S odstupem skoro půl roku už vnímám jako morální povinnost se podělit o svůj příběh i já. V průběhu těhotenství jsem nic nenechala neznalosti a náhodě a připravovala se maximálně. Shlédla jsem bezpočet nádherných orgasmických videí, načetla mnoho knih o přirozených porodech a představovala si svůj druhý porod podobně. (Také mě v průběhu těhotenství provázela různá znamení, která mi dávala potvrzení, že to k  porodu doma směřuje.)

K mému překvapení měl druhý porod velmi podobný postup a  fyziologicky jsem ho vnímala velmi podobně s prvním, s tím rozdílem, že byl doma v klidu. Asi pět dní před porodem jsem už po nocích volala své PA, že už to tu asi je… Měla jsem velmi silné poslíčky, intervaly se zkracovaly, přes noc už jsem nespala a k ránu ustávaly. Noci jsem trávila poslechy Terezy Kramerové, hypnoporodními afirmacemi a filmy na zabavení. Jestli to tak půjde dál, tak už nebudu mít síly na porod…  Začala jsem prosit synka, ať už jde ven, první syn měl velkou hlavičku a měla jsem respekt z domporodu i z toho, že už mi ubývají síly. A synek mě deset dní před termínem dal zprávu, že už jde ven…

Posly jsem měla celé ty dny tak silné, že se zas tolik nelišily od kontrakcí.  K ránu, s probuzením staršího synka, který mi vlezl do bazénu, opět vše umlklo…  Začala jsem vnímat, jak mě okolní svět ruší. Takže manžel mě nechal v bazénku a mně se opět poslíci vraceli. Zhodnotili jsme, že intervaly odpovídají a zavolali PA, která za námi vyrazila. Byla to hodina cesty od nás. Když přijela, opět vše ustávalo. Vyšetřila mě. Vypadalo to, že se otočí a bude muset zpět, protože na tři prsty otevřená můžu být týden… Ještě situaci zkonzultovala s kolegyní a rozhodla se zůstat a odvést synka na procházku,  ať si uděláme intimní chvilku, aby se začaly vyplavovat endorfiny a oxytocin… Lehký sex to rozjel neskutečně rychle a přesto, že jsem původně chtěla mít staršího synka doma s námi, narychlo jsme rozhodli, že ho sestra odveze k babičce a dědovi. Manžel naházel pár věcí do batůžku, rozloučili jsme se a synka poslal o patro výš za tetou, která ho měla odvézt. Kontrakce už nabraly takového rozměru a synek zpátky znovu se rozloučit. Teta ho nestihla zastavit…  Když přišla k nám, už jsem řvala, ať jdou „Do prdeléééé!“, už jsem musela řvát a to by se útlocitný emotivní synek strašně bál. Rychle pryč a už jsem řvala jak siréna. Byl to hukot, do bazénku už jsem se nevrátila, ač jsem chtěla rodit tam. Bylo to intenzivní maximálně, nevím, jestli říct bolestné, ale síla síloucí, která to hnala a hnala…  Jenže mi pozvolna docházely síly a hlavičku ne a ne vytlačit, respektive vyřvat a vykvílet zvířecími zvuky. Žádné „ÁCH a ÁNÓOO…“ Prostě syrové zvuky…  Konečně hlavička venku, už jsem byla úplně bez sil a zažila si i tu pověstnou chvilku úzkosti, že už to nedám… Hlavička venku, hurá, ale nic dál…  Nejde a nejde protlačit dál, hráz se úplně zavřela a když nemůžu pořádně vytlačit tělíčko, slyším od PA „Do prdele!“ Vnímám, že mi ujíždí vlak a prostě MUSÍM tělíčko dostat ven… Dělám, co můžu, ale žádné to pověstné vyklouznutí se nekoná… Je to minimálně stejná fuška, jako protlačit hlavičku. Možná to původní šití z prvního porodu zbytnělo??? Kdo ví? Tlačím o život, bojím se o život malýho a teď už jistojistě vím, že se potrhám…  Nakonec PA pomáhá dítě vytáhnout za ramínka, cítím dva protitlaky. Jeden svůj dovnitř, stahování, jeden táhnoucí ven… No ufff, malý je venku… Teda hurá, že tu byla PA a že jsme si to nelajzli sami… PA ještě Radovánka zahřívá, malý je unavený, není to takový ten nástup, že je miminko u maminky okamžitě probrané… Oproti prvnímu synovi je to takové pozvolnější. (Čas probíhal opravdu jinak, protože se synek narodil ve chvíli, kdy byla sestra se starším synem na nádraží, tedy takových 15  minut, které pro mě byly věčností…)

