Poprvé…

Naše první setkání s porodní asistentkou Ivanou Königsmarkovou se událo v roce 2005, kdy jsme čekali naše první dítě. Chodili jsme k ní na předporodní kurz do Aperia a moc jsme si to užívali. Vždycky jsme se tam, kromě jiného, dost nasmáli. Ivana má výborný smysl pro humor, je vtipná a zároveň velmi laskavá a milá bytost. Porodili jsme ve Vrchlabí tak, jak jsme si přáli. Porod byl rychlý, krásný. Bohužel porodem naše pohoda a úžasný zážitek skončily. Davídek dle personálu příliš ubýval, byl ospalý, já neuměla kojit a kolo stresu se roztočilo naplno. Třetí den jsem zoufale volala Ivaně a prosila jí o radu. Už jen mluvit s ní a slyšet její uklidňující slova, bylo požehnáním. Nakonec jsme po dlouhých sedmi dnech byli konečně propuštěni. Už tam jsme si s manželem řekli: „Příště jedině doma s Ivanou.“ Výsledkem týdenního pobytu v porodnici bylo, že jsem kojila v těch nejkrkolomnějších polohách a za totální bolesti, o mém psychickém stavu nemluvě. Opět jsem volala Ivaně a ta hned přijela k nám domů. Během 5ti minut mi ukázala tu nejjednodušší přirozenou polohu pro kojení, zkontrolovala přisátí miminka, prohodila s námi pár povzbudivých vět a bylo dobře. Jaká útěcha a pocit jistoty, když máte svou porodní asistentku, které důvěřujete a můžete jí kdykoli zavolat o radu! Ivano, děkujeme!

Podruhé…

Jak jsme si řekli po prvním porodu, tak jsme udělali. O tři roky později jsme několik měsíců před druhým porodem navštívili Ivanu a zeptali se jí, zda by byla ochotna nám pomáhat při porodu doma. Ivana nám oběma položila pár otázek, vyšetřila mě a pak souhlasila. Do porodu jsem k ní pravidelně chodila do poradny (a současně i k mé gynekoložce). Byla to taková milá setkání… cokoli jsem potřebovala vědět, to mi Ivana vždy laskavě zodpověděla. Ivanu jsme si vybrali hlavně proto, že svým racionálním přístupem, velkými zkušenostmi a vlídností v nás vzbuzovala velkou důvěru a jistotu. Cítili jsme z ní profesionalitu a serióznost. Mé těhotenství probíhalo naprosto v pořádku, a tak jsme se pomalu připravovali na náš domácí porod.

Můj druhý porod začal jednoho rána, 2 týdny před vypočteným termínem. Odteklo trochu plodové vody. Zavolala jsem Ivaně a ta mi oznámila, že bohužel nemůže hned přijet, neboť má až do večera poradny a předporodní kurz a že bude moci dorazit až po osmé večer. Trochu mě to zaskočilo, uf… Ivana řekla, že mám zavolat „náhradní“ porodní asistentce Marušce Vnoučkové anebo odjet do porodnice. Ať nikde necourám a spíše polehávám… moc mě to nepotěšilo, ale co se dalo dělat. Když se ale vůbec nic nedělo už pár hodin až na vodu, která stále trochu odtékala, začínala mi svítat naděje. Miminku jsem pořád opakovala, ať ještě počká, jestli může, až do večera 🙂 Mezitím jsme se s M. Vnoučkovou po telefonu domluvily, že kdyby se něco dělo, ať zavolám a že jinak počkám na Ivanu. Byla jsem hned klidnější.

Psychika funguje přesvědčivě. Opravdu se nic nedělo až do 18.30h. To už jsem si říkala, že Ivana dorazí do 20.30h a že tedy teď ty dvě hodiny by snad vystačily, než by přijela. A začaly mi drobné kontrakce po 5-8 minutách. Můj manžel uložil staršího Davídka a mohlo se rodit. Ne nadarmo Ivana říká, že na ní miminka většinou počkají a také, že se druhé děti rodí, až když je doma klid 🙂 Ve 20.30 dorazila Ivana a já pokračovala stále stejně, kontrakce pomalu zesilovaly. Ivana mě vyšetřila, poslechla miminko a řekla, že jsem otevřená tak na 2 prsty a že miminku se daří dobře. Řekla „žádný spěch“ a to bylo vše 🙂 Seděli jsme všichni tři v obýváku, povídali si, koukali se na televizi a já si po 5ti minutách klekala a pohupovala se v ještě přijatelných kontrakcích. Kolem 22.30 jsem se šla naložit do vany.

