Pokračování porodních příběhů Petry Hanouskové Chvátalové.

Je mi 26 let. Můj syn mi jednoho sobotního dopoledne oznamuje: „Maminko, máš v bříšku miminko a je to holčička Monička“. Za několik dnů zjišťuji, že jsem podruhé těhotná. Těhotenství je náročnější, než to předešlé, přesto si jej užívám. Opět se setkávám s naší porodní asistentkou. Jelikož je od nás vzdálená 200 km, bavíme se i o možnosti, že nestihne přijet.

Je neděle dopoledne. Začíná mi občas tvrdnout břicho. Odpoledne mám jít se sestrou a synkem plavat. Přemýšlím, že to přesunu na dopoledne – co kdyby se porod odpoledne rozjel? Venku začíná jaro a já mám velkou chuť vyrazit do přírody. Volám manželovi, aby přijel, že se chci jít projít. „Né, nerodím, jen chci jít na procházku“, říkám mu do telefonu. V klidu oblékám sebe i synka, manžel přijíždí, jdeme do lesa. Stále mi občas ztvrdne břicho. Je to velmi příjemné. Napadne mě, že bych si mohla jen tak, z legrace, změřit časové intervaly. Prosím manžela, aby hlídal čas. Najednou vidím zděšení v jeho očích: „Máš to po pěti minutách, volalas asistentce?“ Dochází mi, že už se asi opravdu něco děje a volám asistentku i kamarádku Petru. Pomalu jdeme k autu a jedeme domů. Po cestě mám jednu nepříjemnou kontrakci. Doma manžel začíná vařit polévku pro porodní asistentku a já se jdu osprchovat. Říkám si, že si dám sprchu a začnu si pomalu chystat „hnízdečko“, ve kterém bych mohla rodit. Ve sprše přichází opravdu silná kontrakce. Musím si ulevit sténáním. Manžel na mě volá z kuchyně: „Nerodíš už?“ „Nevím!“, odpovídám já. Sahám si mezi nohy a nahmatám hlavičku. „Asi ano“, volám zpátky do kuchyně. Manžel vypíná polévku a přichází právě včas, aby chytil dítě do svých rukou. V tom přichází do koupelny syn, který si celou dobu hrál naprosto v klidu v obýváku – jakoby věděl, že se děje něco neobvyklého. „Máš sestřičku“, říká mu manžel. „Jé, ta je špinavá! A už mi dáš to mlíko?“, ptá se syn, kterého jsem přestala před pár měsíci kojit a slíbila mu, že až se miminko narodí, může se zase přijít napít mlíčka. Beru dceru do rukou, poprvé se jí dívám do očí a vidím v nich naprosto vše – oči má doširoka otevřené, je naprosto klidná a já vím, že ona ví… Potom se na mě usměje. Tak tohle je láska. Naprosté souznění duší. Od té chvíle jsme spolu stále na jedné vlně. Až dodnes. Navždy.

Přesouváme se do ložnice. Přijíždí kamarádka Petra, potom porodní asistentka. Vše jde úplně mimo mě. Jsem jen já a moje dítě. Celý svět je jakoby v mlze. Nepotřebuji nic vnímat, jen se věnovat dceři. Všude je zvláštní klid. Všichni našlapují po špičkách. Nikdo nechce rušit ten posvátný okamžik. Cítím se jako Bohyně. Znovu za mnou přichází syn. Beru ho k nám do postele. Jen tak mimochodem mě asistentka prohlédne a porodím placentu. A potom už jen odpočívám a jsem se svými dětmi.

Je mi 27 a jsem potřetí těhotná. Krátce před otěhotněním se dovídám, že maminka je nevyléčitelně nemocná. Během celého těhotenství se jejím zdravotním stavem trápím. Opět navštěvuji naši porodní asistentku. Téměř celou návštěvu řešíme můj psychický stav. Asistentka velmi dobře ví, že porod je především záležitostí psychiky. Pomáhá mi urovnat si myšlenky a stanovit si priority.

Když mám přibližně měsíc do vypočítaného termínu porodu, stav mojí maminky se hodně zhoršuje. Ptám se lékaře, zda se maminka dožije narození svého dalšího vnoučete. „Raději s tím moc nepočítejte“, zní jeho odpověď. Snažím se nějak dostat do pohody, naladit se na porod…. Moc mi to nejde. A najednou dostávám ten správný kopanec: „V psychickém stavu, v jakém právě jste, to nevidím na domácí porod“, říká mi moje porodní asistentka. „Tak to tedy ne! Domácí porod si vzít nenechám“, říkám si já a konečně se dávám „do pohody“.

