Barborka

1. porodní příběh rodiny Veselých

Poprvé jsem se s Ivanou potkala během těhotenství své první dcery. S klidem mohu říci, že toto setkání významným způsobem ovlivnilo nejen můj život.

Poprvé jsem otěhotněla, aniž bych o těhotenství a rození dětí cokoliv věděla. Otěhotnění byl spontánní akt, který se přihodil na cestách po Jižní Americe. Oba já i můj muž jsme cítili jakési propojení s duší, která se k nám chce zrodit. Teprve poté jsme začali zjišťovat, o čem vlastně těhotenství a rodičovství je …

Lékaři k pohodě v mém požehnaném stavu moc nepřišpěli, ba naopak, během těhotenství mne několikrát vystrašili. Poprvé ve třetím měsíci, kdy mne poslali na genetiku, protože mi nějak špatně dopadly testy. Když jsem si podrobně přečetla, v čem přesně spočívá amniocentéza a jaké je riziko předčasného ukončení těhotenství v důsledku provedení tohoto testu (1%) v porovnání s rizikem, že se mi narodí postižené dítě (0,5%), rozhodla jsem se, že ji nepodstoupím, i kdyby mi ji doporučili. Během doby, než jsem došla k tomuto rozhodnutí jsem ale byla vystavena neopodstatněnému stresu …

Podruhé mne doktoři vystrašili a hlavně ponížili v pátem měsíci těhotenství, když jsem dostala kvasinkovou infekci a dostala jsem totální „kapky“ za to, že jsem ji nechala zajít tak daleko … „Přece by mohla odejít hlenová zátka a já potratit“. Místo, abych byla na tuto možnost citlivě upozorněna, bylo se mnou zacházeno jako s malým dítětem, které posté provedlo stejnou lotrovinu, a to i přesto, že jsem se s podobnou situací setkala poprvé v životě …

A do třetice mne vystrašili na začátku osmého měsíce, kdy jsem se dle slov doktorky „začala otvírat“ a byla otevřená na 2 prsty, což je příliš brzy, a tak, abych se vyhla pobytu v nemocnici, jsem měla jen ležet a vyhnout se dlouhému sezení a stání, natož chůzi a jiné fyzické činnosti. Tuto situaci jsem dlouze obrečela, jsem dost aktivní člověk a informace, že mám ležet zavřená doma, jinak porodím předčasně, mne opravdu dostala do silné deprivace. Cestou domů z gynekologie, jsem potkala několik známých a vždy se rozbrečela …

Hned následující den jsem však šla na úvodní lekci předporodní přípravy Ivany Königsmarkové, Manžel mne do A-centra odvezl autem, abych se nenamáhala, a tam mne pohodlně uložil na matrace … Když vstoupila Ivana, představila se, řekla o sobě pár slov, a než začlo kolečko po nastávajících rodíčich, aby se také představili a řekli, s čím přicházejí, zeptala se mne: „A vy ležíte proč?“ „Lékaři mi to nakázali, protože se otvírám“ řekla jsem vážně. „A kontrakce máte?“ „Ne“ „A to si myslíte, že z vás to mimino jen tak vypadne?“ poté krátce vysvětlila, jak se rodí dítě a co vše se přetím musí v těle odehrát. Všechny moje obavy se rázem rozplynuly. Po dvou hodinách jsem odtud odcházela se spoustou pro mne nových informací. Které se ke mně nedostaly ani z učených knih, ani od lékařů, ani od známých, ani z internetu či jakéhokoli jiného zdroje. Tyto informace mne uklidnily a přivedly na myšlenku, že přicházející dušička, moje miminko, přesně ví, co chce, kdy a jak se chce narodit, a vše bude dobré …

Zbytek mého těhotenství provázel klid, nehledě na to, co mi lékaři říkali. Dokonce jsem změnila gynekologa. Dcerku Barborku jsem porodila v Neratovicích zcela přirozeně s porodní asistentkou Věrou Novákovou, ke které jsem se dostala právě díky Ivaně. Bylo to těsně před vánoci roku 2006. Až při psaní tohoto příběhu mi došlo, jak moc vděčím Ivaně i za tento krásný porod, nejen za ty dva následující v domácím prostředí.

Děkuji Ivano, za to, že jste 🙂
Za celou rodinu Hanka Veselá

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 26. Barborka

 

Verunka

2. porodní příběh rodiny Veselých

Když bylo mé prvorozené dcerce půl roku, otěhotněla jsem znovu. Velice jsme se tomu radovali a těšili se na nové miminko. Netušili jsme ještě, jaká bude Barča dračice, že v 9 měsících začne chodit a vehementně zkoumat svět.

Začala jsem pravidelně navštěvovat A-centrum, a to hned dvakrát týdně, jednou na světýlka pro Barunku a podruhé na těhotenská cvičení pro mě a miminko. Stačilo pár takových návštěv a vzpomínka na svůj první porod a hlavně následnou péči v porodnici, aby ve mě uzrála myšlenka a hlavně vnitřní síla na porod v domácím prostředí. Jen jsem uvažovala, jak to podat muži, aby s domácím porodem souhlasil. Už už jsem chtěla něco moudrého pronést, když v tom slyším z úst svého muže větu: „Já si myslím, že nejlepší by bylo rodit doma.“ Vteřinu jsme nemohla věřit svým uším a pak mi spadl ohromný kámen ze srdce, že to oba cítíme stejně. Zavolala jsem Ivaně a domluvila si s ní poradnu.

