Tak i já přidávám svůj příběh, jak se nám narodila Zuzanka do klidného domácího prostředí.. dala jsem si 3 týdny odstup na sepsání, abych získala trošku nadhled, a musím zpětně říct, že rozhodnutí rodit doma bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě…

Před dvěma lety jsem rodila Adámka, můj první porod, který trval 26 hodin a bylo to velmi jemných 26 hodin, vše šlo hladce, byli jsme doma, až na poslední 4 hodiny jsme odjeli do nemocnice kvůli streptokokovi.. příjezdem do nemocnice se porod změnil, všechna ta vyšetření, otravování, už to nebylo tak pěkné, jako doma, nakonec dirupce vody pro urychlení porodu (dneska bych to už nedovolila) a řízené tlačení metr nad zemí na zádech… to už podle mých přestav moc nebylo, ale zkrátka v nemocnici je to jen pro silné jedince, proto jsem to chtěla podruhé jinak…

Ach jo a to jsem si dva roky myslela, že to byl docela fajn a pěkný porod.. když to nyní mohu srovnat s druhým porodem doma, v klidu, ve známém prostředí, chce se mi z toho až brečet…
Rodit podruhé doma byla silná myšlenka, která mě provázela od té chvíle, co jsem zjistila, že jsem znovu těhotná… a čím více rostlo bříško, tak jsem o tom byla přesvědčená. Zpracovala jsem si strachy, které jsem měla a které vlastně ani nebyly ve finále moje, to byly strachy jiných lidí a já je převzala. Naštěstí jsem je zpracovala a zbavila se jich.

Ke konci těhotenství jsem se cítila skvěle, odpočatě, vyrovnaně a sebejistě, ani známka nejistoty, jen obrovská důvěra v mé tělo, že krásně a hravě porod zvládne a důvěra v miminko, že ví, jak se narodit a kdy. Nechávala jsem den narození na miminku, bylo mi to jedno, věděla jsem, že si Zuzanka poradí sama. Užívala jsem si rostoucí bříško, miluju ten stav být těhotná, je to pro mě něco posvátného.

Asi ve 35.tt jsem přestala chodit na veškeré kontroly do nemocnice, protože jsem zjistila, že mi to spíše psychicky ubírá a že to k ničemu nepotřebuji. Na poslední kontrole se ke mně moje doktorka chovala tak hnusně, arogantně, cynicky a nadřazeně, že rozhodnutí už tam nejít bylo jasné a neměnné. Nešla jsem pak ani jednou na pásy, ani na nic dalšího a bylo mi moc fajn. S miminkem jsme byly na sebe krásně napojené, Zuzanka byla hlavičkou dolů, každý den jsem se sní mazlila a povídala jí, jak se na ni těším a fakt jsem se strašně těšila. První syn byl hodně uplakané a nespavé miminko, dost nám dal rok zabrat a přesto, po takové zkušenosti, jsem se strašně na Zuzanku těšila.
To sobotní ráno (38+3 tt) po probuzení se mi vybavil nádherný pocit ze snu, který jsem k ránu měla, a to, že jsem porodila miminko… krásně, hladce ze mě vyšlo a já ho držela v náručí… byl to silný pocit, umocněný ještě tím, že se mi ve snu objevil můj mrtvý kamarád, který se objevuje jen, když se něco má dít nebo něco se má stát, tentokrát stál za mými zády, já jsem o něj byla opřená a rodila. O pár hodin později jsem takhle přesně opřená o manžela porodila Zuzanku… Takže krásný sen, po kterém moje intuice pochopila, že se dnes bude rodit. Když jsem pak dopoledne na záchodě při utírání objevila hlenovou zátku, jen jsem se pousmála.

No a pak sobota pokračovala, já jsem zatím nikomu nic neřekla, jen jsem cítila, jak se ve mně něco chystá, žádná bolest, jen takové tlaky mírné, nepravidelně, asi se otevíral čípek. Upřímně, nebyl moc klid rodit, jen se tělo chystalo. Ještě jsme měli na střeše obkladače na komín, no prostě nebyl čas rodit. Až po 20. hodině, když se vše uklidnilo a manžel šel uložit našeho dvouletého Adámka, se najednou porod krásně rozjel. Šla jsem do vany, zapálila jsem všude svíčky, pustila relax hudbu, schovala všechny hodiny, do aromalampy dala levandulový olej a prostě si užívala tu intimitu, vlny krásně chodily, musím říct, docela nabraly během chvíle pravidelnost a intenzitu. Volala jsem domluvené dule, že to asi začíná. Doporučila mi, ať se zkusím jít vyspat na chvíli, odpočinout si, tak jsem vylezla z vany, vlny v tu chvíli nebyly, zalezla si do postele a zavřela oči. V tu chvíli přišla jedna intenzivní vlna a praskla mi plodovka. 🙂 Tak jsem volala znovu dule, ať už jede… to bylo ve 21 hodin.. další dvě hodiny do 23 hod jsem si užívala a prodýchávala vlny, už byly docela intenzivnější, ale pořád to šlo, manžel usnul u syna, tak jsem měla krásný klid. Bylo to takové intimní, ženské, klidné, moc příjemné… opřená o umyvadlo jsem kroužila boky, vydávala tiché mručení a tělo se krásně uvolňovalo. Ve 23 hodin jsem už šla vzbudil manžela, protože vlny už byly docela hodně intenzivní a už jsem potřebovala, aby mi masíroval záda a trochu vlny rozmasíroval. Moc se mu z postele nechtělo, asi předpokládal, že to všechno zvládnu sama… trošku mě tím překvapil, svou neochotou.

