Půl šesté ráno, sobota a mně se ještě v polospánku zdá sen, že mě bolí břicho. Procitám a zjišťuju, že to není sen. Panebože JO! Prosím, prosím ať je to porod, snažně prosím, ať je to porod. Jdu na záchod a hlenová zátka. JO! Ta mrcha, kterou jsem se snažila poslední týden vykoukat, se konečně objevila.

Jdu do koupelny a napouštím horkou vanu, zapaluju svíčku a vzývám, ať je to ono, ať to bolí, ať to bolí víc. 🙂

Možná si říkáte, že jsem šílená být takhle nadšená z porodních bolestí a blížícího se porodu, ale u mě hraje důležitou roli to, že už jsem 9 dní po termínu a že moje zbožné přání je porodit doma v koupelně.

Po prvním porodu, který ani nebyl nikterak masakrální, už nechci ani za nic do nemocnice. Celé těhotenství hltám informace ze všech stran a jsem si naprosto jistá, že zdravé těhotenství a zdravý porod nepotřebuje lékařskou péči, která mnohdy všechno pokazí. Zjišťuju, nakolik je veledůležité mít pocit bezpečí, mít volnost pohybu, mít pocit intimity a pohodlí, nakolik je už samotné prostředí nemocnice porodu nepřejícné, natož ještě kvalita poskytované péče.

Jsem pragmatická normální ženská, nejsem bosá lesana, co si zpívá mantru a přesto si připouštím, že zdravá ženská umí rodit úplně sama a čím víc jí do toho někdo bude kecat, tím víc jí to celé podělá.

Musíte ležet na monitoru, musí vás pan doktor vyšetřit, musíme to trochu urychlit, musíme vám tohle píchnout, musíme dítě hned vyšetřit, musí na vyhřívané lůžko! NE! JÁ nemusím nic a ve zdraví umím přivést na svět zdravé dítě (teda aspoň to doufám). A nelze nemocnicí pokazit jen porod, ale následné navazování vztahu máma + mládě.

Každopádně nelze být těhotná do vždycky, takže 9 dní po termínu jsem byla již mírně řečeno na prášky, že přece neskončím v nemocnici jen proto, že moje mládě neví, kudy se chodí ven. První byl taky vyvolanej, třeba jsem nějaká rozbitá a moje tělo neví, jak děti vyndat.

Ležím ve vaně, přichází manžel a já mu říkám: „Dneska by to šlo.“

Nepochopil – později se mi svěřil, že si myslel, že slibuju sex. Asi za půl hodiny z vany vylézám, jsem celá naspeedovaná jen z té myšlenky, že by se to opravdu mohlo povést. Akorát kontrakce si chodí, resp. nechodí, jak chtějí, což mě znepokojuje, protože já chci, ať je to ten porod!

Dáme se s manželem a synkem snídani, občas to trochu zabolí, jako aby se neřeklo, manžel sleduje a snaží se bez blbých otázek vydedukovat, co z toho bude. Ještě trochu odbočím k manželovi – moji touhu po porodu mimo nemocnici od počátku ne zcela sdílel. Vím, že na něj nějaké knihy, články a

filmy neplatí, tak jsem to nechala tak po chlapsku vyhnít 🙂 a neobtěžovala s tím.

Našla jsem si porodní bábu (normální certifikovaná porodní asistentka zdravotník, jen se mi to označení bába líbí víc 🙂 ), kterou hned manžel překřtil na Babu z mokřin (omlouvám se, jestli to čteš 🙂 ) s tím, že ať si rodím, kde chci, ale on u toho nebude. Klasický přístup některých mužů – jakmile u problému nejsem, tak problém neexistuje. 🙂

Když jsem mu říkala, že péče porodní báby vychází v průměru na 10 tisíc, nedočkala jsem se od něj nikterak nadšené reakce. Postupem času s blížícím porodem a seznámením s Bábou ale otáčel, on totiž naprosto přesně znal ten MEGA důvod, kvůli kterému MUSÍM rodit doma. To dítě mi nesmí nikdo vzít – kašlu na měření, vážení a pobyt na vyhřívaném lůžku.

Potřebuju to dítě u sebe, na sobě, pořád a nikomu ho nedám, pak příroda udělá, co má a já ho budu milovat. To se u prvního porodu galantně řečeno nepovedlo a mělo to hodně ošklivé následky. Není to tedy rozmar, je to velká moje potřeba a on ji naprosto chápe, protože by nerad znovu vstupoval do stejné řeky.

Zpět k naší sobotě. Asi v 7 píšu Bábě SMS, že se něco děje a ptám se, jak je daleko od nás. Bába mlčí. Asi o půl osmé manželovi opatrně naznačuju, že začneme poklízet a připravíme nějaké věci a dočkám se paniky v jeho očích (trochu ho podezírám, že si myslel, že se nerozrodím a dřív nebo později podlehnu nutnosti porod nechat vyvolat v nemocnici).

