K Ivaně jsem chodila na kurzy a moc mně daly, abych se posílila ve svém sebevědomí, že mé tělo dokáže také zvládnout porod.

Termín porodu jsem měla vypočtený na 14. 10. v sobotu. Předtím jsem žádné náznaky blížícího se porodu nezaznamenala, jen snad občasné „menstruační bolesti“. Rozhodla jsem se dělat, jakože nic, abych se nestresovala termínem. Podnikli jsme velkou procházku, navštívili přátele, udělali víkendový nákup, jakoby nic. V neděli jsem měla opět silnější menstruční bolesti, vystřelovaly hodně do kříže, musela jsem je prodýchávat a dala se v nich vypozorovat pravidelnost, cca každých pět minut, trvání jedna minuta. To ovšem pominulo asi po třech hodinách, takže to byly jen poslíčci. Od neděle se mně začaly množit sms a telefonáty všech možných známých, zda jsem ještě celá, zda jsem +ještě v pořádku atd. Na nic jsem neodpovídala, jen jsem začala lehce nervoznět. V úterý jsem šla na kontrolu ke své PA Báře. Vše bylo v pořádku. Po jejím ujištění, že určitě porodím, jsem se zase uklidnila a začala věci dělat, jakoby se nic nedělo. S manželem jsme si zašli ještě do thajské restaurace (bez výsledku).Ve středu mně odešla hlenová zátka, ale nic se nedělo.

V pátek mně kolem 11 začly opět bolesti v podbříšku a kříži, nic jsem nedbala, šla opět na něco pálivého a zašla jsem odvolit. Bolesti neustávaly, okolo 17 hodiny už byly zase pravidelné (co pět minut, trvání 1 minuta) a musela jsem prodýchávat. V 20.00 jsem volala PA, že mám stále ty poslíčky, navrhla, že pokud neustanou, tak by kolem 23.00 mohla být u nás. Když přijela, tak mně sledovala, šahala na břicho, ale vyhodnotila, že se o pravé kontrakce nejedná. Nebyly cítit v celém břichu, stále jsem jen cítila podbříšek a kříž. Řekla, ať se snažím mezi bolestmi co nejvíc odpočívat a že bude na telefonu. Manžel si šel lehnout, já si lehnout nedokázala. Klečela jsem u postele, každou bolest prodýchavala a v mezičase jsem se snažila zadřímnout. Měla jsem silný pocit na zvracení, popíjela jsem po malých doušcích kolu, dvakrát jsem se i vyzvracela. Bolesti kříže se začly stupňovat okolo 4 ráno. Už jsem si nedokázala ulevit ani prodýcháváním, měla jsem silný pocit, že by mně pomohlo se vyprázdnit. Zavolala jsem opět Báře s tím, že bych chtěla klystýr, že se mně určitě uleví. Manžela jsem musela probudit a pomáhal mi masáží beder a kříže, což aspoň trochu zabíralo. Bára přijela okolo 5, změřila ozvičky a navrhla udělat vnitřní vyšetření. Oznámila mi, že je branka téměř zašlá, že jsem otevřená tak na 9 cm. Navrhla buď přivolat svou kolegyni k porodu doma nebo vyrazit okamžitě do porodnice. Jelikož jsem vnitřně nebyla připravená na porod doma a necítila bych se bezpečně zavelela jsem k odjezdu. Rakovník, kde Bára pracuje a může vézt porody, hlásil stop stav. Prahu jsem za žádnou cenu nechtěla, navrhla jsem tedy Neratovice. Cesta autem byla ukrutná, myslela jsem, že urvu sedadlo. Před Neratovicemi mně praskla voda. V autě se mně podařilo dostat do zvláštního stavu, že jsem přestávala vnímat okolí a jen se soustředila na sebe.