Do vypočítaného termínu zbývají dva týdny. Budím se kolem třetí hodiny v noci a odtéká mi plodová voda. „Tak je to tady“, říkám si a znovu zažívám ten zvláštní pocit – vím, že již brzy budu držet naše další dítě v náručí. Těším se jako malá holka. V tom se vzbudí dcerka. Sedí na posteli, nepláče, nemluví, jen prostě sedí a čeká. Asi tuší, že dnes se stane něco velkého. Znovu si léhám a předstírám, že spím, abych ji uspala. Dcerka je takto vzhůru asi 3 hodiny. Nad ránem konečně usíná a já si jdu napustit vanu. Břicho jen lehce tvrdne, opět je to velmi příjemné. Čtu si časopis, který jsem si včera koupila, pojídám čokoládu, nechávám si nalít sklenku červeného vína, na které nakonec ale nemám chuť. Je mi strašně dobře. Připadá mi zvláštní, že ještě dnes bude naše dítě venku z břicha a já si tu tak klidně sedím ve vaně a čtu… Manžel nakoukne do koupelny a ptá se mě, jak často mám kontrakce. „Tak teď mám jednu…“ odpovídám naprosto klidně – nejsou to kontrakce, které jsem tolikrát viděla na své praxi v porodnici, kdy ženy křičí, dýchají, omdlévají…. „Tak teď mám další“, hlásím opět naprosto klidně z koupelny. V tom manžel vbíhá do koupelny a hodně rozrušeným hlasem mi říká: „Máš to po čtyřech minutách, když to takhle bylo minule, Monička byla do hodiny na světě!“ To mě upřímně rozesměje. Do hodiny? To těžko! Mezitím slyším, jak manžel z kuchyně telefonuje porodní asistentce a do telefonu jí popisuje cestu. Z hlasu poznávám, že je hodně rozrušený. Rozhodnu se vylézt z vany a jít ho uklidnit. Když se dostanu do vertikální polohy, začínám chápat, proč je manžel tak rozrušený – přichází první opravdu silná kontrakce. Přicházím do kuchyně a chci manželovi vysvětlit, že se ještě nic moc neděje, že může být klidný, když v tom přichází další silná kontrakce. Moc jsem ho nepřesvědčila. Zavírám za sebou dveře a říkám, aby mě nikdo nerušil. Opřu se o vanu, stojím se široce rozkročenýma nohama. Další kontrakce – přicházejí teď krásně jedna za druhou. Je mi jasné, že jediné, co teď musím udělat, aby se dítě mohlo narodit, je dřepnout si. Ještě jednu kontrakci sbírám odvahu a při další se vědomě rozhoduji: „Tak teď!“ Jdu do dřepu a mezi nohama se objevuje hlavička. Hned vzápětí vyklouzne i tělíčko a už když jej chytám do svých rukou, poznám pohmatu, že je to kluk. „Takže František“, říkám si v duchu a potom už je opět vše tak trochu „v mlze“. Přichází dcerka a kouká na mě a na dítě. V tom začne František plakat a Monička sebou trhne – takový projev asi od tak malého uzlíčku nečekala. Uklidňuji ji a objímám ji. Přichází manžel. Teď už klidný, že je vše v pořádku. Za chvíli přijíždí porodní asistentka. Opět vše probíhá naprosto v klidu. Všichni respektují tu zvláštní posvátnost těchto okamžiků. Přesouvám se do postele. Přichází i nejstarší syn a je trošku rozmrzelý z toho, že jsme mu včera neřekli, že se dnes miminko narodí. Snažím se mu vysvětlit, že to ještě včera nikdo nevěděl… Ležím v posteli se všemi dětmi a manžel nás obletuje… Asistentka jej ponouká, aby nás vyfotil. Já si ani neuvědomuji, co je na tom okamžiku tak zásadní. Dnes jsem moc ráda, že tuto fotku máme. Říkáme jí doma „reklama na domácí porod“. A opravdu – vyzařuje z ní něco nepopsatelného – láska, energie, klid, jedinečnost,… Potom už zase jen ležím a užívám si ten krásný klid, tu péči a lásku, kterou mě všichni zahrnují. Vlastně na domácích porodech mám asi ze všeho nejraději ten pocit „po“.

Petra Hanousková Chvátalová

Pokračování zítra.

 

Příběh prvního porodu: A 91. Mé porody – porod první
Příběh posledního porodu: A 90. Jaro v moravské porodnici