Takže domporod byl dost jiný, než jsem si představovala. Myslela jsem, že doma to půjde hladce, beze stresu a vnější manipulace.  Porod byl naopak podobný prvnímu, jen s tím rozdílem, že měl krásnou předfázi, dlouhý klidný bazén v noci, relaxaci. Samotný porod byl rušený, rušilo mě vše, včetně PA a manžela, hodně mě rušilo i to, že mi vše klouzalo a nebyla jsem schopná najít vhodné věci na zapření a chycení do ruky (co bych dala za zavěšené lano či nějaký užší předmět). Nebyla jsem tedy úplně v sobě…

V konečné poloze jsem byla předkloněná a zapřená o komodu, ale s břichem jako balon to vážně nebylo pohodlný. Snažili jsme se o polohy, pomáhající gravitaci a v koupelně, kde jsem nakonec odrodila, jsem se opět opírala o stůl vestoje. Polohy, byť super gravitační, nijak extra nepomáhaly… Co si ještě vybavuji, PA byla překvapená jak z tuhosti hráze, tak z velikosti placenty, což mě překvapilo i u prvního porodu. Placenta byla opravdu velká a když vycházela asi do 15 minut po porodu, už to docela bolelo, jak jsem byla potrhaná. Ale odešla rychle… Můj vytoužený lotosový porod se nekonal, protože bylo potřeba dost pečovat o mé poranění a zasypávat se a vyplachovat. Ale to opravdu nebylo nejpodstatnější… Snad možná někdy příště? 😉 Když tu dodatečně čtu jiné příběhy, cítím i velkou vděčnost, že to neskončilo jinak, v nemocnici… Není samozřejmostí, že vše půjde dle plánu a i to je podstatné zpracovat.

Takže krásný byl zejména poporodní bonding, který trval tak týden. Nádherná rodinná akce, kdy jsme si mohli navzájem užít klidu, míru a péče manžela.

Za mě to nejlepší rozhodnutí. Jsem za tu možnost neskonale vděčná, protože se to nedá vůbec srovnat s pocitem v porodnici a stresem a úzkostí, co jsem tam zažila, včetně poporodního traumatu… V neposlední řadě ta intimita domácího porodu a možnost zážitek sdílet společně s mužem a ne doktory a cizími lidmi, je jinou kapitolou mého života…

Toto byl určitě náročný porod, nicméně úzkost jsem tam zažila jinou, necítila jsem bezradnost a manipulaci. Konečný dojem, obraz, mi z toho vychází pěkný a silný a mám pocit, že jsem opravdu udělala, co jsem mohla. Potrhaná jsem sice byla, ale šití se nekonalo, řešila jsem to přírodně zeleným jílem a rozmarýnovými výplachy a byla po dvou týdnech fit, že jsem o poranění nevěděla (u prvního porodu a nástřihu, nikoli natržení, to bylo minimálně měsíc dost velkých bolestí.)

Nakonec jsem překvapená, jak to vše po porodu nádherně funguje samo a jede si na vlastní ose, od schopnosti těla se samoléčit přes úřady a jiné… Jsem fascinována čím dál víc přírodou a přirozeností ve všem, pokud se do toho zbytečně nezasahuje… Toto by mi v porodnici prostě neprošlo a scénář by byl s velkou pravděpodobností velmi podobný s prvním. Velké díky vesmíru za tuto léčivou možnost!

Eva Spěváčková