Takže začne pobíhat po bytě a nosit věci, pomáhá mi trochu přestěhovat koupelnu, tu nejnaducanější deku obalí do folie. Trošku se ho snažím uklidnit, že to vůbec porod být nemusí a když, tak to může trvat třeba 2 dny, prostě klídek, nehroťme to.

Stahuju do mobilu aplikaci na měření kontrakcí a v ložnici zkouším opět vzývat břicho, ať bolí. Starší synek se mě přijde zeptat, zda si půjdeme zakopat. „Teď ne, broučku, teď tu mám něco rozdělaného.“ Kontrakce po 5 minutách, po 3, po 7, pak 15 minut nic… mě klepne.

Asi v 8 volám porodní bábu a celá opravdu velmi natěšená říkám, že asi se něco děje a že neodpověděla na SMS, asi ještě spí, tak potřebuju info, kde je a za jak dlouho v případě potřeby může dojet s tím, že ještě nechci, aby přijela. V případě potřeby je u mě za 15 minut. No super, to by bylo zajištěno, teď ještě trochu postrkat ten porod.

Před devátou se uchyluju do svého hnízdečka v koupelně, manžel krájí zeleninu na oběd, synek skáče před telkou a hraje tenis na kinectu, opravdu pohoda, jakoby se nic nedělo. V koupelně mám horkou vanu s pěnou, rozsvícenou jednu svíčku, před vanou tu obalenou deku a svatej pokoj.

Břicho už se snaží, takže posílá stahy častěji, asi po čtvrt hodině za mnou přichází manžel a projevuje se jeho technická zdatnost, když kliká na mobilu začátky a konce kontrakcí a nerozumí tomu, že někdy nejsem tyto 2 okamžiky schopná přesně specifikovat.

Okolo půl desáté už svým klikáním hlásí, že kontrakce jsou po minutě a že už u toho slušně „dejchám jak tři“, že by teda zavolal tu bábu. Chvíli mu to rozmlouvám, že bůhví, jestli je to vůbec porod a taky, že to může trvat ještě hodiny.

Nevím, kde se to ve mně vzalo ta nevíra, že docela aktivně rodím, možná jsem opravdu nemohla uvěřit, že bych měla takové štěstí, možná jsem chtěla být co nejdéle sama.

Po další výživné kontrakci manžel Bábu zavolá, je půl desáté, ona prý dosnídá a na 10. je u nás, a ptá se jestli je to OK. Mně to úplně vyhovuje, ještě bych nevolala, chlap je trochu vytočenej, že ona nehodlá přerušit snídani (vždyť se ho přece ptala 🙂 ).

Chlap je odvolán do obýváku synkem, který potřebuje s něčím poradit. Mně hlavou běží slova nějakého lékaře z porodního dokumentu o hormonech, které porod řídí a které je naopak blokují a zastavují, taky o tom, že porod „musí“ bolet, protože děložní čípek celých 9 dlouhých měsíců držel pevně všechno v břiše a teď po něm chci, aby tak moc povolil, tak to většinou nejde úplně bezbolestně. Když zůstanu v klidu, tak moje tělo naprosto ví, co má dělat. Asi za 10 minut vylézám z vany, protože kontrakce jedou a už se nedaří úplně rozdýchat a říkám si, že na souši to třeba bude lepší. Pamatuju na slova porodní báby, že ženy, které už mají potřebu vylézt z vany, tak většinou nikam už nedojdou.

Klečím před vanou a 3 kontrakce, že bych prokousla vanu. Manžel nakoukne do dveří, hned ho vyhazuju. Něco se mění, něco se děje… panebože ono to tlačí, tělo tlačí samo. Ok, tlačím s ním. Jak u stahů jsem vůbec neměla potřebu ulevovat si křikem, tak u tlačení pusa sama hrdelně řve, takže bořím hubu do osušky, abych neplašila synka a sousedy.

Manžel panikaří a nadává na Babu, že ta si ještě spokojeně snídá. Já začínám pomalu věřit, že je to ten porod, ohmatávám se dole, zda UŽ, nic. Další tlačící kontrakce, řvu do ručníku a cítím, jak se mi dole všechno napíná. No doprdele, já fakt rodím. Manžel přechází po balkoně a vyhlíží Babu. Další kontrakce a hlavička je venku. No ty vole, to bude fakt ten porod.

