Jeremiáškovi bude za pár dní osm měsíců a já se konečně dostávám k tomu sepsat příběh o jeho příchodu na svět. Nerada bych na něj zapomněla. Některé detaily už možná v mé hlavě nezůstaly, ale ten pocit, ty emoce, na ty už nikdy nezapomenu.

Jeremiáš je naše třetí dítě, třetí chlapeček. Přišel k nám, i přesto, že jsme ho neočekávali. Našel si k nám cestu.

Začátek třetího těhotenství byl pro mne asi nejnáročnější ze všech. Dvě starší děti neustále vyžadující či upoutávající mou pozornost a hlavně okolí, které, zdálo se mi, není nastavené na tři děti. Jako kdyby tři byli už prostě moc. Neakceptovatelné. A tři kluci? Úplná katastrofa! Bylo mi to líto. Bylo mi smutno. Cítila jsem se ztracená. Co když to bude zase kluk? Když jsem o svém těhotenství řekla, někdy ve třetím měsíci, mámě, zbledla a řekla jen „Pane Bože“. Pak pár hodin nepromluvila. Bylo v počátku těžké si to ustát…. I před kamarády, kteří mne zavalovali otázkami typu: „A to jste plánovali?”, “To opravdu chceš?“ anebo, ještě lépe: „Co budeš jako dělat?“. To všechno, ve spojení s ranními nevolnostmi, které jsem cítila při každém těhotenství a teď snad nejvíc, cítila jsem se bez podpory a bez energie.

To se ale změnilo koncem čtvrtého měsíce těhotenství. S Jeremiáškem jsme byli už více v kontaktu a já jsem začala jemu i sama sobě mnohem více věřit. Taky se potvrdilo, že je to kluk. Třetí kluk. Někteří plakali a mně se vlastně ulevilo. Rozloučila jsem se s myšlenkou, že budu mít i dceru, trvalo mi to pár hodin, možná dnů, ale pak už jsem nikdy nepochybovala o tom, že je tu Jeremiáš správně. Zbytek těhotenství byl již pohodový. Stejně tak, jako Jeremy, jak mu říkáme. Miláček, jak mu říkají bráchové. Tak klidné, pohodové a vyrovnané miminko jsem ještě neměla.

A to se projevilo i při porodu. Byl to plánovaný porod doma. V obýváku jsem porodila již svého druhého chlapečka a byla to krásná zkušenost. Měla jsem již „svou“ porodní asistentku, které jsem důvěřovala, která mne znala a se kterou jsem se cítila bezpečně. O jiné variantě porodu jsem nepřemýšlela, i když jsem si, mechanicky, krátce před termínem, zabalila i „tašku do porodnice“, kdyby jí bylo třeba. Plán B jsem nicméně v hlavě neměla. Věděla jsem, že bude všechno v pořádku. Cítila jsem to. Cítila jsem se dobře, žensky, mateřsky, plně, harmonicky a vyrovnaně. Jako už u druhého porodu jsem si zažila tu „obyčejnost“ celého zážitku. Nejednalo se o nic výjimečného. Jen jsem čekala, kdy „to“ přijde, kdy přijde. Porodím… Mého třetího prince. Můj harmonizér.

Konec těhotenství byl náročný. Byl leden, třeskutá zima. Ven se mi nechtělo, všude led a doma to také nestálo za nic. Kluci byli príma, spolupracovali. Ale doma jich bylo moc, byt jim nestačil. A já se cítila jako ve vězení. V těhotenské průkazce jsem měla zapsané dva předpokládané termíny porodu: 21. a 22.1. A já si dlouho myslela, že to bude spíše dříve než později. Ale čas plynul… Ještě ve středu, tři dny před prvním „termínem“ jsem byla navštívit svou porodní asistentku. Vše bylo v klidu a nic nenaznačovalo blížící se porod. S nadsázkou a s trochou předvídavosti jsem se s ní loučila se slovy: „Tak v sobotu (21. 1. v den „termínu“, který jsem měla v těhotenské průkazce) s vámi počítám! Zavolám!“. Již po druhé jsem zažívala ten úžasný pocit sebejistoty, klidu, harmonie a vědomé kontroly nad svým tělem. Byla jsem spokojená a uvolněná. Jen jsem čekala na ten správný okamžik.
Asi ve čtvrtek mi volala máma. Máma, se kterou jsme také jednou byly spojeny pupeční šňůrou. Většinou vytuší, co je kdy třeba. Sama se nabídla, že si kluky vezme k sobě na víkend. Ať si odpočinu. S díkem jsem přijala.