Cesta k porodu doma však nebyla tak přímá a bezproblémová, jak jsem čekala. Myslela jsem, že stačí se pro to rozhodnout a domluvit se s porodní asistentkou a je to… Omyl. Prvorozená Barunka měla totiž srdeční vadu a Ivana rozhodně nechtěla podstoupit riziko, že se mi narodí dítě s vadou srdce, a tak si vyžádala kardiologické vyšetření plodu. Pan kardiolog si nebyl jistý svým nálezem hned napoprvé, a tak jsme museli jít na druhé vyšetření s odstupem 6 týdnů. To však naštěstí prokázalo, že mimi v bříšku má srdíčko jak zvon. Celé mé bytí zalil pocit radosti a štěstí, můžu rodit DOMA. Přečetla jsem si spoustu knih k danému tématu, čerpala sílu ze skutečných porodních příběhů, meditovala, zpívala mantry a sdílela své pocity v ženském kruhu na těhotenských setkáních. Pár dní před porodem jsem ještě spolu s jednou těhulkou podstoupila porodní rituál s Tamarou Melissou. To pro nás byl tak nevšední zážitek, že se mé tělo ohlašovalo na několikrát poslíčky.

Když jsem si v pátek ráno byla jistá, že už jde o opravdový porod a zavolala Ivaně, slyšela jsem z druhé strany „Co jste si to na mě vymysleli, vždyť mám na celý dopolene nahlášený ženský…“  Po chvilce volání a půlhodince čekání však dorazila jiná porodní asistentka, která mne vyšetřila a pravila, že porod je teprve v počátku a máme čas … A měla pravdu, Ivanu jsme nakonec zavolali až kolem deváté večer, v půl desáté dorazila, jen mě zlehka vyšetřila, poslechla srdíčko, ujistila, že vše je na dobré cestě, a zanechala mě mému rozjímání. Až teprve, když jsem znejistěla, že to nějak dlouho trvá, vyšetřila mne mnohem důkladněji a pravila, že se mimi drží za hlavu… (Později jsem si uvědomila, že jsem měla podvědomý strach z poslední fáze porodu, která byla pro mne napoprvé dost bolestivá. Porušila jsme tak pravidlo Nesrovnávej.)

Po další chvíli mi v klidu poradila, ať si zkusím jít sednout na WC jako bych měla potřebu a ejhle, jen dosedla, užasle jsem zvolala: „Už jde hlavička“. Postavila jsem se a rukou opřela o futra, druhou držela za hlavu miminko a na další kontrakci bylo v bezpečném Ivanině náručí. Já se posadila na porodní stoličku a už jej chovala v náručí. Radovali jsme se velice, až po chvíli nás napadlo se zeptat jestli kluk a nebo holka. Holka. „Vítej na svět, VERUNKO!“ Stalo se na Bílou sobotu ve 2 hodiny v noci. A když se Verunky zeptáte, kde se narodila, odvětí bez rozpaků: „No na záchodě pece.“

Toto vše by nebylo možné, nebýt úžasné ženy, která je průkopnicí přirozených porodů v Čechách.

S úctou a láskou Hanka Veselá s manželem Pavlem a dětmi Barborkou a Verunkou

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 101. Verunka

 

Ondrášek

3. porodní příběh rodiny Veselých

V neděli ráno za mnou do postele přišly obě děti, sluníčko za oknem svítilo a já se cítila plná sil. Napadlo mne, že je tu jedna z posledních možností vyrazit někam do přírody, než se na svět vyklube naše miminko, a tak jsem navrhla, že bychom si mohli udělat výlet na Svatého Jána pod Skalou. Všichni členové rodiny nadšeně souhlasili, a tak jsme hned po snídani vyrazili.

Svatý Ján pod Skalou je naše tradiční výletní místo, jezdíme tam dvakrát  do roka, vždy na jaře a na podzim už od doby krátce po našem seznámení. Je to taková srdeční záležitost. A tak jsme ani letos nemohli vynechat 🙂 Barborka (3 a tři čtvrtě) už krásně šlape do kopce a těší se, až u křížku na skále dostane svačinku, zato Verunka (2,5) si sedá na zem a chce se nosit. Nakonec nasedá Pavlovi na koně a vyjíždí nahoru jako pán… Cestou jsme si prohlídli, jak funguje výhybka, nasbírali šípky na korále a pomohli dětem vyšplhat na obří židli, no prostě jsme si ten den náramně užili. Ušli jsme 4,4 km a Barborka za to, že je ušla, dostala od táty medaili, byla na to po právu hrdá.

