Nejprve bych chtěla poděkovat všem, díky kterým jsem se utvrdila v myšlence na domácí porod. Taky všem, kteří mě v té myšlence respektovali a podporovali. Když mě o půlnoci vzbudila pěkná porodní vlna, vše bylo tak naprosto přirozené, že jsem neměla jediné zaváhání jestli jet do porodnice nebo zůstat doma. 15. dubna 2016 ve 2 hodiny v noci k nám přišel nový život, nová duše – naše 4. miminko. Narodil se nám chlapeček jménem Vilém. Přišel do klidného domácího prostředí s připraveným, leč úplně nenaplněným porodním bazénkem. Porod byl krásný, krátky a velmi intenzivní. Stačilo ale málo a vše bylo úplně jinak…

14. dubna, čtvrtek ráno, jsem byla na standartním vyšetření v porodnici Krnov. Toho dne jsem přenášela 6. den. Byla jsem naprosto v klidu, jelikož jsem věděla, že je to u mě normální, dvě ze tří dětí se mi již předtím narodily vždy jeden týden po termínu. Navíc jsem měla od rána jemné zcela nepravidelné vlny. Vyšetřila mě mladá lékařka, která mi ještě udělala sono a sdělila mi s vážnou tváří, že bohužel, už nemám skoro žádnou plodovou vodu, z jejich pohledu se tím pádem přestává miminku dařit a podle ní je to důvod k okamžitému ukončení těhotenství a k okamžité indikaci porodu. Pro jistotu si ještě zašla pro p. primáře, aby mi i on vysvětlil, jak vážně na tom miminko je. Myslím, že nemusím ani psát, jak stažené jsem měla hrdlo, jak moc mi bušilo srdce. Jednak z obavy a strachu o život mého nenarozeného synáčka a taky z toho, že se rázem rozplynul můj sen o klidném domácím porodu do připraveného bazénku. Když jsem se vzpamatovala z toho, co mi to ti dva sdělují, poprosila jsem je, že bych si chtěla ještě někomu zavolat a zkonzultovat celou situaci. Reakce pana primáře mě v tu chvíli velmi pobavila. Řekl doslova „ Jestli vám nestačí dva gynekologové a potřebujete se zeptat třetího, tak prosím ….“ jen jsem se zmohla hlesnout, že si chci zavolat své dule.

Volala jsem i své PA, kterou jsem měla k domácímu porodu domluvenou. Jsem šťastná, že jsem měla tyto dvě ženy jako svou oporu, nevím, jak bych to bez nich ustála. Naštěstí mě obě uklidnily, že je to normální fyziologický jev, že ke konci těhotenství se voda spotřebovává, miminko si už tolik nedopouští. Doporučily mi podepsat reverz s tím, že doma vyzkoušíme ricinový koktejl, pokud přes noc neporodím, ráno nástup do porodnice. Já jsem se ale pro klid duše rozhodla, že se vrátím ještě ten den odpoledne, abych byla raději pod kontrolou, kdyby se opravdu s chlapečkem něco dělo. Když jsem se vrátila k lékařce a řekla jí, že si zajedu domů pro věci a vrátím se odpoledne, usmála se na mě a řekla: „Jsem ráda, že jste se takhle rozhodla, museli jsme vás poučit, to riziko je sice malé, ale je tady.“ Koukala jsem na ni jako na blázna, před chvíli mi dítě v břiše umíralo a teď je tady jen malé riziko. Takže jsem jí řekla, že to tedy měním, dnes rozhodně nepřijedu a přijedu až ráno. To jsem musela ale souhlasit s tím, že se ráno ihned po příjmu začne porod vyvolávat.

Odjížděla jsem značně vystresovaná a samozřejmě porodní vlny se rozplynuly neznámo kam. Dojela jsem domů kolem poledne, úplně vyřízena. Odpoledne jsem ještě měla domluvenou návštěvu svých dvou kamarádek, kterou jsem nechtěla rušit, těšila jsem se na ně. Dle rady mé PA jsem se měla ještě hodně zavodnit, nejlépe čtyřmi litry. Na její radu jsem si uvařila 2l čaje prohřívacího ze skořice, hřebíčku a zázvoru a 2l čaje kopřivového. Ten už jsem ale nevypila. Při popisování své nedobré situace svým kamarádkám jsem měla pouze jednu jedinou vlnu, která se od rána znovu objevila, jinak nic. Takže večer ve 20hod jsem si namíchala ricinový koktejl, napsala SMS své dule a PA, pustili jsme si s dětmi a manželem komedii a kolem 22 hod jsme šli spát. Ještě jsem si v koupelně dala ruce na bříško, naladila se na miminko a řekla mu, že jestli to tak chce, aby se narodilo v porodnici a vyvolávaně, že to tedy akceptuji a do porodnice s ním ráno odjedu. Pak jsem ulehla do postele s tím, že musím ráno brzy vstávat, abych si nachystala věci do porodnice sebou. Přesně o půlnoci mě vzbudila docela silná a dlouhá vlna. Vstala jsem a ouha, ricinový koktejl začal působit. Tělo se začlo krásně pročišťovat, takže jsem mezi pauzami na záchodě ani moc nepostřehla, že vlny začínají přicházet pravidelně a hlavně, že se zintenzivňují. Kolem půl jedné, když jsem si byla jistá, že porod se opravdu rozjíždí, jsem zavolala své dule. Ta ihned sedala do auta, jelikož dojezd k nám domů měla nejmíň hodinu. Ještě se ptala, zda jsem volala už i PA. Řekla jsem, že né, že ještě čekám a budu jí volat kolem jedné. Asi po 10 minutách mi přišla SMS od duly, která psala, že ji něco napovídá, abych volala PA hned. Naštěstí jsem měla úplně stejný pocit, takže jsem asi kolem 12.45 volala i PA. V 1 hodinu jsem se rozhodla vzbudit manžela, abych mu řekla, že je třeba chystat bazének. Byl mírně zmatený a ptal se kde, jestli v porodnici? Začal zběsile běhat po domě, nafukovat a stěhovat bazének. Dělal u toho strašný rámus, měla jsem obavy, aby nevzbudil všechny děti.

