Dlouholetá známost

Napadlo mě, že bych také mohla uveřejnit svůj příběh s Ivanou. Chtěla bych jí tímto vyjádřit svou podporu a ujistit ji, že za ní stojím. Dlouho jsem přemýšlela, o čem mám napsat, jelikož celý příběh by byl moc dlouhý a rozsáhlý …

S Ivanou se známe již velmi dlouho a máme k sobě blízko. Věděla jsem a vím, že kdybych cokoli potřebovala, mohu se na ni kdykoli obrátit. Uměla poradit, pohladit a utěšit, její náruč byla vždy otevřená. Byla a je pro mě podporou i v těch nejnemožnějších věcech, měla pochopení. Vzít v potaz její rady se častokrát vyplatilo. Věřím jí. Je to moje dlouholetá přítelkyně. Živě si tedy dokážu představit jakýkoli pocit, o kterém se tu v příbězích píše, jako je láska, porozumění, důvěra, podpora, bezpečí a útěcha, které umí dát. Jsem vděčná za to, že jsme se mohly potkat a za čas strávený s ní.

Porod s Ivanou si již nepamatuji, je to už dávno. Možná je to dobře, určitě to nebylo nic příjemného, nebo to jistě nebylo tak příjemné, jak se tu můžeme v ostatních příbězích dočíst. Nechci tu ale psát o svém porodu s Ivanou, chtěla bych jí tímto říct, že i to ostatní je pro mě moc důležité …

Chtěla bych Ti mami za vše poděkovat a vyjádřit Ti z celého svého srdce podporu. Budu s Tebou ať se děje cokoli. Těžké chvíle je potřeba přestát a vzít si z nich to dobré. Jsem tu, abych Ti Tvou lásku oplatila, jsem Tvou oporou, jsem teď na řadě.

Miluji Tě.
Jana Königsmarková

P.S. Také bych chtěla poděkovat všem ostatním za podporu a pomoc, kterou Ivaně vyjadřujete a poskytujete v jakékoli podobě. Velice si toho vážím a jsem dojatá tím, kolik Vás je. Děkuji.

 

Tento příběh vyšel na Příbezích zde 20. Dlouholetá známost

 

Porod jako přirozená věc? Ano, ale za určitých podmínek …

S Ivanou jsem se setkala po pro mne velice nepříjemné zkušenosti. Vyhledala jsem jí totiž po porodu mé první dcery v jedné z nejznámějších pražských porodnic. Tento první porod, jak jsem si později plně uvědomila, skončil dle mého názoru zbytečně operací, tedy císařským řezem. Měli jsme zaplacenou přítomnost otce u porodu, který ale u porodu být nemohl, vzhledem k dalším rodičkám. To nebyly jediné nepříjemné věci, kterým jsme při prvním porodu čelili. Dceru jsem 24 hodin po porodu ani jednou neviděla, a to z důvodu rekonstrukce porodnice. Porušila jsem zákaz používat mobilní telefon na JIPu a díky manželovi, který mi poslal fotografii mého miminka a byl se mnou v kontaktu, jsem se dozvěděla, že se mi narodila zdravá dcera … o nějakém kojení nebo možnosti byť jen na 5 minut si miminko pochovat nemohla být ani řeč. Jinak velice milé sestřičky z JIPu jen smutně krčily rameny a říkaly, že v porodnici bohužel není z personálu nikdo, kdo by mi mé miminko mohl přinést, protože to bylo na jiném oddělení daleko od JIPu. Tento příběh je starý tři a půl roku.

Když jsem byla těhotná podruhé, rozhodla jsem se, že nedopustím, aby se tento nepříjemný příběh v mém životě opakoval. A protože jsem chtěla mít jistotu v tom, kdo mi bude nápomocen, nebylo vůbec složité zjistit, kdo mi může pomoci nejlépe. Obrátila jsem se na Ivanu a začala naše spolupráce. Absolvovali jsme u Ivany skvělý předporodní kurz, který ukazoval porod z velice lidského hlediska, byl nabitý informacemi, nedalo se to srovnat s předporodním kurzem, který jsem absolvovala ve standartní porodnici.