Pátek byl extatický. Byla jsem sama, mohla jsem se soustředit. Listovala jsem knihami, připravovala jsem se na porod, ladila jsem se. Pouštěla jsem si muziku a vybírala tu, která by se mi mohla líbit při porodu. Psala jsem si s přáteli, udělala jsem si dobré jídlo. Kousek dala zamrazit. S mužem jsme mluvili o tom, jaké to bude, až nás bude pět. Doma se mnou nebyl. Potřebovala jsem být sama.

Krásně jsem se vyspala a v sobotu dopoledne se ještě pořádně nadlábla. Bylo mi podivně a tak jsem si skála na míči, četla, poslouchala, meditovala… Odpoledne se přehouplo nějak rychle. Pamatuji se, že ještě někdy kolem čtvrté, páté, jsem odpovídala na nějaké příspěvky na FaceBooku. To už mi ale bylo jasné, že se něco děje. Měla jsem kontrakce (které přišly už někdy po obědě), byly ale zvláštní. Pomalé, ne tolik intenzivní, vlastně vlídné a milé. Sice to byl můj třetí porod, ale byla jsem si úplně jistá, že to ještě „není ono“, že tohle může trvat klidně několik dní, nebo týden….

Jak kontrakce sílily, už jsem si tak jistá ale nebyla. Kolem sedmé jsem volala své porodní asistentce. Dohodly jsme se, že si budu chvíli měřit délku kontrakcí a sledovat, jak dlouho po sobě přicházejí. Během hodiny jsem jí volala zpět s tím, že jsou kontrakce pravidelné a přichází zhruba po pěti minutách. Po osmé mi volala sama. To už kontrakce přicházely v pravidelných intervalech po zhruba třech minutách. Byly intenzivní. Bylo mi jasné, že Jeremiášek bude za chvíli s námi.

Porodní asistentka přijela kolem půl desáté. Měla to k nám přes celou Prahu. To už jsem byla zcela pohlcena procesem… Chvíli jsme si povídaly. Přichystaly prostředí. Vše bylo klidné a tiché. Byla krásná, hvězdná, mrazivá noc. Střídala jsem polohy a místa. Mým nejoblíbenějším byl záchod a koupelna. Kolem jedenácté jsem se už horko těžko nasoukala do vany. Porodní asistentka mne musela trochu přemlouvat… To už byly kontrakce bolestivé. Tentokráte jsem ale na ně měla stále sílu, ne jako při předchozích dvou porodech, které se táhly a kontrakce trvaly skoro 30 hodin.

Ve vaně bylo příjemně. Ležela jsem na boku a mezi kontrakcemi mi porodní asistentka masírovala záda. V tom jsem si uvědomila, že tlačím! Vůbec jsem to nečekala. Zdálo se mi to všechno nějaké rychlé. Jednu, dvě kontrakce jsem ještě zvládla ve vaně, ale pak jsem cítila, že v té rodit nechci. Jedna, dvě kontrakce přišly po cestě do obýváku. Opírala jsem se o polici, ve stoje se mi třásly nohy. Zkoušela jsem to na čtyřech, opřená o postel. V téhle poloze jsem téměř porodila svého druhorozeného (na závěr jsem se pak položila na postel do polo sedu, vypodložená polštáři), ale nešlo to. Kontrakce byly hrozně intenzivní. A tak jsem si lehla. Porodní asistentka mi doporučila zkusit polohu na boku. Vypodložila mne polštáři, pravou nohu, zvednutou, jsem se jí zavěsila o rameno. Dalších pár intenzivních kontrakcí, myslím, že byly maximálně tři nebo čtyři a Jeremiáš byl venku. S ručičkou nad hlavou, jako superhrdina. Jako oba jeho bráškové. Vak blan praskl někde v průběhu, při tlačení, ani nevím kdy přesně. Stejně tak, jako při porodu Jonáše a Eliáše. Když jsem svého třetího syna poprvé držela v náručí, viděla jsem je v něm, oba. Děkovala jsem za to, že jsem to tak mohla zažít. Třikrát.

