Z 24.2. na 25.2. 2011 jsem byla plná energie. Manžel nebyl doma – měl nějaké školení a tak jsem si dala s kamarádkou večeři a  asi do jedné v noci jsem uklízela. 25.2.2011 jsem se probudila v 8 ráno a cítila jsem pod sebou mokro. Posadila jsem se na postel a v tu chvíli mi „praskla“ voda. Je to tady …18 dní před termínem. Byla čirá, takže klídek … mimi má dost kyslíku, mně je dobře … Nebudu nikam spěchat. Tak jsem vstala, vytřela jsem, dala jsem si dobrou snídani, vykoupala jsem se, učesala, připravila nahonem věci a ne úplně dokonalý porodní plán. Říkala jsem si, že to dneska přijde a bylo to tak zvláštní. Neměla jsem ani strach … hormony pěkně fungovaly. Nemocnici mám za rohem, takže jsem si zavolala cca za 2 hodiny taxíka. Dnes bych počkala na manžela, který se už vracel z Prahy. Taxikář byl taky pěkný ignorant. Nesnáším chlapy, co prostě ženské nepomůžou a ani v této situaci. Že by mi otevřel dveře nebo nedej bože mi pomohl. Hovádko bez prominutí.

Zazvonila jsem na sál. Vzala si mě sestra. Nevím jméno, nikdo se mi jistě nepředstavil, co jsem jako čekala. Dala jsem jí do ruky velmi prostý porodní plán: že nechci rutinní nástřih, chci dítě u sebe – bonding a chci nechat dotepat pupečník. To bylo snad vše. Naivní, že ho někdo bude číst a respektovat. Byla jsem úplně hloupá. Nicméně jsem se soustředila na sebe. Musela jsem podepsat nějaké papíry, jelikož jsem sepsána k porodu byla jinde – to je to poslední, na co má člověk náladu a co by chtěl řešit při porodu už z důvodu, že má mít klid a cítit se dobře, aby fungovaly dobře všechny hormonální procesy, není dobré klást rodičce dotazy, když už má slabé kontrakce. Přesto milion otázek včetně zaměstnavatele a vzdělání. Koho to sakra může zajímat? Dnes už vím, že se dá napsat papír se všemi jejich otázkami, podepsat ho s aktuálním datem a prostě dohodou předem, že tohle nehodlám podstupovat. Navlékli mě do jejich košile, což mi nebylo úplně příjemné, chtěla jsem mít dobrý pocit ze svého prádla, co jsem měla sebou, ale člověk to v tu chvíli úplně neřeší. Prostě mi vyplo racionální přemýšlení a chuť cokoliv řešit. No a tady už začíná část příběhu, která si myslím, že je za hranicí toho, co bych si přála a co je pro zdravou ženu dobře.

Prohlídka začala. Ležela jsem na křesle, zahlcena otázkami. Manžel někde vlastně ani nevím kde na cestě, napojená na monitoring – ten vstupní, úplně omotaná, nemohla jsem se hnout, nepřišlo mi to vůbec příjemné. A samozřejmě, že jsem slyšela ostatní rodičky. Hlasité projevy jistě nejsou zlé, ale mělo by být to prostředí takové, že by to nevadilo ostatním a zrovna tak se ony nemusely stydět a mírnit. O soukromí jsem si mohla nechat zdát. Ale slyšet už na počátku hystericky ječící ženské, to fakt nemám zapotřebí a rozhodně to nikomu moc nepřidá. O harmonii jsem v tu chvíli už ani nesnila. Nejsem opravdu nějaká citlivka, ale poslouchat řev někoho jiného, když ještě nevím, co mě čeká, mi přijde hodně špatně řešené. Boxy jsou oddělené pouze plentou, těsně vedle sebe … Oh … moderní porodnice. Trošku mi to teď vytváří ironický úsměv na tváří. Rok 2011… Chtěla jsem jen klid a užít si to s mým mužem v klidu a soukromí, ve vaně s hudbou, jak tomu je v jistých málo porodnicích. Chtěla jsem malou po porodu na sebe, aby měla krásný příchod na svět a chtěla jsem si jí rozbalit jako dáreček a zjistit pohlaví sama, které jsem nevěděla. Právě pro ten okamžik … Ale to se bohužel nepovedlo. Vůbec.

