Bylo pondělí a byla jsem toho dne dva dny po předpokládaném termínu porodu. Začínala jsem být trochu nervózní, zda se náš „rodící plán“ podaří uskutečnit. Plánovala jsem porodit v domácím prostředí pouze s mužem a s porodní asistentkou Ivanou. Náš rozsáhlý dejvický byt obývaly tehdy čtyři generace: já s mužem a naší tříletou dcerou, moji rodiče, můj dědeček a občas též můj dospělý bratr. Naštěstí byl srpen a větší část obyvatel odjela. Bratr na prázdniny a rodiče s naší dcerou Žofinkou na chalupu. Tam měli setrvat týden. Doufala jsem, že během té doby se miminko rozhodne přijít na svět. Toto pondělí jsem se skutečně začala bát, že se miminku během toho týdne nebude chtít ven a my nakonec budeme muset jet do porodnice, protože v bytě plném lidí neporodím.

Porodní asistentka mě v pátek v poradně trochu v legraci varovala před porodem právě v pondělí. Má ten den celý den poradnu a kurzy pro těhotné. Já už ale chtěla rodit. Pustila jsem si oblíbenou hudbu a zatančila si v tempu o hodně rychlejším než je pro těhotenství vhodné. V břišním tanci existuje prvek shimmy, velmi rychlé třesení boky, který se v těhotenství nedoporučuje. V to srpnové pondělí jsem zjistila proč. Jakmile jsem ho zatančila, praskla mi plodová voda. Nervozita se rázem proměnila v radostné očekávání, porod asi brzy začne.

Bylo ale pondělí poledne a došlo mi, že Ivana nemá celý den čas. Když jsem jí zavolala, uklidnila mě a do hodiny přijela. „Všechno je v pořádku, miminko je správně natočeno. Do osmi večer ale raději neroďte, mám kurz.“ Ivana odjela a my čekali, zda se něco začne dít. Nedělo se naštěstí nic, celý den. K večeru jsme si pustili film a pak ještě jeden. Úderem osmé hodiny začaly stahy, pravidelné a pomalu zesilující. Kolem desáté už mě Kusturicův film Život je zázrak přestal zajímat a začala jsem přemýšlet, že je vhodný čas zavolat Ivanu. Kolem jedenácté jsme volali, kolem půlnoci Ivana přijela. Byla jsem ale otevřená pouze na jeden centimetr. Ivana však odmítla jet zpět domů, prý by se to mohlo rychle změnit. Začala jsem uvažovat o vaně. První dceru jsem rodila do vody v porodnici ve Vrchlabí, a tak jsem spoléhala na schopnost vody mírnit stahy. Bolest zesilovala, a tak jsem poprosila muže o natočení vany. Ivana zkontrolovala teplotu vody. Lehla jsem si do vany, muž si sedl vedle mě na pračku. Zcela jsem se ponořila do sebe, muž pospával a Ivana nás nechala v klidu. Čekala připravená ve vedlejší místnosti. Stahy jsem vnímala jako vlny, které přicházejí, zcela mě pohltí a pak pomalu zas odcházejí. Ta představa mi pomáhala stahy přijímat a vítat. Ve vodě už nebyly bolestivé, jen velmi silné a čím dál intenzivnější. Pomalu začaly přecházet v tendenci tlačit ven. Byla to taková plíživá změna, že mi až po chvilce došlo, že už asi miminko vytlačím. Hlavička už byla snadno nahmatatelná. Ivana mě opět prohlédla a prohlásila „Za chvilku jste po porodu“. Ta věta mi dodala naději a spoustu energie. V ten moment mi došlo, že prakticky ležím na zádech a nohy nemám příliš roztažené. Ležela jsem přece jen ve zcela standardní dvacet let staré vaně. Můžu takhle vůbec porodit? Ta poloha mi byla ale kupodivu moc příjemná. „Když je vám příjemně, tak si tak zůstaňte“. Ivana mě opět uklidnila a dodala kuráž. V tu chvíli přišel ten nejsilnější stah. Do té doby jsem byla téměř potichu. Najedenou ze mě vyšel výkřik tak silný, že pokud ho někdo v sousedství slyšel musela mu tuhnout krev v žilách. Bylo ale po čtvrté hodině ranní, tak jsem doufala, že všichni okolo spí. Na ten silný stah jsem vytlačila celou hlavičku. Pak se ale nic nedělo, trochu jsem zneklidněla. Přišlo mi že hlavička je pod vodou dlouho. „Budˇte v klidu, jen se potřebuje dotočit“ Ivana má skvělou schopnost rozptýlit obavy rodičky. A opět hned přišel další stah a ještě jeden. Miminko bylo venku. Ivana mi je podala. Bylo to neuvěřitelné, že už jej držím. Že už své miminko můžu pochovat. Bylo tak klidné, skoro spící. Jen tak mhouřilo oči. Podívala jsem se mezi nožičky. Je to holčička, Anežka. S pomocí Ivany přišla na svět v naprostém poklidu a míru a tichu, v intimitě domova. Ivano díky!

Marie Rumlenová

Tento příběh již na Příbězích vyšel jako první příběh vůbec, o Štědrém dnu 2011:
1. Anežka