Následně jsem měla s Ivanou pár osobních konzultací a byla to právě ona, která mi dokázala ukázat, že normální porod je něco, co bych mohla prožít i po císařském řezu. Byla to právě ona, kdo mi dodal sílu získat důvěru v sebe sama, že věci se mohou dít správným způsobem a zcela přirozeně. Nakonec přišlo od Ivany rozumné doporučení, abych rodila jednoznačně v porodnici. Zprostředkovala mi kontakt se dvěma zkušenými porodními asistentkami. S účinnou podporou jedné z nich jsem druhý porod prožila jako krásný zážitek, spolu s manželem, bez jakýchkoliv medikací, v příjemném a důstojném prostředí a v podstatě bez výrazné přítomnosti lékaře. Porod byl ambulantní, takže několik hodin po něm jsme mohli odjet s novorozeným chlapcem domů za naší tehdy dvouletou dcerou.

Teď jsem těhotná potřetí … na porod se těším a vím, že i když se při něm může stát cokoliv, nepochybuji, že to může být přirozený a krásný zážitek … děkuji Ivaně, vím to velkým dílem díky ní a její velké zkušenosti a odbornosti.

Alice Pokorná
Tento příběh vyšel na Příbezích zde 22. Porod jako přirozená věc? Ano, ale za určitých podmínek …

 

Můj přerod

Nechci psát o svém porodu, ale o přerodu. O tom, co jsem pro sebe díky paní Ivaně objevila.

Od malička jsem měla velice nejasnou představu, čím chci být jako velká. Sny o budoucím povolání jsem střídala jako ponožky, žádný nebyl dost výrazný. Co jsem ale věděla určitě: Chci být máma, a to dobrá máma se spoustou dětí. Jsem prostřední ze tří sester a naše mamka zůstala s námi doma až do mojí čtvrté třídy. Byla úžasná – milující, nestranná, trpělivá. Asi mě to dost ovlivnilo, i když moje sestry tak silnou touhu nemají. Časem mě začala zajímat psychologie, sociální práce, pomoc druhým… Všichni mi říkali, že dokážu dobře naslouchat a všímám si potřeb ostatních. Nakonec jsem se studijně a profesně zaměřila na cizí jazyky, ale vnitřní nasměrování mi zůstalo.

Myšlenka na porod mě ovšem vždycky nechávala chladnou. Ani mě nenapadlo se jím zabývat – je to něco, co se musí nějak přežít a radši na něj předem ani nemyslet. Když jsem ve svém okolí slyšela o porodu doma, nechápala jsem, proč si ho někdo dobrovolně komplikuje. Ráda jsem ale procházela blogy maminek a hledala inteligentní servery, kde načerpat informace o výchově dětí, až tedy jednou budu ta máma. A tak jsem se na Baby Café setkala s termínem přirozený porod. Přečetla jsem několik článků a dospěla k přesvědčení, že o tohle rozhodně budu chtít usilovat – i mého přítele to zaujalo, když jsem se před ním zmínila.

Asi o týden později cestou z práce jsem si všimla, že odborné knihkupectví na rohu, kam jsem už rok plánovala nahlédnout, je v likvidaci s obrovskými slevami, a to poslední den. Prošla jsem všechny dlouhé regály cizích jazyků, psychologie atd. a smiřovala se s tím, že všechno zajímavé už je vybrané. Vzadu v koutě ale ležely Hovory s porodní bábou a já hned věděla, že pro tuhle knížku jsem tam přišla. Přečetla jsem ji celou během dvou dnů a začala zase od začátku. Všechno v ní tak krásně dávalo smysl a rezonovalo s mým přáním být dobrá máma. A tak začal můj intenzivní zájem o úžasný proces narození dítěte.

Od té doby se na diskuze o přirozeném porodu pravidelně vracím jako čtenářka, kupuju tematické knížky, diskutuju s těhotnými kamarádkami a čerstvými maminkami, občas se s přáteli cvičně pohádám na téma domácí porod a mezitím hrdě posiluju uvědomění si sebe jako ženy.

A závěr? Nedávno jsme se s přítelem vzali. Oddávala nás farářka, která obě svoje děti porodila s Ivanou doma. Těším se, že třeba brzy přijde řada i na mě. A kdyby se nedařilo, nevadí; mám totiž tajný (teď už trochu veřejný) plán: Po té kupě dětí – nebo jako alternativu – bych se ráda vyučila dulou a zužitkovala všechny svoje touhy, zájmy a zkušenosti ve prospěch jiných.

Za to všechno děkuju Ivaně Königsmarkové a myslím na ni v jejím zápase.
Tento příběh vyšel na Příbezích zde 24. Můj přerod