Po tomto vyšetření jsem byla odvedena do takzvané kočičárny, taková hekárna, dvě postele, to abychom na sebe mohly s dalšími ženami koukat a hekat společně. Sprcha, míč … a v době, kdy jsem rodila já, ještě v té koupelně byla hromada opadaných dlaždiček. Nevím, co tam dělaly, proč je neuklidili, ale chodila jsem tam přes ně do sprchy. Vana? Nemožné … Intimní prostředí? Nemožné … Přítomnost manžela, který by to se mnou prožíval, hladil mě, koupal se se mnou, prostě aby by jsme si to užívali, pustili si hudbu? Nemožné. „Nedostatek prostor, nepustíme ho sem, pokud už nepůjdete na sál“, jekla sestra … Opět neokortex a normální myšlení na „výletě“, takže v tu chvíli jsem to neřešila, vadilo mi to, ale neřešila jsem to … Nebylo to v mé hormonální moci 🙂 Občas přišla mladá sestra, odměřená. Zkontrolovala otevření tím, že mi strčila prsty mezi nohy a pak opět mě svázala na kontrolu ozvů, takže jsem musela ležet. Mnohem více mi ale dělalo dobře hopsat na tom míči. To byla záchrana. Jinak milé slovo, něco, co by mi přišlo vhod … Vůbec. V podstatě jsem strávila 6 hodin sama v pokoji s koupelnou a s opadanými dlaždičkami. Venku bylo krásně, tak jsem stála u okna a bylo to jediné skvělé. Sluníčko mě trošku nabíjelo. Zvládla jsem také pár telefonátů … I když tohle bych dělat vůbec neměla, ale ta samota mi vadila. Kontrakce krátké, daly se prodýchat. Když už jsem byla hodně otevřená, tak jsem šla na klystýr. Už jsem se slušně kroutila, ale že by mi někdo pomohl s košíkem s  věcmi … tak to ne. Nechali mě tahat věci z místností do místnosti, i když jsem už sotva rovně stála. To normální člověk nepochopí a těm sestrám přeji jednou stejně odměřený a sobecký přístup u porodu (jim to ale stejně nedojde). Klystýr byl příjemný a musím říci, že to všechno dost urychlil. Na toaletě jsem se už slušně kroutila a kontrakce sílily. Byla jsem převedena kousek dál na sál – porodní boxík. Zase s košíčkem v ruce. Otevřená na 8. Můj porod byl fyziologicky zcela v pořádku, víc snad ani nemohl být, a jinak jsem si to velmi užívala, až na tuhle poslední hodinku. Nalezla jsem na kozu, což samo o sobě úplně příjemné není. V tu chvilku mi nepřišlo divné, že musím na záda, do výšky. Přitom polohou na zádech se porod akorát komplikuje a je to pro ženu horší. Po chvilce na koze se mi chtělo tlačit. Manžel furt nikde (věděla jsem, že je ale již v nemocnici) a to už se ve mně něco obrátilo a zajekla jsem, že pokud tu nebude do pár minut, tak je zažaluji … A byl, šlo to najednou nějak podezřele rychle. Měl plášť, vypadal jako chirurg. Fešák … řekla jsem si. Bolest se dala tak tak vydržet, kontrakce ale stále max. 10 sekund dlouhé po 3 minutách. Snažili se mi dát oxytocin na urychlení. Nevím dodneška, zda se mi dostal do krve, ale vím, že když se mi chtělo tlačit, tak jsem si chytla nohy pod koleny, prostě reflex, a tím jsem si infuzi vytrhla z ruky. Současně mi dvě mladé PA z každé strany tlačily na břicho. Naštěstí po něm nehopsaly a nebolelo to, nebo si to nepamatuji, ale tento postup samozřejmě není správný. O případu, kdy Kristellerova exprese dopadla velmi zle, jsou informace zde, zde a zde.

