Volá mi manžel mé známé, o které vím, že se bojí jít porodit po dvou předchozích zkušenostech do porodnice a taky se bojí rodit doma, ale tam se bojí méně. Po celou dobu těhotenství byla ve velkém stresu z toho, že má na vesnici jisté postavení, se staršími dětmi chodí k místní pediatře, ale byla přesvědčená, že když jí po porodu doma zavolá, tak pediatra dítě přijde prohlédnout. Podle otce, který mi telefonuje, jej právě pediatra telefonicky odmítla se slovy, že jim zavolá sanitku a dítě prostě ze zákona musí být 72 hodin v porodnici. Rodička je zoufalá. Otec bere situaci do svých rukou, příběh se pro mne jako pro venkovního pozorovatele vyvíjel dosti kuriózně, tak třebas Vás jeho absurdita přesvědčí o tom, jak je důležité vytvářet místa, kde se cítí rodičky bezpečně.

Otec se vzmužil a po telefonním odmítnutí vyrazil za pediatrou, aby mu vydala papír, že jim děcko neprohlédne, aby jej mohl zapsat u pediatry ve vedlejší vesnici. Doktorku postihl zlý zdravotní problém a před otcem uprchla na rehabilitaci. Otec tedy vyrazil za obvoďačkou, která sedí vedle – doktor jako doktor. Obvoďačka odmítá. Otec vyžaduje doklad o tom, že odmítá. Obvoďačka odmítá doklad podepsat. Papír otec mezitím sám v čekárně napsal a stále naléhá na podepsání. Obvoďačka jej vybízí k opuštění čekárny. Otec vyžaduje ošetření dítěte anebo podpis. Doktorka na něj volá policii. Přijíždí policie, zmapuje terén a dává otci za pravdu.  Vyzývá obvoďačku k návštěvě děcka. K tomu ale nedojde, neboť příjezd policejního vozu před budovu střediska způsobí zázračné uzdravení pediatry, tato opouští rehabilitaci a ujíždí svým vozem k dítěti. Otce do vozu nebere, tento za ní kluše po svých. Ona musí vyčkat před domem na otce, tento rodičku s dítětem doma zamkl z obavy návštěvy sociálky.

Pediatra děcku diagnostikovala tep 105. Toto se mnou konzultuje telefonicky otec. V tuto chvíli na scénu vstupuje Ivana, neb nemám adekvátní zdravotnické vzdělání, konzultuji s ní. Otce stále na druhé lince, Ivana sděluje, že novorozenec by měl mít 120. Uvažuji, co asi tak v takové situaci s dítětem a kolik mu naměřit? Kdoví, kolik ono doopravdy mělo a jestli to pediatra ve stresu nezměřila špatně? Zatím rodiče odolali zlým risikům nízkého tepu novorozence a setrvávají doma. Rodička se velmi obává internace v porodnici, kde jí před časem její známá neonatoložka sdělila, že máme zákon na dvouhodinový pobyt dítěte na vyhřívaném lůžku.

Celým příběhem se táhne myšlenka „to nějak půjde, vždycky jsme se dobře domluvili, už nás zná tak dlouho, tak se zase dohodneme“.

A plyne z toho důležité ponaučení – někdy policie opravdu pomáhá a chrání a vždycky se s každým prostě domluvit nedá. Pomáhat a chránit by však mohli také zdravotníci.
Otec vyžadoval po doktorce napsat a podepsat lejstro, kdyže mají vyrazit do porodnice, kdy přijde chvíle ohrožení života doopravdy? Prý pokud děcku klesne tep pod 80 (předtím je tam chtěla rovnou hnát se 105). Otec nad ní stál a stál, až sepsala. Jako správný moravský synek nedokáže pochopit „proč je včil celá dědina na nohách, když ona tu akorát několik minut cosik robila s tym fonendoskopem“. Otec vznáší logickou úvahu, děti narozené doma jsou v klidu, proto mají nižší tep. Pediatra přislibuje, že dítě následně přijme do péče, až budou mít metabolický screening – tím péči podmiňuje. Všem se znalostmi povinností zdravotníků je jasné, že tento požadavek je neadekvátní.

Otec je nyní nasraný na systém. Jen víc takových nasraných obyčejných synků, zdravotníci si řežou větev sami. Otci je jasné, že přišla jeho chvíle ukázat pěsti a starat se o hnízdo.  Pediatra tvrdila, že je zákon na to, že děcko musí být zvážené. Otec mi průběžně volal a různé jmenované a neexistující ani v tu chvíli zákony ověřoval a neustále mne oslovoval titulem, nechápala jsem proč. Pak se to vyjasnilo, otec pediatře sdělil, že hovoří se svou právní zástupkyní, proto pořád tituloval, cituji „Já to měl tak promyšlené, to zabere, noni?“

Otci se zřejmě zalíbila hardcore podpora domácích porodů a navštívil místní matriku a co byste řekli? Matrikářka chtěla navštívit a vidět děcko a vidět ho na vlastní oko, jestli si ho nevymysleli. Otec to zatrhl, že děcko už viděla pediatra a žádní další lidé už se mu po baráku courat nebudou. Na lejstře má napsáno: Navštívil místní matriku a trvá na vydání rodného listu. No co jiného asi měl dělat, že? Jediné, co mu zákon velí, nahlásit narozené děcko na matriku, a zase problém.

Další večer je navštěvuji, matka i děcko už vypadají normálně a oba mají zřejmě i dobrý tep, neb žijou a už se nebojí. Papíry, co vypsaly doktorky, tedy stojí za přečtení: „Volám sanitní vůz, zajišťuji převoz dítěte i s matkou, není jiná volba, aby nedošlo k ohrožení života“.

Přála bych si, aby lidi rodili se tam, kde se cítí bezpečně, doma nebo v nemocnici, aby měli na výběr, což rodička z tohoto příběhu neměla, cítila se nebezpečně v porodnici i doma, volila jen pro sebe a své dítě místo, o kterém byla přesvědčena, že bude moci držet stále své dítě v náručí a nepodlehne neexistujícím zákonům. Věřím, že tyto stránky přinesou poznání mnoha lidem o tom, že nejlépe je rodit a umírat na bezpečném místě.

Ivano, díky za telefonní konzultaci a klid, který jsi přenesla na otce a tento vzápětí jistě na rodičku, ona na dítě a také pediatru.

PS: příběh měl ještě dohru, lékařky se spojily s místní gynekoložkou, která rodičku nezná a nikdy ji neléčila, ta se jala telefonicky informovat na pracovišti rodičky, cože to je za rodička, která si rodí, kde se jí zamane? No, prostě se bála, tak zůstala v bezpečí, to je zcela normální chování rodičky.

Podpis – možná se už rodička cítí v bezpečí, ale přesto příběh píšu anonymně a všimněte si, nikdo nikoho nikam neevakuoval a nakonec byli všichni rádi, že jsou doma.

 

Tento příběh na Příbězích vyšel zde: 21. Pomáhat a chránit léta Páně 2009