Můj šílený příběh

Přidávám se k napsání příběhu pro Ivanu, po přečtení prvního příspěvku se mi vybavil můj porod. První a poslední, zatím, i když už je to víc jak 23 let.

Kdysi jsem i já chtěla být porodní bábou, ale člověk míní a život mění. Napsáním příběhu o mém porodu jsem chtěla vyjádřit podporu paní Ivaně, její práce si velmi vážím a podle mého názoru je celá kauza jen snaha o likvidaci porodních asistentek, domácích porodů a potlačení práva ženy o sobě rozhodovat sama. Porod v nemocnici nezaručuje kvalitu, čehož je příkladem můj porod mé dcery. A velmi ráda bych dodala, že lékaři bývají velmi zřídka potrestáni za svoji chybu, protože obecně stále panuje – „Já jsem lékař, kdo je víc“ a tato věta je vtloukána do hlavy již studentům na medicíně.

Byla jsem prvorodička, vyjevená dvacetiletá holka, která neveděla sama co se sebou, natož co je to porod. Všechny ženy okolo vyprávěly šílené příběhy z komunistické porodnice, o chování sester a lékařů. Šíleně jsem se bála.

Při poslední návštěvě poradny se setra podívala na váhu, kde bylo o 5 kg více než před týdnem. Váhu jsem tajila, protože jsem hodně přibrala a v té době to byl „velký hřích“. Musela jsem do nemocnice na pozorování. Byl pátek odpoledne, můj manžel v nemocnici v jiném městě s pořezanou rukou od cirkulárky. Celou cestu jsem brečela. Dali mě na pokoj s paní, která už byla po porodu, nicméně se jí miminko narodilo mrtvé. Pro mne to byl velký šok, opět jsem se bála, pozorovala jsem se jestli se má dcera hýbe. Nikdo mi neporadil, nikdo se mnou nemluvil, pro sestry jsme byly jen kusy. Navštěvy zakázané, s maminkou jsem mohla mluvit jen na schodech. Po šesti dnech utrpení v nemocnici mi v noci začala odtékat plodová voda a měla jsem nepříjemný pocit v podbříšku. Šla jsem za sestrou. Protože jsem byla neinformovaná, nevěděla jsem co bude. Sestra mě odvedla na porodní sál, kde mě připravili k porodu. Dodnes se směju při vzpomínce na klistýr, kdy mi sestra řekla, že to s vodou ve střevech mam rozchodit nejméně dvacet minut. Jak to dopadlo si umíte představit. Pak mě uložili na hekárnu, to už jsem měla stahy po několika minutách. Sestra si také lehla, přikryla se dekou s tím, že mám ležet v posteli a šetřit síly na porod. Bolesti nesnesitelné, žízeň, samota, pocit beznaděje. Chtěla jsem se procházet, napít se, cítít blízkost a podporu. Nic. Pak přišla lékařka, napíchli mi povzbuzující kapačku pro urychlení porodu, v té době velky hit. Nic moc se nedělo, stále jsem prý nebyla otevřená. Najednou jsem zase byla hodně otevřená a sestra mě prosila ať ještě nerodím, že musíme přejít na porodní sál a není tam ještě lékařka. Pak mě porodní asistentka nastřihla, ja dvakrát zatlačila a moje dcera byla venku. Přitom jsem si nepatrně hekla, a bylo mi řečeno, ať nejsem hlučna a neplaším ostatní maminky. Všechny nagativní pocity byly rázem pryč, já jsem v ruce držela svoji dceru Veroniku. Neopakovatelný zážitek. Nikdy jsem takové dojetí, radost, lásku, pýchu, štěstí necítila. Každá maminka ví jaké to je porodit nádherné, zdravé miminko.

Se mnou na sále rodila zdravotní sestra z vedlejšího oddělení. Okolo ní běhalo několik sester, lékařů. I tady byla protekce. Na kontrole po šestinedělí se mě můj gynekolog ptal, kdy plánuju další dítě. Odpověděla jsem mu, že až se vzpamatuju a bude se rodit jinak a jinde. Teprve teď, při psaní Příběhu pro Ivanu, si uvědomuju jak to bylo celé otřesné a jaký hluboký zážitek mám z porodu. Velmi si ještě přeji druhé dítě, ačkoliv mi je přes čtyřicet, a vím, že jej budu rodit jinak a jinde, takže Pane doktore, plánuju, plánuju.