Když ve 23:15 hodin dorazila dula, vlny nabraly hned takové obrátky, že už jsem si potřebovala ulevovat i hlasitěji. Dula se mě zeptala, zda jsem už volala ještě druhé dule, měla jsem domluvené dvě ženy, já ji řekla, že ji chci zavolat, až to bude intenzivní, ona mi na to řekla, že jí to teda přijde už dost intenzivní. Asi bylo, jen rodící žena to vnímá asi jinak. Pravdou je, že jsem měla v tu chvílí jediný strach, aby tenhle intenzivní stav netrval třeba šest hodin, protože to jsem si pomyslela, že bych to asi nedala. Nikdy rodící žena neví, jak to bude dlouho trvat, ale pravdou je, když je to už takové, že žena si říká, že to už nedá, tak to je většinou finále 🙂 Taky bylo.  Přišlo pár fakt silných vln a já jsem na všech čtyřech uprostřed obýváku cítila, jak se celá otevírám, doslova, jak se miminko poměrně rychle posouvá, takovou intenzitu jsem u prvního porodu teda necítila. Chtěla jsem utéct, ale nebylo kam a byla to fakt síla!!!! Jen ze mě mezi ulevujícími projevy vypadlo: už leze… doslova lezlo, netlačila jsem, jen jsem dýchala a chtěla jsem to mít za sebou, bylo to hrozně silný a mě napadlo, že zůstaneme u dvou dětí, že tohle zažít už nechci (hodinu po porodu jsem si pomyslela, že jedno dítě ještě dáme, že si to chci prožít ještě jednou :)). Na všech čtyřech jsem se nemohla udržet, hrozně se mi klepaly nohy, tak jsem se opřela zádama o svého manžela a to byla super pozice, miminko krásně během pár sekund vylezlo a už mi ho dula podávala… trošku zakřičelo a jak jsem si ho dala na sebe, hned se ke mně schoulilo a uklidnilo se a od té doby už nepláče vůbec.

Porodila jsem bez zranění, snad během 1,5 hodiny intenzivních vln, asi čím rychlejší porod, tím silnější… kdybych si mohla vybrat, raději bych příště brala pozvolnější porod, který bude trvat déle, ale bude méně intenzivní… nestihla jsem si ho ani pořádně užít, to byl takový fofr.

Zuzanka se narodila o půlnoci někdy mezi 1.10. a 2.10., na hodinky jsme přesně nekoukali, když vylezla, až když jsem ji držela, tak se dula koukla a bylo 00:03 hod, tak jsme ji vybrali datum 1.10.2016, životní číslo 11, jako já.. nechali jsme připojenou placentu, Zuzanka nás zkoušela v trpělivosti, odpojila se a opravdově narodila až za 9 dní, 10.10.2016, což je taky životní číslo 11 a bylo to datum narození, které jsem si celé těhotenství intuitivně myslela, že se narodí. Narodila, opravdově se konečně odpojila.

Placenta po porodu nechtěla vyjít, čekali jsme asi 4 hodiny, pak jsme jí masírováním pomohly ven, ale stejně držela, protože byly ve mně přirostlé obaly. Nevím, proč se mě ta placenta tak držela, možná proto, že jsem si moc přála lotosové miminko a vím, že v nemocnici by mi to nedovolili… tak jsem asi placentu zadržovala. V 8hodin ráno jsme konečně obaly ukroutily a placenta byla volná. Nekrvácela jsem, proto jsme čekali tak dlouho. vypila jsem placentový koktejl, kousek placenty taky rozžvýkala v puse a asi 7 kousků si zamrazila do mrazáků na další dny..

Nedostavil se žádný poporodní blues, vše do sebe krásně zapadlo, jako by tu Zuzanka byla odjakživa, je to moc hodná holčička, vůbec nepláče, šátek jsem ještě nevytáhla, pořád spí, krásně jsme se rozkojily, prdíky ji netrápí, prostě malý anděl. Velký rozdíl oproti prvnímu synovi, ten plakal pořád… Konečně si užívám miminko, mazlím se s ní a chovám ji, je moc klidná a hodná. Nevím, zda je to klidným porodem nebo lotosovým porodem, každopádně jsem moc spokojená a naplněná.

Ivana Nevyhoštěná Bedáňová z Jindřichova Hradce