Autorka včerejšího příběhu nám poslala příběhy Vesniných starších sourozenců – rádi je tu na pokračování uveřejňujeme.

Je mi 12 let a maminka mi vypráví o tom, jak jsem přišla na svět: bílé nemocniční zdi, nepříjemný personál, bolest, odloučení, bezmoc. Začínám chápat, proč se ženy bojí porodu. Nebojím se bolesti, ale toho, že budu muset do nemocnice. Cizí lidé na mě budou sahat, budou mi brát mé dítě… Jako dvanáctiletá dospívající dívka prostě nemůžu pochopit, proč matka a dítě nemohou být spolu. Je přeci jasné, že když se mi narodí miminko, tak ho budu chtít hladit, chovat, objímat… Celé mé dospívání se zabývám otázkou, jestli je horší rodit, nebo jít na vojnu…

Je mi 16 a v časopise si čtu článek o domácím porodu. Vše dává smysl. Nemusím přemýšlet, proč ženy chtějí rodit doma – je mi to naprosto jasné.

Je mi 20 a začínám studovat porodní asistentství. Od začátku trošku vybočuji z řady – ptám se, proč se provádějí rutinní zásahy, zajímám se o alternativní postupy. Některým lékařům na praxi se to nelíbí. Za trest musím psát domácí úkol o tom, že nebudu drzá. Na škole se seznamuji se spolužačkou Petrou – je dula, doprovází k domácím porodům. Zajímá se o porod jako o přirozený proces. Po několik dalších let je mojí velkou inspirací, studnicí vědomostí, oporou, nakonec i svědkyní na mé svatbě.

Je mi 23 let. Jsem poprvé těhotná. Těhotenství si užívám. Cítím se skvěle, zdravě jím, sportuji, medituji, těším se na porod. Ani nepřemýšlím o jiné možnosti, než o domácím porodu. Manželovi domácí porod připadá nebezpečný. Často se přeme, občas dojde i na slzy. Snažím se mu předkládat různé informace o domácích porodech. Nakonec ho beru k porodní asistentce, která má s domácími porody zkušenost. Trpělivě odpovídá na všechny manželovy dotazy. Z jejích odpovědí je znát jistota a zkušenosti. Čas ubíhá. Začínám se vzdávat myšlenky na domácí porod. Na závěrečném setkání kurzu předporodní přípravy se můj muž postaví a před dvaceti jinými lidmi prohlásí, že svoji ženu podpoří v jejím rozhodnutí rodit doma. Pláču. V duchu děkuji moudré porodní asistentce.

Blíží se termín porodu. Dítě je stále otočeno koncem pánevním. „Jako prvorodička s koncem pánevním budete stejně rodit sekcí“, dozvídám se při jedné z návštěv u lékaře. „Jedeme do Vrchlabí“, reaguje na to můj muž. Tak tedy jedeme do Vrchlabí, do porodnice, která byla svého času vyhlášena svými přirozenými porody. Trávím zde krásný týden se svojí kamarádkou ze studií. Chodíme po horách a při našich túrách vtipkujeme o tom, že pupečník v případě potřeby podvážeme tkaničkou od bot. V sobotu přijíždí manžel, který se ale už v pondělí musí vrátit do práce. Ok, musím tedy porodit v neděli. V 6 hodin ráno mi odtéká plodová voda. Pomalu se vydáváme směrem k porodnici – já, můj muž a kamarádka Petra. Nic moc se neděje, jen občas mi ztvrdne břicho. Ukládají mě tedy na pokoj a já odpočívám. V duchu myslím na ženu, u jejíhož porodu jsem byla v rámci praxe. Přesto, že nás na škole učili, že porody koncem pánevním bývají dlouhé a rizikové, tato žena porodila velmi rychle. To by se mi tak líbilo… Břicho tvrdne více a častěji, ale stále je to velmi příjemné… potřebuji jít na stolici. Na záchodě se mi chce tlačit, tak párkrát zatlačím. Vracím se na pokoj. Přichází mě zkontrolovat porodní asistentka. Postavím se a je tu první kontrakce, kterou musím prodýchat. Asistentka mě vyšetřuje a najednou vidím, že znervózní. „Zašlá branka, už nevstávejte, musím zavolat pana primáře“, slyším říkat asistentku a začínám se usmívat. Mám radost, že vše jde tak rychle. Najednou je kolem mě spousta lidí. Moc je nevnímám. Pořád se mnou něco dělají – napíchnout žílu, zvednout nohy, nasvítit… Nechci oxytocin. Nechci rodit na zádech. Nechci nástřih hráze. Nástřih si „uhádám“, z lehu mi lůžko pohotově zvedá manžel, oxytocinu se neubráním. Najednou je trapné ticho, uvědomím si, že kontrakce ustaly, kolem mě stojí spousta lidí, kteří na mě koukají a čekají… Potom si sestra všimne, že mám ruku zohnutou tak, že mi oxytocin do žíly nekape. Napraví to tím, že mi ruku natáhne a zvýší rychlost kapání. Kontrakce se vracejí. Nejprve jsou příjemné, já se mezi nimi usmívám, cítím se jako ve snu. Najednou začínám cítit, že se vše ubírá nějakým špatným směrem. Ztrácím kontrolu nad svým tělem. Vnímám, že to, co se děje, není přirozené. Přichází velmi silná kontrakce a já se vědomě rozhoduji tlačit – snad proto, abych se zavděčila všem těm lidem, kteří tu stojí a koukají na mě a čekají… Tlačím se zatajeným dechem. Tlačím dlouho, velmi dlouho a najednou si uvědomuji, že omdlévám. Probudím se a nevím, co se děje – nevím, jestli jsem dítě už porodila, nebo ještě ne. „Co mám dělat, mám tlačit? Ptám se lékaře. „Vy už nedělejte nic“ dostává se mi odpovědi. Pochopím, že je porozené tělíčko a teď se ze mě lékařka pod vedením primáře snaží dostat hlavičku dítěte. Celé to sleduji, a působí to až komicky. Personál se mezi sebou baví, jako bych tam ani nebyla – radí se o tom, jak to dítě porodí… nakonec je dítě venku. Instinktivně natahuji ruce. Sestra, která dítě odnáší, si toho všimne a milosrdně mě nechá děťátko pohladit po zádech. Potom jej pokládá na stůl a ošetřuje jej. „Co se nám narodilo?“, ptám se. „Je to kluk, odpovídá mi kamarádka. Personál na mě nereaguje. Rozpláču se: „Dejte mi ho, chci ho mít u sebe“. „Ještě chvilku“, slyším odněkud. Nejdelší a nejbolestivější chvilka v mém životě. Konečně jsme spolu. Začínáme se poznávat, tulíme se spolu – celé 3 měsíce mám syna neustále v náručí. Tolik času jsme potřebovali, abychom dohnali těch prvních pár minut.

Petra Hanousková Chvátalová

Pokračování zítra.

Příběh posledního porodu: A 90. Jaro v moravské porodnici