Volám na chlapa: „POCÉÉÉÉÉM, POĎ HO CHYTÁÁÁT!“

Manžel přiběhne do koupelny, klečím zády k němu před vanou, tak nějak se dovtípí, odkud má co chytat a chytne hlavičku (později se mi svěřuje, že ještě že tam svítila jen ta jedna svíčka, prý by sebou asi jinak švihnul). Čekáme asi další minutu na tlačící kontrakci, mezitím miminko samo rotuje,takže se trochu vcucne zpět.

Hned na manžela zavrčím: „NECPI MI HO TAM ZPÁTKY!“

„JÁ HO NIKAM NECPU!“

ZVONEK! ZVONÍ ZNOVEK! Já jaksi před vanou, manžel za mnou ruce jaksi pode mnou, prcek skáče v obýváku před telkou. Manžel volá na synka, ať jde otevřít, ten jde otevřít, ale tam nikdo, Bába zvoní před domem, syn se vrací, že tam nikdo není, zvonek opět zvoní.

MIMINKO SE NARODÍ! Manžel mi ho hned podává, hned si ho k sobě tisknu a manžel s rukama špinavýma běží otevřít. Já mezitím položím miminko na deku a odmotávám z něj šňůru. On spokojeně leží, má zdravou barvu, zkouším mu pusou odsát z jeho pusy plodovku, která by případně bránila dýchání. Asi za 10 sekund se nadechne a do dveří vchází porodní bába.

Čas narození: 10:01

Prcka tisknu k sobě, pobrekává, klečím v naší koupelně a říkám si: „Ty jo, byl to porod!“

Zabalí nás do deky. Asi za 5 minut hlásím, že bolest je zpět. Ok, zkusím znovu zatlačit a celá placenta je venku. Po pár minutách přichází i starší synek podívat a říká: „No, konečně se nám narodil! Mami, já musím kopat penaltu,“ a zase odbíhá. 😀

Přesouvám se do svojí postele, vypodloží mi hlavu polštářema a já tam ležím. Jen já a Kubíček. Můj malej uzlíček. Zkoušíme ho dát k prsu, šikovně saje. Starší synek se ptá, co to z něj čouhá. Říkám, že pupeční šňůra a on mě poučuje, že tím miminka papaj, když jsou u maminky v bříšku. Budou mu 4 roky, takže se nechám poučit. Asi po hodině dám miminko manželovi a jdu hodit sprchu.

Vrátím se, je mi úplně skvěle, beru si prcka a Bába kontroluje, zda jsem se porodem nějak nezranila (měla jsem mít připravené horké kafe a žínky na chránění hráze při tlačení, což ehm, jaksi neproběhlo), jsem přesvědčená, že ne, ale prý jo, asi 1,5 cm, takové 2 stehy. Můžem to nechat srůst, ale někdy se stane, že se ta tkáň nechytne celá. Domluvíme se tedy na VIP péči a nechám si pipku zašít. Na závěsné váze miminko zvážíme – 4 020 g, no je to kluk jako buk.

Vzhledem k tomu, že aby navázání vztahu s mimiňákem proběhlo naprosto bez problémů tak, jak to příroda zamýšlela a abych se cítila co nejlépe, jsem schopná udělat cokoliv. Porodní bába tedy rozkrájí placentu na kostky asi jako na guláš a jednu kostku mi mixne s melounem, banánem, broskví a kiwi.

Trošku nesnáze, že manžel neví, kde máme mixér, ale nakonec se mi na nočním stolku objevuje placentový drink. Je to uplně normální ovocný pití. Množství placenty je v tom ovoci malé, nic není cítit (trošku se mi však ucpává brčko :-)) a jestli to má pomoct od poporodní deprese, klidně si jí usmažím na řízek, je mi to jedno.

Asi 2 hoďky po porodu už nemám potřebu být v posteli, oblékám se a jdu si sednout za všemi ostatními do obýváku, dítě u prsu. Manžel právě dovařil oběd. Porodní bába se s námi naobědvala a asi po 3 hodinách od porodu odjedla s tím, že po dobu 3 dní přijde každý den na hodinovou „kontrolu“.

Odpoledne jde manžel se starším dítkem na hřiště a z města mi přinesou zákusek. Večer sedíme všichni v obýváku, otevíráme šampus na oslavu a zrovna je finále Ligy mistrů, prostě rodinná pohoda. Chlapi čučej na fotbal, já Kubíčka u prsu a svět je krásnej. Jen další normální běžnej den, akorát k nám do života pozvolna vplulo další mládě. Žádný strach, žádné obavy, žádná panika (moje 🙂 ).

A manžel? Odříkaného chleba největší krajíc, u okolí je za borce, co se minul povoláním a měl být porodníkem a pro ty, co odsuzují porody doma stejně jako ok před rokem, tak těm jen říká: „Jó kamaráde, bylo to boží, takhle se má rodit.“

Tohle byl můj vysněnej normální porod.

Daniela Komárková