející příběh prvního porodu:
990. Vyškovské mazání medu kolem pusy a realita