Velmi Vám děkuju za Příběhy pro Ivanu, děkuju, že jsem se mohla ze svého porodního příběhu vypsat, velmi se mi ulevilo. 🙂

Krásné dny

Ella Hrubá

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 41. Můj šílený příběh

 

Rodili jsme doma, placentu jsme zakopali na zahradě

Jak to bývá, porodit miminko se jezdí do nemocnice. Ale v téhle chvíli žena potřebuje soukromí, pocit bezpečí a blízké lidi kolem sebe. Nemocnice byla posledním místem, které bych si představovala, proto jsme se rozhodli pro porod v teple našeho domova v Dejvicích, malého dvoupokojového bytečku.

Přiznám se, myslím si, že to byl můj nejsilnější životní zážitek, a také pro mého manžela Tomáše, který mě podporoval celou dobu. Jsem mu za to moc vděčná.

Náš syn se narodil v pátek ráno na Helloweena. Jeho narození předcházela předporodní příprava v A-centru v Praze. Je to organizace aktivní přípravy na porod pro těhulky, proto A-centrum. Rozhodli jsme se tak v červenci, věřili jsme, že to dokážeme, když se na to připravíme. Chodila jsem na speciální cvičení pro těhulky jako je cvičení na míči, břišní tance na uvolnění pánve a na gravidjogu. Od té doby rostlo moje sebevědomí porodit doma. Také jsme nakoupili vše potřebné k tomuto účelu. S manželem jsme se přihlásili do šestitýdenního kurzu předporodní přípravy pro páry, což nám také dalo hodně. Během tohoto kurzu jsme si vybrali porodní asistentku, se kterou jsme chtěli rodit doma, Ivanu Königsmarkovou. Ty kurzy vede ona. Také jsme viděli film Orgasmický porod a ověřili si, že doma je to nejlepší i pro maminku i pro miminko.

21. října bylo vše připravené na příchod nového tvorečka. Měla jsem nachystanou i tašku do porodnice, v případě komplikací bychom jeli do Motola, je to od nás 10 minut autem. Ale trvalo o deset dní déle než se Šimon narodil. Ve čtvrtek v 6 večer jsem vyprovodila svého studenta češtiny Jaimeho ze Španělska a začala jsem se cítit podivně. Musela jsem jít na záchod několikrát a cítila jsem kontrakce v dlouhých intervalech. Nevím, proč se tomu říká tak vznešeně, pociťovala jsem stejnou bolest v podbřišku a v kříži jako při menstruaci. Kontrakce se zrychlovaly a ve dvanáct už jsem byla otevřená na 5 cm, stahy byly po 3 minutách. Tak jsme se rozhodli zavolat naší porodní asistentce, Ivaně. Můj manžel byl se mnou celou dobu a objímal mě zezadu bedra svou hrudí a paží podbřišek, moc mi to pomáhalo se snadněji uvolnit. V první fázi porodu jsem klečela na čtyřech s hlavou dolů na posteli, pro mě příjemná úlevová poloha. Ivana přijela v jednu v noci. Přesunuli jsme se rodit do vany vsedě. Stahy se rozjely, kolem půl šesté jsem mohla nahmatat hlavičku miminka. Byl čas přejít zase na postel a vytlačit miminko. Znovu jsem klečela a opírala se o manžela, ve výdechu tlačila malého ven. Ivana chytila hlavičku a řekla nám, ať si sedneme. Tomáš se opřel o postel a já si sedla před něho. Pak už jen dvakrát zatlačit a miminko bylo venku. Šimon ležel na mém břichu, pupeční šňůra byla krátká, počkali jsme až dotepe. Pak ji Ivana nechala Tomáše přestřihnout a zabalili jsme malého do ručníčku a střídavě drželi na hrudi. Byl nádherný, hladký, nepomačkaný.

Placentu jsme zakopali na zahradě a na tom stejném místě zasadíme strom.