Dorazili jsme na příjem, myslím tak v 7 ráno. Na žádné papíry nebyl čas, já se rovnou hrnula na sál. Vyšetření jsem odmítla s tím, že rodím. Místní PA se k vyšetření dostala až když jsem klečela na lůžku. Potvrdila, že jsem otevřená cca na 9 cm. Začala natáčet monitor, což mě lehce znervozňovalo, ale nechtěla jsem se nechat rozptýlit. Na sále bylo příšeří a byla zapálená solná lampa. Klečela jsem na lůžku zaháknutá okolo manželových ramen a usilovně prodýchávala. Doktor, který měl směnu jen kontroloval monitor, pak navrhl zavést kanylu, prý na oxytocin pro porod placenty. Jak jsem byla v ráži, tak jsem ho téměř poslala do prdele. Po té nás nechal osamotě. Pak přišel ten popisovaný pocit pálení a nutkání na tlačení. PA upravila lůžko, abych si zapřela nohy v sedě a ona měla místo na chytání miminka. Tlačení bylo najednou osvobozující po kontrakcích. PA hlásila, že hráz vypadá hodně pevná a že by mně nastřihla, to jsem za přikývnutí manžela a své PA odmítla. Asi na 4 tlačení byla hlavička venku, ramínka šly vzápětí a pak už jsem měla miminko na břichu. Po hodině a půl od příjmu. Počkali jsme v klidu na placentu, která šla skoro sama, jen jedno malé zatlačení. Počkalo se na dotepání pupečníku. A. se mně dívala do očí a já jsem byla plná euforie z toho, že jsem zvládla porodit své vlastní dítě. Ten pocit, že to mé tělo dokázalo, byl neskutečný. Pediatr jen zkonstatoval, že malá vypadá v pořádku, všechna ostatní vyšetření se dělala až po dvou hodinách bondingu. Manžel byl dojatý a neskutečně mě obdivoval. Říkal, že v takovém stavu mně ještě neviděl, prý jsem jen mručela a byla v úplně zvláštním stavu.

Bohužel jsem tlačila asi příliš usilovně a i přes masáže hráze, které jsem pravidelně dělala, jsem se nevyhla natržení, které bylo trochu větší. Má PA říkala, že to nedokáže posoudit, zda byla hráz během porodu dostatečně chráněná, protože v Neratovicích měla kompetence jen jako dula, takže nemohla zasahovat. Každopádně věřím, že i to větší natržení je lepší než nástřih.

Po porodu jsem zkoušela dojít s místní PA do sprchy, ale točila se mně velmi hlava a měla jsem mžitky před očima. Nechala mě lehnout. Odpoledne jsem začla mít pocit, že ze mě vytéká nějak moc krve. Zavolali jsme sestru, pak přilétla doktorka. Prý se mám zkusit vyčurat. To samozřejmě nešlo, tak mě vycévkovali a okamžitě dali oxytocin na zavinování dělohy. Pak jsem se o tom bavila s Bárou a říkala, že udělali chybu na začátku, že i když jsem nemohla vstát, tak mně měli dát mísu na vyprázdnění močového měchýře… To je taková malá šmouha na jinak krásném porodu.

Oddělení šestinedělí v Neratovicích bylo vcelku příjemné. Na vizitách s dětmi nikdo neplašil kvůli úbytku váhy, podporovali nás v přikládání na prs s tím, že první den dítě nemusí vůbec nic pít. Váhu sice zaznamenávali, ale jen pro představu celkového úbytku. Jak jsem vypozorovala, některé sestry horlivě doporučovaly kojící polštáře a kloboučky. Mě si moc nevšímaly, první den mně malá přiložit nešla, ale druhý den jsem se hecla a zkusila to udělat přesně jak jsme zkoušely u vás na kurzu s panenkama. Plácla jsem si A. na břicho, ona začala usilovně hledat pusinkou tak jsem jí jen jemně přitiskla k prsu a ona se přisála. Pak se to povedlo i podruhé, potřetí a pak už jsem kojila jedna radost. Na vizitě jsme dostaly pochvalu, že váhový úbytek se nezvětšuje a domů jsem odcházely skoro s porodní váhou. Bradavky zabolí jen při přiložení, po druhém cucnutí to už jede vždy bez bolesti. Jsem za to neskutečně vděčná, za to jak jste nám kojení popsala. Není to taková věda, jen to chce klid.

Doufám, že můj příběh někomu poslouží, tak jako mně posloužily již sepsané příběhy.

Lenka