Honzík se nám narodil v noci v podolské porodnici na porodní stoličce. Psal se rok 2006 a pro mě i pro Ondru to byl nejkrásnější a nejsilnější okamžik, jaký jsme do té doby zažili. Asi že byl první porod zcela bezproblémový a my chtěli tyto jedinečné chvíle prožít trochu jinak, než by nám porodnice mohla umožnit, rozhodli jsme se, že bychom o čtyři roky později naše druhé děťátko chtěli přivést na svět doma. V soukromí, v klidu, tichu, v lásce. Se zkušenou porodní asistentkou, které budeme naprosto důvěřovat.

Tou asistentkou se stala Ivana. Znala jsem ji jenom z vyprávění. Přečetla jsem si Hovory s porodní bábou a zatoužila ji mít u porodu. Oslovila jsem ji. Souhlasila. Začala se mi věnovat od 35. týdne těhotenství. Do té doby jsem prošla péčí mojí gynekoložky včetně běžných krevních a ultrazvukových vyšetření. Ivana mi odpověděla na každou otázku. Brala mě a moje otázky velmi vážně, nic nezlehčovala, ani nic zbytečně nedramatizovala. Bylo to obohacující, když svýma rukama pohmatem přes břicho zjišťovala, jak je miminko uložené, jak je velké, kolik mám plodové vody, jak příručním ultrazvukovým snímačem ozev poslouchala tlukot srdíčka. Žádná zbytečná vnitřní vyšetření, žádné dlouhé ležení na zádech kvůli monitoru, žádné odbývání slovy: „vy moc čtete…“. Pomalu jsme se seznamovaly a připravovaly na domácí porod. Byla se podívat u nás doma.

Zabalila jsem si tašku do porodnice. Byla jsem zaregistrovaná v jedné porodnici, takové továrně na děti, a v druhé jsem se byla podívat a také se tam zapsat, ta byla spíše rodinného typu. Byli jsme domluveni s dvěma rodinami v sousedství, které by se nám postaraly o staršího Honzíka, kdybychom jeli do porodnice. Odjezd do porodnice byl jednou z možností, jak bude náš porod probíhat. Byli jsme na to připraveni. Ale také jsme byli připraveni, že se naše miminko narodí doma. Půjčila jsem si od Andrey nafukovací bazén 200x70cm, který jsme zatím schovali i s kompresorem do komory. Překvapilo mě, že toho k porodu vlastně ani moc potřeba není. Sehnali jsme si, co nám Ivana doporučila.

Na porod jsem se moc těšila. Věřila jsem si, že to zvládnu. Já i moje dítě. V tu dobu jsem měla okolo sebe ženy, které mě velmi podpořily a dodaly sílu. Některé z nich také porodily doma. Představovala jsem si, že rodím v noci. Stejně jako u předchozího těhotenství. Toužila jsem porodit do vody.

Našemu miminku se v děloze líbilo, nikam nespěchalo. A já neměla v úmyslu ho nijak nutit, když se mu dařilo dobře. 10. den po druhém termínu, který vypočítala moje gynekoložka, mi konečně ve 23 hodin začala odtékat plodová voda a kontrakce začaly po 5 minutách. Úplně stejně, jako u prvního porodu. Konečně je to tu, s pocitem radosti a velkého očekávání jsem řekla Ondrovi: Jdi napustit bazén. To, že nemohl najít špunty od bazénu, mě při překonávání bolestí, které se postupně zesilovaly, trochu rozčilovalo. Zavolala jsem Ivaně a dohodly jsme se, že jí brnknu ještě za půl hodiny a uvidíme. Za půl hodiny jsem si vybrala chvíli mezi kontrakcemi a zavolala jí, aby dorazila i s porodní stoličkou. Co kdybych si na ni chtěla sednout? Mezitím Ondra našel špunty, nafouknul bazének v obýváku, vystlal ho čistým igelitem a začal napouštět vodu. Při kontrakcích vždy přiběhl ke mně do ložnice, aby mi masíroval bedra. Nachystal i všechno ostatní. Zachoval chladnou hlavu. Přijela Ivana, poslechla si ozvy, vyšetřila mě a nezapomenu na její slova : „Jste otevřená na tři centimetry a miminko se tam moc hezky cpe, všechno je v pořádku.“ Výborně. Tak jedem dál. Interval mezi kontrakcemi se stále zkracoval a bolest se zvětšovala. Ivana šla obhlédnout situaci s bazénem a řekla mi, že už do něj můžu vlézt. V teplé vodě se mi obrovsky ulevilo.Zaklekla jsem u kraje, břicho ve vodě, která mě krásně nadnášela. Paže jsem položila přes okraj bazénu a hlavu si na ně položila. Tak jsem si lebedila mezi kontrakcemi a nebyla schopná nic než jen odpočívat a nabírat sílu na další kontrakci. Dokonce mě později několikrát přepadl mikrospánek, ač jsem nikdy dřív nevěřila, že může někdo mezi kontrakcemi spát. Ale při takovém vysílení, které kontrakce přináší, je to prostě možné.  Při kontrakci Ondra vždy přiskočil z vnější strany bazénu, přiklekl, aby mi byl blíž a pomohl mi bolest zpracovávat. Jak to nazvala Ivana, „vokalizovali“ jsme spolu a to mi velmi pomáhalo. Svírala jsem jeho paže, věšela se na něj a snažila se uvolnit spodní část těla, abych co nejvíce otevřela a uvolnila našemu miminku cestu ven. Naše společné „Ááááá“ tomu jistě pomáhalo. Abych se moc nevysilovala, vydávala jsem krátké stručné příkazy: „Studenou plínu na čelo! Vlasy z obličeje! Otevři okno! Zavři okno! Dělej! Neříkej mi mamko!“ Zvládal to úžasně, patří mu můj velký dík. Takovou podporu a pomoc jsem přesně potřebovala. Svítila jen lampička, hrála jemná hudba, vládla intimní neopakovatelná atmosféra. Jenom naše. Honzík celou dobu spal ve vedlejším pokoji. Ivanu jsem skoro nevnímala. Věděla jsem, že tam někde sedí a sleduje průběh porodu. Občas vycítila, co potřebuju a prostě to udělala. Věděla jsem, že kdyby se něco dělo, poznala by to. A já taky. Cítila jsem, že je všechno tak, jak má být. Prostě jsem si byla jistá. Ivana si znovu poslechla tlukot srdíčka. Moje poloha v kleče ponořená ve vodě, hrudníkem opřená o bazén mi plně vyhovuje.

