Krátké příběhy tří žen, jejichž životů se Ivana Königsmarková dotkla, psané na její podporu v lednu 2012.

Dotek

Svůj porodní příběh píšu již poněkolikáté. Poprvé ne pro sebe, ne pro kamarády, ne pro neznámé čtenáře. Píšu příběh pro Vás, Ivano. Pro člověka, díky kterému jsem po druhém porodu nepropadla zoufalství, díky kterému jsem našla cestu, kterou jsem mohla jít dál. Jakkoliv to může znít paradoxně. Co vlastně může mít dvojnásobná císařovna společného se soukromou porodní asistentkou?

První porod proběhl s naprostou bezbřehou důvěrou ve slovo lékařů. Hubená prvorodička a konec pánevní – automaticky plánovaný císařský řez. Jsem vděčná osudu, že kojení bylo bezproblémové, i za to, že v malé porodnici jsme měly děti vedle sebe od prvního dne alespoň přes den.

Druhé těhotenství přišlo po několika životních zvratech. Klid, podpora muže, radost dcery z toužebně očekávaného sourozence. A touha, touha doopravdy porodit své dítě. Tato touha mě (vlastně nás) dovedla k Ivaně. Její kurzy byly velmi přínosné. Můj muž trpí nedůvěrou k lékařům, číst knihy o těhotenství či porodu ho nebaví. Zato velmi pozorně naslouchal Ivaně. Mně seděla svým klidem a jistotou, jemu naprosto praktickými radami. Oba si nás získala svou profesionalitou. Neodbyla žádný dotaz, zcela samozřejmě nám poskytla náhradní konzultaci, podpořila mě, když jsem ve 33tt ležela s krvácením u Apolináře.

Přála jsem si porodit pokud možno bez zásahů. Věděla jsem, že to není nemožné. Nevěděla jsem, že chtít nestačí. Nevěděla jsem, že vím o porodu žalostně málo, abych mohla v porodnici nepodlehnout představě lékařů o mém porodu. Přes oficiální přijetí mého přání o průběhu porodu jsem porod mého syna ztratila.

Začátek porodu odtokem plodové vody není po předchozí sekci právě ideální. V porodnici ustaly i slabé kontrakce. Když jsem druhý den kývla na prostinovou tabletu, netušila jsem, co se může stát. Seznámení s riziky vyvolávání po předchozí sekci se jaksi nekonalo. Jizva. Jak vlastně poznat, že opravdu bolí jizva? Porodní asistentky to poznaly, podle popisované bolesti. Lékaři stejný popis zřejmě neslyšeli. A já věřila, že vědí.

Syn se narodil akutní sekcí 45 hodin po odtoku plodové vody. Děloha stihla prasknout.

Měla jsem pocit, že mi porod někdo ukradl. První měsíce jsem byla nejistá, bolavá, zklamaná. Držela mě jedna věta: „Nikdo nemůže porodit vaše dítě, ani lékaři. Své dítě porodíte vy, i když třeba císařským řezem.“ Tuhle větu mi řekla Ivana. Člověk, který mě vlastně znal jen letmo. Co je to několik setkání na předporodních kurzech. Takových lidí musí potkat. Ne, při rozhovoru s Ivanou jsem nikdy necítila, že jsem jedna z mnoha. V tu chvíli tam byla pro mě. Tahle její věta mě donutila přemýšlet. O všem, co se stalo. Postupně jsem dokázala vše, co se stalo pojmenovat, uklidnila jsem se, smířila. Ale ještě nebyl konec. Dva roky po porodu jsem přišla o ledvinu. Jako následek porodu, jako připomenutí. Ale už to bylo jiné. Dokázala jsem si ohlídat, koho nechám o své tělo pečovat. Dokázala jsem si ohlídat, jak chci, aby se ke mně v nemocnici chovali.

S mužem jsme se dohodli, že další dítě nechceme. A já se rozhodla, že podstoupím sterilizaci. Ještě před zákrokem se stal zázrak. Porodila jsem své třetí dítě. Ve snu, v klidu domova a sama. Když jsem se ráno probudila, věděla jsem. Konečně jsem opravdu cítila, že vím, jaké to je přivést na svět dítě. Konečně jsem věděla, že své děti jsem na svět přivedla já. Nikdo jiný, nikdo za mě neporodil. To já. I když císařským řezem.

Dotkla jste se mého života. Děkuji Vám za to, Ivano,

Martina Josefová

 

Tento příběh vyšel na Příbezích zde: 16. Dotek

 

Klid a pohoda

Po narození svého prvního syna jsem bojovala s kojením. Dva měsíce mně to stále bolelo. Zavolala jsem si k sobě domů laktační poradkyni, která mně naučila takové nepřirozené polohy na kojení, že se mi bolesti ještě zhoršily. Dostala jsem doporučení na I. K., že kamarádce zachránila kojení. Zavolala jsem jí, domluvily jsme se, přijela.

Podívala se, jaké kejkle vyvádím s kojícím polštářem, řekla pár uklidňujících slov, pomohla ukázat tu nejpřirozenější polohu miminka v náručí, zkontrolovala přisátí a víc nic. Víc totiž ani potřeba nebylo, protože najednou to nebolelo, já byla klidná a od té doby jsem kojila syna bez bolestí a ragád více jak rok. Když si na to vzpomenu, tak vím, že pomohla především svojí přítomností a zkušeností, která z ní sálala na sto honů.

Zdenka K.

 

Tento příběh vyšel na Příbezích zde: 17. Klid a pohoda

 

Narození Ondřeje

Ivano, dobrý večer,
poprvé jsem se s Vámi setkala prostřednictvím knížky Hovory s porodní bábou. Tenkrát jsem už měla Františka, pod srdcem Ondru a vyhledala jsem Vás s jasným cílem porodit doma za Vaší asistence. Poradny s Vámi byly milé a zklidňující. V den D jsem za Vámi měla přijít do poradny, ale místo toho jsem začala rodit. Volala jsem Vám a Vy jste měla za sebou noční porod a před sebou dopoledne plné žen v poradně. Několik těžkých vteřin jsem si myslela, že nepřijedete, ale pak jste byla tady a já mohla všechno pustit z hlavy a rodit. Pamatuji si jak jste tiše seděla v křesle a trpělivě čekala až se prokřičím až ke konci. Pamatuji si všechny ty milé věty, které jsem od Vás slyšela. Na samém závěru jsem Vás měla za zády jako podporu, přidávala jste mi sílu to dokončit. Vytvořili jsme spolu prostředí, ve kterém jsem mohla Ondrovi dát vstup do života takový, jaký jsem pro něho chtěla.

Pro mě jste porodní bába, která má mnoho co na předání dalším generacím porodních asistentek. Těch, které jsou připraveny vzít péči o ženy do vlastních rukou. Přeji Vám mnoho štěstí a také ještě mnoho pracovních příležitostí.

Kateřina Kůsová

 

Tento příběh vyšel na Příbezích zde: 18. Narození Ondřeje