Jak to bylo všechno rychlé a intenzivní, dost jsem se potrhala. Porodní asistentka mne ještě šila a můj muž stál již za dveřmi. S kytkou. Nevím, kde ji, uprostřed noci, sehnal. Zapomněl si klíče. Tak musel chvíli čekat, seděl na schodech. Těžko říct, co člověk v takovou chvíli prožívá. Pár minut do prvního setkání se svým potomkem. Zhruba dvě hodiny po porodu už jsme byli sami. Jen my tři. První noc jsme strávili v objetí. V slzách. V posvátné úctě. Ve vděčnosti. Ráno jsme volali nejbližším. Bráškům. Posílali fotky. A přijímali gratulace.

Máma kluky dovezla v neděli večer a zůstala s námi na noc. Byla jsem ráda. Eliáška tehdy, před necelými třemi lety, držela v náručí dvě hodiny po porodu. V neděli přijela ještě s bráchou. Nevěřícně přihlížel tomu, jak se připravuje placenta na zpracování kapslí a tinktury.

Příjemně mne překvapilo také vyřízení všech nezbytných formalit po porodu doma. Paní matrikářka se mne, při návštěvě ještě před porodem, ptala, jestli budu zase rodit doma, že pokud ano, všechno si dopředu připraví a nakopíruje, abychom se pak nemusely s ničím zdržovat. Povinnost nahlásit narození dítěte je 72 hodin poté, co se žena po porodu cítí schopna, a tak jsme nemuseli nikam spěchat. Paní doktorka, pediatrička, přišla zkontrolovat miminko navečer, po ordinačních hodinách, druhý den po porodu. Její návštěva se trochu protáhla. Strávila s námi příjemný večer, dala si čaj, pomohla vykoupat starší děti… A po tři dny jsme byli v exkluzivní péči naší komunitní porodní asistentky. K dispozici jsem měla také kamarádku, laktační poradkyni, která mi byla podporou v počátcích kojení. I když to bylo potřetí, ta nateklá a ztvrdlá prsa plná mléka tři dny po porodu mne stejně zaskočila…

Byl to nevšední zážitek. A přitom tak obyčejný. Tak normální. Tak přirozený. Ten klid, pokoj, přijetí a sebedůvěru cítím z Jeremiáše stále. A také já jsem se navždycky změnila. Díky mým dětem, díky našim porodům, jsem se stala ženou. Zvládnu už všechno. Nic mne neskolí. Konečně.

Máme za sebou osm měsíců společného života a Jemi je naprosto vyrovnaný, klidný chlapeček. Ani na chvíli jsme při a po porodu nebyli od sebe. Nemusel si zažít žádné trauma a těžkosti. Děkuji Bohu a děkuji sobě. Svému tělu, které dalo vyrůst těm třem nádherným bytostem, které mi změnily život. Tělu, které dokázalo tak nádherně porodit. Své mysli, že dokázala v pravou chvíli vypnout a předat vládu v tu chvíli povolanějším. Jeremiáškovi za to, že tak krásně spolupracoval a vybral si pro svůj příchod na svět ten nejpříhodnější možný termín. Za to, že přišel v klidu. Za pokoru a přijetí ze strany mých nejbližších, kteří už mi podruhé domácí porod nevymlouvali. A kteří se radovali spolu s námi z příchodu našeho třetího. Miláčka. Přinesl nám do rodiny klid a pohodu. Vztahy mezi kluky se hodně uvolnily. Jako kdyby pro ně tři byli lepší, než dva. Namísto hádání, praní a hašteření tráví denně spoustu času s Jeremym, kterého milují. Děkuji za to všechno, jsem naplněná bezbřehou vděčností. A láskou. Děkuji.

Petra Antošová