S manželem jsme si uvědomovali, jak je úžasné být doma, v klidu. Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Plácnout sebou kdekoli, být v jakékoli poloze, jen tak rozjímat, soustředit se na svoje tělo, být jen s lidmi, se kterými chci. Nikdo mě nerušil, nehonil, nikdo do ničeho nemluvil, nezasahoval, nevyšetřoval. Ivana jedním okem pospávala na křesle, druhým mě sledovala. Kolem 23h už kontrakce začínaly být náročné. Chodila jsem, opírala se o kuchyňskou linku, o sofu, klečela jsem a mezitím sebou vždycky plácla na sofu a snažila se odpočívat, začínalo se mi chtít spát… Hlavou mi občas proběhlo, kdy mi Ivana zase řekne, jestli už jsem otevřená… Ivana vůbec nic. Jen dvakrát za celý porod na mě s úsměvem promluvila „Tak co, Lindo?“ 🙂 Poslechla miminko Dopplerem a řekla „dobrý.“ A zase si sedla a koukala na TV nebo si povídala s manželem. Pak už šlo do tuhého. Nepadlo jediné slovo. Soustředěná na své tělo, jsem jen matně vnímala, jak se Ivana najednou zvedla a začala si postupně nosit do obýváku různé krabičky a kufříky s věcmi. Když už byly kontrakce hodně nesnesitelné, prosebně jsem se na Ivanu obrátila, ať už mi proboha řekne, že už to brzy bude! Ivana se shovívavým úsměvem na to: „To víte, že bude“… :-). Někde vnitřně jsem to stejně věděla. Jako jsem instinktivně během celého porodu dělala to, co bylo třeba. Nikdo mě neinstruoval, neradil, co mám dělat, jak mám dýchat, jestli a jak mám tlačit…

Od začátku jsem nějak věděla, že chci porodit na porodní stoličce a taky že porodím uprostřed obýváku. Tak to taky dopadlo. Z ničeho nic jsem řekla, že si chci sednout na tu stoličku. Radek mě zezadu podpíral, Ivana si vzala jednu rukavici… najednou jsem ucítila potřebu tlačit… Ivana si vzala druhou rukavici… rozprostřela si podložky a další věci a na několik zatlačení byla Sárinka venku. Začala hned křičet jak na lesy, Ivana mi jí dala na břicho. Zatímco jsme se vítali se Sárinkou, sáhla mi na břicho a řekla, ať zkusím zatlačit. Hned vyjela placenta. Tentokrát jsem si jí pořádně prohlédla. Placentu jsme vložili do pekáče 🙂 a pak ji vyhodili (neměli jsme jí kam zakopat, jak se to dělává). Potom mi Ivana řekla, že navrhuje udělat jeden „kosmetický“ steh, jinak vše v pořádku. Pak zasvorkovala pupečník a manžel ho přestřihl. Předali jsme Sárinku manželovi na jeho nahou hruď a Ivana mi pomohla se jít osprchovat.
Pak už jsme se Sárinkou zalezly do postele, Ivana zkontrolovala, jestli má vše, co má mít. Sárinka se hned přisála. V této opojné chvíli, ve 2 ráno, jsme si ještě s Ivanou povídaly. Řekla, že na mě byly krásně vidět všechny fáze porodu. Dala mi pár rad, co se bude a může dít a že kdyby cokoli, máme kdykoli volat a že odpoledne zase přijede. Bylo to tak úžasné. Cítila jsem k ní velkou náklonnost a obrovskou vděčnost, že jsme díky ní mohli prožít tak nádhernou zkušenost. Manžel poklidil a šli jsme spát 🙂 Ve vlastní posteli, všichni tři, s miminkem na těle. Starší Davídek to všechno zaspal a ráno se přišel podívat na sestřičku.

Celý týden po porodu nás Ivana navštěvovala a kontrolovala každý den. Byly to moc milé návštěvy nad čajem a bábovkou 🙂 Na konci týdne nám Ivana vystavila veškeré dokumenty pro pediatra a gynekologa, popřála nám hodně zdraví a rozloučila se. Vůbec se mi nechtělo se s ní loučit! Patřila k nám do rodiny jako její přirozený člen.

Nejdražší Ivano, děkujeme za vaší péči!
Kéž bychom vám jí teď mohli dostatečně oplatit!

S láskou,
Linda a Radek Malenovských a Davídek a Sárinka

 

Tento příběh byl na Příbězích publikován zde: 6. Dvakrát s Ivanou