Včera večer se nám narodila naše krásná Vesna. Původně plánovaný domácí porod (doma jsem porodila už dvě děti) nám bohužel nevyšel, přesto byl celý závěr těhotenství i porod sám krásnou a poučnou cestou.

Ve 35. týdnu mi začala odtékat plodová voda, která odtékala až do porodu. Vydržely jsme ležet a čekat v domácí péči (za velmi empatické podpory mé PA) až do prvního dne 39. týdnu. Jak to vypadalo? Můžu to popsat asi jako 2 x denně mokrá vložka – hodně záleželo na poloze, aktivitě (jakmile jsem si lehla na záda nebo vstala, teklo to více). Chodila jsem 1-2 x týdně na monitor a ultrazvuk. Na ultrazvuku po prvním odtoku bylo vody méně, další ultrazvuky ale byly hodnocené jako „dostatek“ plodové vody. Pila jsem velké množství tekutin, brala vysoké dávky C vitaminu, kontrolovala pravidelně teplotu, oplachovala zevní rodidla 3 x denně vodou s mořskou solí a úzkostlivě dbala na hygienu, kvůli případné infekci.

Prvního dne 39. týdne jsem začala silně krvácet a odjela sanitkou do porodnice. Při UZ vyšetření vyloučili předčasné odloučení placenty (krvácení bylo nakonec z děložního hrdla). Nechala jsem se nechala hospitalizovat ke sledování a podepsala odmítnutí všech zákroků a výkonů (podání antibiotik, vaginální vyšetření, vyvolání porodu, …) a čekala. S tamní PA jsem se domluvila, zda je ochotná vůbec nezasahovat a nechat mě porodit zcela samotnou a ona k mému velkému překvapení souhlasila.

Po asi třech hodinách příjemného tvrdnutí břicha (asi se tomu říká kontrakce 😉 ) mě tato PA předala své kolegyni z noční směny se slovy, že platí vše, na čem jsme se domluvily. Ještě jsem se ujistila, že mě nepřijde kontrolovat večerní lékařská vizita, vypnula si všechny bloky v hlavě a řekla jsem si, že jdeme na to. Proběhlo několik silnějších kontrakcí a když bylo jasné, že jde vše do finále, podložila jsem si pod sebe žíněnku, udělala si hnízdečko, zaklekla a zcela se oddala tomu „frkotu“. PA z chodby zaslechla mé hlasové projevy, vstoupila do pokoje a velmi klidným hlasem prohlásila: „To bude asi rychlý, že?“ Sedla si do kouta a jen tiše sledovala, jak chytám Vesnu do svých rukou. Potom se mě zeptala, zda chci pomoct vylézt na postel a odešla se slovy „Tak já vás tady teď holky nechám a přijdu za chvilku.“ Potom jsem za její asistence porodila placentu a domluvily jsme se, že mi prohlédne případná porodní poranění jen ona, bez zrcadel, že lékařku k tomu nepotřebuji a šla mi zařídit propouštěcí zprávu. Jediným trochu rušivým elementem byla pediatrička, která si neodpustila komentáře o tom, jak nám doma dítě umře, atd… Tři hodiny po porodu jsme seděli v autě a odjížděli domů, seznámit Vesnu se všemi ostatními sourozenci.

Prožila jsem něco, o čem jsem si myslela, že není v ČR vůbec možné – porod v porodnici, během kterého na mě a na dítě nikdo nesáhl a ani k tomu neměli moc „chytrých“ řečí. Nevím, jak velkou roli v přístupu zdravotníků sehrálo to, že jsem vzděláním PA a mám za sebou 2 domácí porody, ale v každém případě to pro mě mělo velký význam v tom, že jsem zjistila, že i porod v porodnici (jeden z mých největších strašáků) nemusí být traumatizující zážitek. Pokud to bude pro kohokoliv z Vás alespoň částečná úleva, budu nesmírně ráda. PS: porod proběhl v Brně – Bohunicích.

Petra Hanousková Chvátalová