Mé první těhotenství neskončilo šťastně. O to větší bylo mé překvapení  a také trochu zděšení, když jsem po necelých 2 měsících zjistila, že jsem opět těhotná. Bohužel se znovu opakovalo slabé krvácení v prvních měsících – dnes již díky Ivaně vím, že určité procento žen má každý průběh těhotenství takovýto a já patřím mezi ně. Tehdy jsem se ale tolik, tolik bála, poslechla jsem lékaře, brala léky. Pak přišla další rána – první genetické testy hovořily o velmi zvýšené pravděpodobnosti Downova syndromu. A tehdy se ve mě něco zlomilo. „Takže, když se ukáže, že dítě není v pořádku, jednoduše ho hodíme do koše?“, ozýval se ve mě hlas….

Tehdy jsem vyhledala Ivanu. Zapsala jsem se do jejich kurzů a začala  jsem chodit do poradny. Jaký to byl najednou balzám po terapii strachem. Rozhodla jsem se pro pokorné přijetí všeho, co přijde, ale  stále více ve mě sílil pocit: „Pokud se doma budu cítit bezpečně, do žádné nemocnice nepojedu….“

A tak se také stalo…

V průběhu celého dne již běžely signály, že se něco bude dít, ale já jsem je zachytávala jen jako pocit špatné nálady, pocit, že oběd v restauraci je zkažený. Večer ve 22:30hod praskla voda a začaly se dít věci…

Manžel zavolal Ivaně a ta zkušeně dorazila až po dvanácté. Měla jsem potřebu být pouze sama se sebou a tak jsem rodila v ložnici, manžel s Ivanou u kafíčka poklidně v kuchyni. Ivanku jsem zavolala až ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že se něco mění. Do té chvíle jsem celou dobu stála, potancovávala, pak jsem se posadila na porodní stoličku v představě, že teď to tedy dokončíme … a porod se zastavil. Nebo alespoň já jsem měla ten pocit. Možná jsem se styděla před lidmi v místnosti, možná to poklidné sezení a možná to jen byla delší přechodová fáze. Byla jsem tak vděčná Ivaně, za její klid a pohodu. Onu chvíli plnou „mého“ napětí přerušila jednoduchým: „Vstaň, asi nebudeš sedavý typ….“

A měla pravdu, okamžitě se opět rozjely stahy, zajímavé pro mě bylo, že teď již vůbec nebolely, byla jsem klidná a soustředěná a možná jsem trochu zbytečně spěchala. Během chvíle se narodila naše krásná Rozárka. Sumasumárum za 5,5 hodiny se naše rodinka rozrostla o dalšího člena. Celým bytem se rozlila síla toho posvátného okamžiku. Bylo to nádherné,ale pak následovala myslím nejbolestivější část porodu – šití. Jo, jo, být tak trpělivější a poslouchat Ivanu 🙂

Ivana nás navštěvovala ještě nějakou dobu po porodu a byla vždy lékem na mou duši, narozdíl od dětské lékařky, která ve mě vyvolala svou návštěvou pocit, že miminko je přehřáté, má zřejmě zápal mozkových blan a kdovíco ještě. Až po delší době mi došlo, že vlastně moc často asi miminka 3 hodiny po porodu nevidí, většinou zažívá děti staré týden a více. A tak možná její úzkost byla větší než moje…

Když byl Rozárce rok a kousek, zjistila jsem, že opět další dušička putuje k nám. Tentokráte jsem se už průběhem prvních měsíců nenechala zneklidnit, ale čekala jsem dlouho, než jsem sobě i světu přiznala, že skutečně bude druhé děťátko. Když jsem tedy ve 12. týdnu těhotenství plná očekávání navštívila kamarádkami doporučeného nového gynekologa, čekal mě šok. A také přednáška o tom, jestli si myslím, že postižené děti jsou rády na světě. Dozvěděla jsem se, že jsem totálně nezodpovědná osoba a další podivnosti. Posléze mě tento nejmenovaný doktor ze své ordinace vyhodil se slovy: „Už se tady neukazujte!“ Proč se to stalo jsem nepochopila dodnes. Jestli informace o prvním porodu doma, čistá nesympatie, nevím…

Od té chvíle jsem chodila už jen do poradny k Ivaně, čas s ní strávený byl vždy velmi naplněný – otázkami, odpověďmi, soucítěním, lidskostí. U nás doma se ale stahovala mračna. Bohužel naše manželství se dostalo do velké krize, byli jsme těsně před rozchodem. Mimi navíc zůstávalo stále koncem pánevním dolů, Ivana porod koncem pánevním doma nepodporovala. Vypravili jsme se tedy na obhlídku do porodnice – prcek byl poprvé na monitoru, který ho natolik vyděsil, že se cestou na ultrazvuk hnedle v břiše otočil.

