Začátek roku 2007.
S přítelem nám bylo čtyřiadvacet a čekali jsme první dítě. Ačkoliv, nebo možná právě proto, že jsem vystudovaná zdravotní sestra, jsem věděla, že moje těhotenství a naše dítě je opravdu jen naše, nechci tak důležitý a přirozený proces vložit do rukou lékařů, nemocnic nebo státu. Pokud bude vše probíhat bez komplikací, já i děťátko budeme zdravé, není důvod být pod neustálou lékařskou kontrolou a porodit v pro mne nepříjemném a nepřirozeném nemocničním zařízení s lidmi, kteří neznají ani mé jméno. Moc jsem si přála, aby ten, kdo bude asistovat u mého porodu, měl rád mě i mé dítě a radoval se současně se mnou z narození nového človíčka, aby si rozuměl s partnerem, který byl pro mne neoddělitelnou součástí toho všeho. Jenže kde někoho takového vzít?

Byla jsem ve třetím měsíci, každý den jsem zvracela a z přístupu svého lékaře se cítila vydeptaná. Právě mi nadiktoval seznam vyšetření a testů, které MUSÍM absolvovat. Jednou jsem se opatrně zeptala, co když některý z testů odmítnu… ten dotaz ho překvapil. „Proč chcete odmítnout? Copak nechcete mít zdravé miminko?“ Co na to říct? Jistě že chci a cítila jsem se provinile.

Netušila jsem, zda je možné přivést na svět dítě jinde než v nemocnici. Genetické testy v průběhu těhotenství mi přišly zbytečné vzhledem k mému přesvědčení, že každý má právo na život a navíc vzhledem k jejich omylnosti. Nevěděla jsem, jestli porod doma není dokonce zakázán. Hned po příchodu od lékaře jsem na internetu pročetla desítky článku, pročítala zákony a překvapivě zjistila, že odmítnout můžu cokoliv a porod doma v ČR nepatří k běžným, ale není nemožný. Další kroky jsem směřovala do knihkupectví, kde jsem si mezi řadami knih pro nastávající maminky vybrala jedinou, „Hovory s porodní bábou“. Snad během hodiny jsem ji zhltala a dostala tak odpovědi na své otázky. Jako by mi ta porodní bába mluvila z duše.
Našla sem si kontakt na Ivanu Königsmarkovou a chvíli otálela. Co když mne odmítne?? Určitě má na práci lepší věci než zabývat se právě mnou. Ivana mi přišla trochu jako celebrita 🙂
Našla jsem odvahu a zavolala. Překvapila mě. Úplně normální, milá ženská a za týden s ní mám schůzku.

Nemohla jsem se dočkat.

Přišla jsem na naše první setkání s hlavou plnou otázek, na které mi Ivana trpělivě odpovídala. Stejně tak měla i ona mnoho otázek na mne, o zdravotním stavu, o průběhu těhotenství. Zkontrolovala mě i bříško a domluvily jsem si další schůzku. Hned od prvního našeho setkání jsem se cítila mnohem lépe, díky čemuž mi dokonce ze dne na den přestalo být špatně. Ivana do mě také vlila sílu a  jistotu, že na to mám a konečně sem měla pocit, že nejsem blázen, když chci o svém těhotenství rozhodovat sama.

Za měsíc proběhlo další setkání, tentokrát i s přítomností partnera. I on měl připraveno mnoho otázek a z mého rozhodnutí porodit doma nadšen zpočátku nebyl. Jak už to bývá, nevědomost budí strach. Byl Ivanou ujištěn, že porod v domácím prostředí bude možný jen v případě, že já i dítě budeme pravidelně docházet na kontroly a celé těhotenství bude bez zjevných komplikací. Samozřejmě je důležitá i psychika. Být si jistá vlastní silou a tím, že to opravdu chci. Z toho jasně plyne, že Ivany kritéria pro přijetí ženy k péči při domácím porodu jsou přísně daná a svědomitě se snaží nic nezanedbat.