Tlačila jsem tak vehementně, že mi popraskaly žilky v očích. Zombie … Ani jsem si nevšimla, že mi doktor provedl nástřih. Malinkej, ale zaprvé nebyl vůbec nutný (malá byla opravdu malá a navíc jsem si to ani nepřála v porodním přání). Později jsem si našla velice zajímavé informace zde.

Hlavička už se tlačila ven. Bohužel díky poloze na zádech, kdy jsem ležela na tvrdém povrchu, mi křupla kostrč. Tato poloha je k porodu nejméně vhodná, protože si zužujeme porodní cesty, a také utlačujeme všechny velké cévy. Díky této vynucené poloze jsem si půl roku nemohla pořádně sednout. Bolest kostrče neskutečná. Po tomto křupnutí ještě dvakrát hlavička jakoby zaklouzla zpět a pak po jednom zatlačení malá vyletěla ven najednou. Doktor jí chytl a místo přiložení na břicho, což jsem si přála v mém porodním plánu, ji okamžitě odnesli. Naprosto krásný porod z fyziologického hlediska, malá bez komplikací a Apgar skore 10-10-10, takže brát mi ji bylo naprosto zbytečné.  Navíc vážení a měření se dá udělat až po 2 hodinách, kdy má probíhat bonding tělo na tělo a samopřisátí. Dělají to z rutiny. Prostě ženy i miminka okrádají naprosto zbytečně o ten neopakovatelný a veledůležitý okamžik. Vyšetření se dají dělat na těle matky. Např. Apgar score, vykapání očiček atp. Ostatní ošetření se má dělat až nejméně po 2 hodinách. Je to trestuhodné, že je normální postup dítě matce vzít, i když si to výslovně nepřeje.

Doktorka na mě jekla, že je to holka..Chtěla jsem na to přijít sama a ne, aby na mě zpoza plenty nějaká bába křičela.

Vypuzení placenty: Během ošetřování malinké mi vyšla placenta po 5 minutách, doktor mě šil – zbytečný nástřih si mohou vyúčtovat jako okrskovou anestezii a provedení sešití – sutura ruptury. Samozřejmě peníze od pojišťovny navíc.

Malou mi přinesli dle času na fotkách za 12 minut. Nějaká jiná anonymní doktorka mi jí dala na prsa. Nechala asi minutu a pak jí násilně odtrhla od prsu s tím, že umí sát, že to právě předvedla, a odnesla ji znovu. V tu chvíli jsem se nezmohla na nic. Tak mě to mrzí. Manžel tenkrát nebyl také vůbec poučený, takže nám to přišlo normální. Proklínám se, že jsem více nestudovala a že jsem věřila v nějaký krásný přístup. Nikoliv, byly jsme jen dva kusy, co přežily, a to je pro ně hlavní. To jak, je každému jedno. Nikomu na nás nezáleží. Důležité je jen číslo úmrtnosti – úspěšnosti. To je celé. Nějaká psychika … co to je?

Pak mi ji přinesli znova zabalenou, dali do výhřevného boxu a odešli. Hm … Jo a ještě mi dali pytel na břicho pro stahování dělohy … Dnes již vím, že děloha se nejlépe stahuje, když se dítě přisaje k prsu, a je to opravdu cítit, to zavinování. Navíc váha dítěte nahradí tento pytlík. Člověk nechápe, proč to dělají takto uměle, když to jde přirozeně a blahodárně.

Proklínám se znova.

Zajímalo by mě, zda by takto jednali například s ženou Jaromíra Jágra.

Dvě hodiny utekly jako voda. Pak nás převezli do pokoje. Nadstandard obsazený, takže jsem skončila na pokoji s kuřačkou, co musela chodit kouřit a nějak obecně jsem nebyla nadšená. Ochota sester katastrofa. Dozvonit se, když bylo potřeba, to nebylo jen tak. Prostě noční nenoční, asi tam chrápaly. Já jsem se nechtěla rozčilovat, ale zpětně bych si na ně jmenovitě stěžovala.  Miminko té paní mělo ucpaný nos, špatně se mu dýchalo, tak jsme chtěly, aby pomohly. No a další zážitky z šestinedělí jako rozebírání zdravotního stavu před někým jiným, nepředstavování se, nepříjemné sestry, k jídlu čočka – pro začínající kojící ženy. Po ránu tam vtrhla uklizečka bez zaklapání. Opravdu jsem si připadala jako v říši magořině.