V jednu chvíli mi hlavou prolétla myšlenka, že pokud by mi v nemocnici v tomhle stavu nabídli nějakou chemickou úlevu od bolesti, pravděpodobně bych ji přijala. Tady jsem ale věděla, že to musím zvládnout sama. Věděla jsem, že je to v přírodě zařízené tak, aby matka dokázala porodit svoje mládě. Věděla jsem, že to dokážu. Jenom jsem nevěděla, kolik kontrakcí ještě zbývá.

Najednou se bez varování samy od sebe zapojily břišní svaly, ze mě začal vycházet hluboký zvuk, který jsem v životě nevydala – jako řev tygřice a moje tělo začalo vypuzovat. Úplně mě ta síla překvapila, to jsem v porodnici nezažila. Tam porodní asistentka říkala: Od teď můžete tlačit. A pak už jen tlačte, dýchejte, tlačte… Doma prostě tělo vědělo samo, co má dělat, aby se dítě mohlo narodit. Jak jsem si přečetla v jedné moudré knize: Nech své tělo, aby mohlo porodit… Já jsem v tu ránu vykřikla: „už jde ven!“ Ivana se zvedla, že si ještě dojde na záchod. To jsem nečekala, myslela jsem, že rychle přiskočí a bude miminko chytat. Jistě tušila, že to nebude hned tak. No, nicméně moje tělo za mě tlačí a řve. Asi po třech takovýchto kontrakcích cítím, jak se hlavička dostala mezi 2 otvory. Mězi děložní hrdlo a poševní vchod. Jsem tam dole úplně vyplněná. Ivana mi říká, že můžu nahmatat hlavičku. Sahám si a říkám, že to není možné. Tak heboučká a měkkoučká! Vím, že musí ven. Tlačím. Tak moc už chci mít miminko venku. Ondra mě drží za ruce a říká: „Netlač.“ Ivana pomáhá. Obkružuje hráz. Najednou je hlavička venku. Říkám to Ondrovi. Hladím si ji. Je malinká a tak hebounká. Čekám na další kontrakci, ta přichází, tlačím, ramínka mi dávají zabrat. Podařilo se. Miminko vyklouzlo. Ptám se Ivany: „Máte ho?“ Protože si tam plavalo prostě samo. Ivana miminko vylovila a podala mi ho. Otočila jsem se, sedla si a opřela se zády o bazén. Položila mi ho na břicho. Je úžasné. Nepláče, pomalu začíná dýchat. Ivana sáhla na pupečník. Ten pulzuje, tak je to v pořádku. Spodek těla má v teplé vodě, vršek těla má přikrytý plínkou. Vypadá spokojené. Díváme se na naše nové miminko a nemůžeme se vynadívat. Nádherný pocit. Intimita. Klid. Harmonie. Láska. Souznění. Tlumené světlo. Ani jsem nepostřehla, jak Ivana miminko zkontrolovala na mém těle. Ptá se, jestli vůbec víme, jestli je to kluk nebo holčička. Nevíme. Zatím nebyl čas to nějak zjišťovat. Sáhla jsem dolů pod vodu a zjišťuji, že se nám narodil kluk. Po nějaké chvíli Ondra stříhá pupečník, bere si Toníčka na holou hruď. Já vylézám z bazénku, sedám na porodní stoličku, aby se užila, když už ji Ivana přivezla. Porodím placentu a Ivana mi zašije porodní poranění třemi stehy. Ano, porodila jsem čtyřapůlkilového macíka bez nastřižené hráze. Po osprchování zalézám i s Toníčkem do postele, kde se přisál k prsu a nechtěl se vůbec pustit. Ivana mi ještě po nějaké době zkontroluje, že se děloha zavinuje a odjíždí domů dospat noc. V tu chvíli ještě netuší, že se moc nevyspí, protože ji za pár hodin čeká další porod.
Ondra chtěl vzbudit Honzíka, aby se šel podívat na bráchu, ale toho jen tak někdo nevzbudí. S Toníčkem, o čtyři roky mladším bráškou, se pomazlí až ráno.

My s Ondrou nemůžem vůbec usnout. Jsme plni toho, co jsme teď celé 4 hodiny společně všichni prožívali. Nemůžem uvěřit, že se nám v obývacím pokoji narodil syn. Přehráváme si to v mysli stále dokola. Jsme vděční Ivaně Königsmarkové, která nám umožnila přivést na svět našeho syna v bezpečí domova. Děkujeme Ivano, že jsi tu s námi byla, že jsi podpořila naši vnitřní sílu a že jsi nám vylovila z vody našeho Toníčka. Kéž by každý rodič mohl prožít to, co my. Díky.

Petra Kobrlová

Tento příběh vyšel na Příbězích jako 4. Toník porod – plaváček