Čas rychle plynul. S Ivanou jsem se pravidelně vídala v poradně, později i na předporodním kurzu, a kdykoliv jsem potřebovala radu, byla na telefonu. Už v těhotenství se pro nás s partnerem stala členem rodiny, kterému důvěřujeme, a já se na porod díky tomu opravdu moc těšila. Pár dní před termínem k nám přišla na návštěvu, aby se ujistila, že ve chvíli, kdy zavoláme bude vědět, kam přesně jet, a také se seznámila s naší domácností, kde ten důležitý okamžik nastane. Seznam nezbytných věcí k porodu jsme měli již pochopitelně připraven v “porodním šuplíku”. Vše probíhalo báječně a harmonicky a já se cítila připravena. Den D může přijít.

První listopadový týden končil a já od rána tušila, že se něco bude dít. Cítila jsem dobře, nic mě nebolelo, jen jsem to prostě už měla v podvědomí. Uklidila jsem celý byt (asi příprava hnízda), navařila maliníkový čaj, houpala se na míči a rozmlouvala s miminkem. Večer mě pobolívala záda a pak pozdě večer při sledování televize a příjemném posezení s kamarádem, který nás navštívil, najednou cítím mokro. Doslova záplava, kalhoty mokré až ke kolenům. “Miláčku, asi mi praskla voda, asi určitě.” Přítel vylítl jak kdyby ho pobodaly vosy. Adrenalin mi projel celé tělo, tak už je to tu, znělo mi v hlavě. Nebyl to strach, jen zvědavost a radost.

Ivana na telefonu mě přesvědčila, že všecko je tak jak má a do pár minut dorazí na kontrolu. Stalo se. Zjistila, že miminku i mně se vede dobře, máme ještě čas a poslala mě spát s tím, že zavolat můžu kdykoliv. Semtam slabá kontrakce, nic moc se nedělo, ale spánku jsme moc nedala, neustále jsem přemýšlela o jménech, která nebyla vybrána, a představovala si, jak bude děťátko vypadat. Ráno Ivana opět dorazila. Situace se téměř nezměnila, stále máme čas. Totéž se opakovalo dopoledne. Trávila jsem čas odpočinkem u pohádek a občasným chozením po bytě. Bylo mi krásně. Myslím, že jsem se nikdy necítila tak silná a vyrovnaná.

Na doporučení Ivany partner napustil vanu, kolem rozmístil svíčky a zapnul hudbu. Bylo to dokonalé. Ve vaně se kontrakce zrychlily a zintenzivněly. Partner zavolal na mou žádost Ivaně, která dorazila a už neodešla, ikdyž určitě věděla, že mám ještě pár hodin před sebou. Nemusela jsem ji o to žádat, v tom je ta výhoda vztahu, který jsme za ty měsíce vybudovaly. Vycítila, že ji tam chci, že potřebuju její podporu.

Vana mi připadala nepohodlná, střídal se u mě chlad s nesnesitelným horkem. Raději jsem se přemístila do obýváku, pak na chvíli do ložnice, zpět do obýváku. Ivana mě trpělivě následovala, občas zkontrolovala, jak se vede miminku, a pak tiše seděla, a když bylo potřeba, konejšila mne. Naladila se na mou vlnu, vnímala jsem její tichou podporu. Přesně věděla, kdy se mě dotknout a kdy naopak nechat být. I mého partnera vedla nenásilně náznaky a gesty tak, aby mne v těžké práci nerušil a byl mi oporou. V podvečer už jsem nebyla schopna vnímat nic jiného než další a další pravidelně přicházející kontrakce. Ivana stále svědomitě kontrolovala mě i miminko a já se cítila v bezpečí. Byla tam, klidná a ochotná mi kdykoliv pomoct a zodpovědět jakoukoliv pochybnost. Potřebovala jsem být chvíli sama, přemístila jsem se do koupelny. Vlastně ta samota byla relativní. Chtěla jsem být sama v místnosti, ale cítit oporu. To se povedlo perfektně. Ivana s mým přítelem byli hned vedle, blízko otevřených dveří do koupelny. Věděla jsem, že mě slyší, že mě vnímají, a to mi stačilo. Nevím, jak dlouho jsem tam byla, snad hodinu, dvě. Plně jsem se ponořila do sebe a nechala se unášet porodem. Občas přišla mezi kontrakcemi Ivana poslechnout srdíčko miminka. Bylo úžasné poslouchat ten zvuk. Silné srdíčko. Jediné, co mne vytrhávalo zpět do reality, byla občasná nevolnost a zašustění igelitového pytlíku, který jsem svírala pro jistotu v ruce. Také mi začalo být chladno a s pomocí přítele jsem si přes košili oblékla dlouhý svetr. Potřebovala jsem čerstvý vzduch, otevřela jsem malé okno do světlíku a sledovala, jak prší, dokonce chvíli padaly kroupy. Studený vítr mi pomáhal uklidnit rozbouřený žaludek.
Z ničeho nic přišel pocit, že už toho mám dost, už se nedokážu soustředit, ani ovládat. Přišlo mi, že už jsem na vrcholu a dochází mi síly.