Vlny si krásně mezitím přicházely a odcházely, já si je krásně prodýchávala opřená o kuchyňskou linku. U toho vyklízela myčku – potřebovala jsem pohyb, strašně mi to vyhovovalo. Bože, jaký to byl rozdíl – před tím u všech třech porodů připoutaná na monitoru nebo na kapačce a nemožnosti se tak hnout. Bolesti se strašně špatně prodýchávaly, tentokrát to bylo super – tak jak to má být ! V 1.30 přifičela moje dula. Bazének se už napouštěl. Jenže stalo se to, o co měl manžel celou dobu strach, došla teplá voda. Začal tedy napouštět hrnce a vodu ohřívat. Dula byla se mnou pár vln, neumím to přesně odhadnout kolik jich bylo, když jsem jí řekla: „ J., tato vlna mi už zatlačila na konečník. „To si děláš srandu,“ reagovala. Odebrala jsem se do místnosti s bazénkem, klekla si na čtyři na připravený vak, tam jsem si prodýchala dvě vlny a řekla, že jdu rodit do bazénku. Když jsem byla v bazénku, přijížděla akorát PA. Mohlo být tak odhadem 1.45 hod. Když přišla do pokoje, už jsem si pěkně mručela a hučela a tlačila. Rychle se přidala k dule a obě mě pouze povzbuzovaly, jak mi to krásně jde. PA mi ještě pomáhala udávat tón, kterým jsem si pomáhala k miminku.

Moc jsem se těšila na polohu na všech čtyřech opřená o okraj bazénku, byla mi moc příjemná, jenže vadilo mi to, že v bazénku bylo málo vody a jediné co jsem tam měla ponořené byl tak akorát zadek. Potřebovala jsem tam mít celé břicho až po prsa a to, bohužel, nešlo. Takže když jsem cítila, že hlavička už mnou prochází, musela jsem se otočit na záda a pro mě v ne moc příjemnou polohu v polosedu na zádech porodit své miminko. Ve svém ponoření se do sebe si zcela zřetelně pamatuji jak PA říká klidným hlasem, že miminko se rodí ve vaku a že si už mám šáhnout na hlavičku. Byl to naprosto fascinující zážitek. Sama sebe jako bych viděla zvenčí. Naprosto přesně jsem věděla, kde se zrovna uvnitř mě miminko nachází, kudy si razí cestu k nám. Vilém přicházel na svět v naprostém míru, do nočního klidu, do našeho svíčkami prosvíceného domova. Rodil se nejen on, ale i já. Nová a mnohem silnější než kdykoliv předtím. Manžel u samotného zrození synáčka, bohužel, nebyl. Nečekal takovou rychlost, běhal s hrnci vody :o)) PA propíchla vak, aby se mohl syn nadechnout. Byla to nádhera, mít to malinkaté stvroření na svém nahém břiše – DOMA. Bože jak krásně voněl. Nevím jak je to možné, ale hlavička mu voněla po perníčkách.

Po chvilce vítání přišel na řadu ještě krkolomný přesun z bazénku na připravený pelíšek, kde jsem chtěla porodit placentu. Na tu jsem se obzvlášť těšila, jelikož jsem měla domluvené zpracování placenty a konečně poprvé měla být jen naše. Už u třetího porodu jsme o ni hodně bojovali, ale nedostali. Tentokrát jsem s nikým bojovat nemusela. Vše bylo jak jsem chtěla já a jak mělo být. Na placentu jsme čekali asi hodinku, potřebovala jsem nakonec vyprázdnit močový měchýř, aby placenta vyklouzla ven. Pupeční šňůru jsem si taky poprvé v životě přestřihla po naprostém dotepání sama. Nikdy mi to vlastně nebylo nabídnuto, jen manželovi. Z placenty mi ještě PA udělala krásné obtisky pro miminko na památku. Nejkrásnější na všem bylo však přivítání se sourozenci. Přáli si být vzbuzeni až přijde čas. Když přicházeli nad ránem do místnosti celí rozespalí v pyžamcích vítat svého nového brášku – je to nezapomenutelné. Stejně krásné pak bylo naše společné ulehnutí do našeho obřího třílůžka, kde jsme všichni společně usnuli. Pro tohle všechno stojí za to, stát si za svým a jít za tím co říká a po čem volá naše srdce. Všechny své porody si pamatuji naprosto detailně, ale tento je naprosto vyjímečný. Děkuji celému vesmíru a taktéž svému muži, který se mi rozhodl důvěřovat, potlačil své strachy a nakonec mě podpořil v myšlence pro domácí porod. Děkuji z celého srdce svým průvodkyním dule a PA – díky za vaši ženskou přítomnost a podporu.

Zuzana