Naštěstí se druhý den uvolnil nadstandard. Tak nás přesunuli tam. 1000 Kč na noc … Jen za soukromí. Ani internet tam nefungoval … Chápu, není to priorita ani nic zdravého, ale měl by tam být alespoň na chodbě k dispozici. Nadstandard opravdu dobře zaplacený, co se dá dělat. Takový by mohl být v  budoucnu standard, ale to jsem v říši magořině 2. Celou tuto anabázi zakončil manžel, když dostal pokutu, že stojí trošku blíže vchodu do porodnice, než je normální, jelikož otec dítěte chce co nejvíce ulehčit odchod matce a odnesení té haldy věcí, co jsme měli.

Nakonec jsme zaplatili 300 Kč regulační poplatek, což nějak moc nechápu, a dalších 7000 Kč za nadstandard plus tu pokutu. No … asi nemusím komentovat všechno, co bylo špatně. Poplatek za otce u porodu jsme neplatili, shledáváme to jako vydírání rodičů v nejslabší chvilce: „Buď zaplatíte, nebo si roďte sama, nám je to úplně jedno!“ A náklady na to rozhodně nejsou ve stovkách korun, nehledě na to, že je to naše svaté právo, a pokud jdete navštívit někoho na ARO, dají Vám oblečení, roubík, čepičku a návleky na boty a NIKDY za to nemusíte platit!

Nenechám ze sebe dělat hlupáka ani v situaci, jako je porod. Myslím, že jsem jim dovolila i tak velmi moc věcí přes čáru..

Ze zdravotní dokumentace jsem zjistila, že mi jako těhotenské cukrovkářce dali též lék Clexane jako zřejmě doporučený postup. Ovšem z příbalového letáku jsem se následně dozvěděla, že jsem měla kontraindikaci, ale to nikoho nezajímalo.

Za nějaký čas jsem se rozhodla situaci řešit. Právně to jde do 2 let. Nechala jsem si tedy vypracovat kopii zdravotní dokumentace za poplatek – ten musí být adekvátní – např. stránka za 3 Kč, nikoli ve stovkách – jinak ihned hlašte finančnímu úřadu a ministerstvu zdravotnictví!

Chtěla jsem se soudit za to, co provedli. Za nerespektování porodního přání, když porod byl zcela v pořádku naprosto ukázkový a lepší z hlediska fyziologie ani být nemohl, což potvrdil i doktor.

Bohužel ale jsem zjistila, že můj důkaz v podobě porodního přání/plánu se ztratil. Nebyl založen v dokumentaci. Důkaz chyběl … Navíc bohužel právně zcela nepoučena jsem podepsala Informovaný souhlas, aniž bych vepsala, že mám porodní přání jako důkaz mé svobodné vůle, nechť se řídí pouze jím až do doby, kdy by bylo nutné zasáhnout nezbytně k záchraně života. Dříve ať zcela respektují moje přání, což má oporu v zákoně na sebeurčení. Takže bych je žalovat mohla, ale musel by tam být můj porodní plán a též v dokumentaci zmínka o něm – nemohli by ho tedy zlikvidovat a měli by vážně problém. Bohužel se nepovedlo …

Nepovedlo se ani to, že bych je mohla žalovat kvůli poplatku, jelikož jsme ho neplatili. Takže jsem dlouho hledala někoho, kdo mi pomůže zažalovat jakoukoliv porodnici z principu. Právníci se shodují na tom, že je to bezdůvodné obohacování + jeden soud se vyhrál. Více zde.

Dnes se věnuji osvětě.

Hodně štěstí všem Petra Rebelka Langová

 

Příběh druhého porodu: A 21. Porod jako wellness