Ivana se po tomhle mém sdělení usmála a řekla: “Jdeme na to.” Přítel si sedl za mě, já na porodní stoličku a mohla sem se o něj pohodlně opírat. Ivana seděla přede mnou na zemi a čekala. Přišlo mi zvláštní, že by se najednou něco mělo začít dít, něco jiného než doposud. Sledovala jsem našeho kocoura, který se každou chvíli tiše přikradl k Ivaně, popadl do zubů krabici s rukavicemi a několikrát se ji snažil odtáhnout. Uvízlo mi to v paměti dost živě a dokonce mi to v tu chvíli přišlo zábavné. Následovalo několik dalších silných kontrakcí, přidal se lehký třes, který jsem nedokázala zastavit, a v průběhu jednoho stahu jsem pochopila, o jakou změnu jde. Tělo začalo samovolně tlačit. Překvapilo mě to a automaticky jsem to vlastními silami podpořila. Byla to obrovská vlna, kterou zcela přirozeně řídil můj organismus ve spolupráci s miminkem. Jako bych se nad tím vším vznášela a užasle pozorovala, že to opravdu funguje. Nikdo mi nemusel říkat, co dělat, jak dýchat, kdy tlačit, ačkoliv to byl první porod. Všecko se dělo samo a tak samozřejmě.

Rozhodně to nebyla snadná práce. Jak pro mě, tak i pro právě přicházejícího človíčka. V pauze mezi tlačením jsem ze sebe doslova servala svetr a přítel mi rozepl košili. Cítila jsem kapky potu, jak mi stékají po čele, zádech a dokonce i na bříšku se leskly. Měla jsem žízeň a nutně potřebovala balzám na rty. Obojí mi Ivana zajistila a mohla jsem pokračovat. Miminko nespěchalo, tak jsem mezi kontrakcemi mohla hladit kousek vlasaté hlavičky děťátka, ze které bylo po každém zatlačení vidět víc a víc, až najednou a téměř bez bolesti vykoukla celá. Miminko ještě nebylo ani na světě a už křičelo, že je tady. Pak po chvíli vklouzlo Ivaně do dlaní. Tiše mi ho podala a bylo to jak zázrak.

Slyšela jsem se, jak si šeptám “dokázala jsem to”. Ten pocit byl nepopsatelný.

“Štěpáne, máme holčičku, že je krásná.”
“Je nádherná,” odpověděl a společně se mnou ji mazlil a vítal.

Ivanina péče poté jak o mě, tak o miminko v následujících prvních minutách po porodu, tak v následujících dnech a týdnech by vydala za další samostatnou kapitolu.
Nejde jen o ten jeden den, díky ní považuju celé těhotenství a porod za nejkrásnější okamžiky života a pevně doufám, že tu euforii budu moct společně s ní prožít ještě několikrát

Ivano děkujeme,

Sandra+Štěpán+Ela Stárkovi

 

Tento příběh na Příbězích vyšel zde:
7. Podzimní déšť k nám přinesl Elu

Příběh dalšího porodu byl publikován zde:
8. Letní nedělňátko