Rozhodně máme na co vzpomínat a ještě teď jsme plní dojmů z prvního setkání s naším děťátkem. Myslíme si, že takovýto zážitek se vůbec nedá srovnávat s porodnicí, i když je plná těch nejlepších doktorů…

Zdraví vás Bára, Tomáš a Šimon Hodinovi

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 42. Rodili jsme doma, placentu jsme zakopali na zahradě

 

A bude lepšie

S Ivankou som sa zoznámila cca pred desiatimi rokmi, necelý rok po pôrode prvého syna. Po nepríjemnej nemocničnej skúsenosti som sa totiž pevne odhodlala, že moje ďalšie tehotenstvo a pôrod budú na rozdiel od prvého krásne, bez stresu a v pohode. Myslela som si, že k tomu potrebujem hlavne to, aby som o problematike vedela čo najviac. Prihlásila som sa na kurz dúl a s ešte malým drobčekom som cestovala do Prahy. Nasávala som informácie a otvárala oči nad vecami, ktoré som dovtedy nevedela pomenovať, iba ich cítila.

Ivana bola jednou z tých lektoriek, ktoré ma absolútne uzemnili. Koľko len vedela hovoriť o tehotenstve. A ako inak ako môj vtedajší gynekológ. Ako podrobne vedela všetky tie veci okolo pôrodu vysvetliť. A aký postoj k materstvu – láskyplný, podporujúci a ako hovoria v Čechách „vstřícný“.

Snívala som o tom, že svoje druhé dieťatko porodím s Ivanou – kdekoľvek to bude. Stretávali sme sa sporadicky v Prahe, písali si maily a ona si vždy našla čas odpovedať na moje (niekedy hlúpe) otázky. Po troch rokoch som znovu otehotnela. A prvé čo ma napadlo bolo, že budem rodiť s Ivanou. Avšak – kilometre od Tatier po Prahu sú siahodlhé. Predpokladám, že docestovať tam autom po začatí pôrodu by som nestihla 🙂 A nasťahovať sa do Prahy – to tiež nešlo. Manžel pracoval, a staršieho syna by som taktiež „nepresunula“. Vážne som uvažovala aj nad možnosťou, aby sa Ivana nasťahovala k nám 🙂 No, je vám jasné, že to tiež nebolo reálne.

Nutne som sa s ňou však potrebovala stretnúť. Priam fyzicky som pociťovala, že ona bude tá, ktorá mi dodá pocit pohody ale aj tá, ktorá ma podporí v mojej snahe zažiť prirodzený pôrod po predošlej sekcii. V okolí v tom čase nik taký nebol… A tak som vymyslela akciu A. Pozvala som Ivanu k nám na Slovensko prednášať. Jeden deň laikom – ženám i mužom, druhý deň odborníkom – pôrodníkom a pôrodným asistentkám a tretí deň – ten sme vyhradili pre mňa 🙂

Aké to bolo pre mňa oslobodzujúce, keď mi povedala, že nemusím chodiť na žiadnu amniocentézu ak si chcem dieťatko nechať. (Na rozdiel od môjho gynekológa, ktorý mi len sucho zahlásil: čo chcete mať blbé decko?). Aké úžasné, keď mi hovorila príbehy žien, ktoré porodili normálne aj po cisárskom reze. (V okolitých nemocniciach mi oznamovali iba toľko,  že to v žiadnom prípade nie je možné!) Všetko všetučko som chcela vedieť. A ona mi to povedala. Dodalo mi to toľko odvahy a sebavedomia ako za celé mesiace pred tým nie. Podporila ma v tom, aby som si našla ústretovú pôrodnicu, aj v tom aby som im svoje predstavy povedala dopredu. A čo bolo dôležité, vedela som že na mňa bude myslieť, keď to na mňa na tom našom ďalekom východe príde.

Môj druhý zázrak sa narodil deň pred termínom, 200 km od domova, ale prirodzene a bez zásahov, v polohe ktorú som si vybrala, za podpory mojej najlepšej priateľky. Ostal pri mne od prvej minúty čo uzrel svetlo sveta a nik mi ho nebral preč! Po dvoch hodinách som zliezla z pôrodného kresla a oznámila svetu, že zajtra, budem kľudne rodiť zase. Vzala som si svoj mrviaci sa uzlíček a teraz už ako sebavedomá  žena odkráčala na izbu – dať vedieť Ivane, že nový človek  je už na svete… 🙂

Ľuba Lapšanská

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 44. A bude lepšie