Těžkým okamžikem byla chvíle, kdy můj manžel řekl, že si nepřeje další porod doma. Důvodem byla špatná předzvěst jakéhosi samozvaného vizionáře. Najednou jsem měla pocit, že je to snad nějaké spiknutí mužů. Velmi smutná večer v posteli jsem se vnitřně miminka ptala, co si o tom myslí. Měla jsem pocit, že odpovědělo jasně, protože ze 10 minut po této otázce praskla plodová voda, opět přesně ve 22:30 začal porod.

Tentokráte ale nebyl vůbec klidný a bezbolestný. Byl velmi velmi rychlý a hodně bolestný. Na vlastní kůži jsem zažila, jak je při porodu psychická pohoda maminky důležitá. Při prvním porodu by člověk ve vedlejší místnosti nepoznal, že rodím. Podruhé jsem svým výkřikem dokonce probudila starší dcerku, která v mé nejtěžší chvilce volala zoufalé: „Maminko!“ Naštěstí hned poté zase usnula.

Za 2,5 hodiny se narodil krásný chlapík – Toník. Musela jsem mu poděkovat, že se k nám narodil, když jsem se mu poprvé podívala do očí a uviděla velmi blízkou bytost. Jenže pak nastal úplný zvrat – zřejmě něco ve mě chtělo zemřít – rozpadlo se manželství, muž, kterého jsem milovala, byl na odchodu jinam…

Děložní branka se zavřela a placenta zůstala uvnitř. Ivana podnikla všechny možné kroky, dokonce došlo i na injekci. Ale ani ta nepomohla. Museli jsme tedy volat záchranku. Chtěli jsme, aby vše šlo dle regulí, i když autem bychom byli v nemocnici zhruba za 5 minut. Akce záchranářů tedy neměla s rychlostí nic společného. Musela jsem vypisovat formuláře, diktovat datum sňatku a podobné věci. Jak jsem byla vděčná řidiči sanitky, který upozornil lékaře na zvětšující se skvrnu krve pod mou sedačkou. Ještě nějakou dobu se řešilo upevnění miminka v sanitce – pro případ havárie… Byly 4 hodiny ráno, silnice prázdná, suchá. Rychlá záchranářská akce – výjezd od domu trval 45 minut, cesta poté oněch zmíněných 5 minut.  Ale mě už přestávalo vše zajímat… Poslední věcí, kterou jsem ještě zachytila bylo, že po mě požadovali v nemocnici vyplnění téhož formuláře, jako lékař sanitky, to už jsem ale ztrácela vědomí.

Chci ještě jednou poděkovat Ivaně a kamarádce Lucii, že se mnou v tuto mou nejtěžší chvíli byly. I v tomto stavu, jsem dokázala vnímat nevraživost nemocnice vůči Ivaně – vzduchem se neslo – zpackala to a my tu bláznivou ženskou teď máme zachraňovat. Vše ale bylo z mého pohledu úplně jinak. Ale vyprávění o tom, by byl už úplně jiný příběh…

Myslím, že je na místě poděkovat lékařce a dalšímu personálu za záchranu života. Operativním odbavením placenty přerušili můj zřejmě tajný plán a dovolili mi zůstat na tomhle světě o kapku déle. A jestli bych po tomhle všem znovu rodila doma? Myslím, že pokud bych se cítila bezpečně, určitě ano. Rychlá nebezpečí pro život jsou zřejmě spíše vyjímkou, většinou je dost času podniknout nějaké kroky a odjet do nemocnice. Doporučuji ale spíše po své vlastní ose.

Ivanko, děkuji vám, hodně na Vás myslím a modlím se za dobrý průběh všeho….

Mgr. Jana Knotková

 

Tento příběh byl na Příbězích publikován zde: 19. Pokaždé jinak