Druhý den začal taky dost akčně. Vyrazili jsme do A centra na poradnu k Ivaně a vzápětí se zúčastnili natáčení televize Barrandov o tvořivé dílničce pro malé děti. Domů jsme dorazili v půl čtvrté odpoledne a já si zalezla do pelíšku k muži, který tam již po práci odpočíval. Děti se jaly vyrábět medaili za včerejší výkon pro tatínka a my dva si hověli a odpočívali.
Kdo mohl tušit, že už za pár chvil začne ta velká akce? Kolem páté mi tak nějak ztuhlo bříško a začaly přicházet první jemné kontrakce. Nebyla jsem si jistá, jestli jsou to „poslíčky“, a tak jsem zatím nikomu nic neříkala. Jen jsem si vlezla do sprchy a pustila na sebe na chvíli proud horké vody a pak si zase zalezla do postele. Oba předchozí porody byly poměrně dlouhé, a tak jsem šetřila síly a chtěla odpočívat, dokud to jde. Když se za námi na skok stavil v šest děda, zmínila jsem se, že už mám mírné kontrakce. Děda odešel s tím, že se jde domů osprchovat a čeká na zavolání, aby si odvedl holky a my pomalu volali Ivaně.

V pondělí večer má předporodní kurz, a tak může přijet nejdříve po osmé. „To je v pohodě“, problesklo mi hlavou, „než se porod rozjede, bude tu…“

V sedm jsem se už nervózně ptala: „Kde je ten děda, že si nejde pro děti?“ „Čeká na telefon,“ zněla stručná odpověď. Napustila jsem si vanu a zavolali jsme dědovi. Než si děti odvedl, byla jsem už zase v ložnici a připadala si jak lev v kleci – kontrakce se stupňovaly a já potřebovala chodit a nechtěla běhat a hekat před dětmi. Za 5 minut osm konečně odešli a já vyběhla do obýváku. Pavel znovu volal Ivaně a ta hned vyrazila na cestu. Než však stihla dorazit, Ondrášek už se vykulil na svět. Tentokrát to bylo opravdu rychlé. Jen čtyři mocné kontrakce a už byly vidět vlásky. Je to zvláštní hladit  vlastní dítě po hlavě a přitom ho ještě skrývat ve svém lůně… A čekat na další kontrakci.

Z telefonu, který jsme dali na hlasitý odposlech, znělo: „Jenom klid,… chyťte dítě…“

Ani jeden z nás nebyl nervózní, spíš jsme si ty chvíle užívali. Cítila jsem, jak se ve mně miminko hýbe a poslední kontrakce vůbec nebolely. Už jsou vidět očíčka,… celá hlavička,… ramínka a šup, už je venku… Kluk jak buk. Ivana právě parkuje před domem a sousedi jí pouští domovními dveřmi.

Je to nádherný pocit, držet v náručí novorozené miminko. Jak krásně voní, má hebkou pleť, sametové vlásky a dokonalou francouzskou manikúru. Každý den si to užívám, i když „zlobí“ s kojením a málo čůrá … je nádherný. Narodil se doma v obýváku v pondělí 20.9.2010 ve 20,26 a dali jsme mu jméno ONDŘEJ, Ondra, Ondrášek, Ondřejíček 😀

Tento příběh jsem napsala pro A-centrum asi týden po porodu, ale z nějakého záhadného důvodu celá diskuse s porodními příběhy „záhadně zmizela“. Teď po čase jen dodávám, že během celého těhotenství i porodu byla Ivana naší oporou a dodávala nám jistotu a sebedůvěru. V závěru porodu sice nebyla u nás doma fyzicky, nicméně celou dobu byla na telefonu, mohli jsme se jí na cokoli zeptat. Během celého třetího těhotenství jsem byla u svého gynekologa jen 3x a to poprvé až v pátém měsíci. I tyto pouhé tři návštěvy mne dostaly do určitého napětí a stresu. Naproti tomu návštěvy v Ivanině poradně byli prodchnuty klidem a mírem, ochotou poradit a nestrašit patologií. Ještě jednou moc a moc děkuji, za to, že jsme mohly dva členy rodiny přivítat přímo doma. Mám sto chutí na fasádu vyvěsit tabulku po vzoru slavných osobností:  „Rodný dům Veroniky a Ondřeje Veselých“.

S úctou a láskou Hanka Veselá s manželem Pavlem a dětmi Barborkou, Verunkou a Ondrou
Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 102. Ondrášek

 

Obě holky jsou v pořádku …

Hurá!!! Dnes se narodila má druhá neteřinka Kačenka. Tak proč mám v srdci pocit smutku a zklamání? Nemohu se ubránit řadě domněnek a v hlavě mi běží spousta myšlenek a střípky vzpomínek se skládají v podivnou mozaiku. Zkouším je tedy sepsat jako další příběh pro Ivanu. S novopečenou maminkou jsem ještě nemluvila, nechci rušit ty posvátné chvíle seznamování se s novým človíčkem a pevně doufám, že jsou spolu u sebe mami a mimi. A posuzuji její druhý porod jen skrze své zážitky a to málo, co jsem o něm slyšela. Sama mám čtyři děti, jejichž porody se udály bez zbytečných medicínských zásahů v jejich průběhu. Přesto ten jediný, který se udál v porodnici, nepovažuji za zcela v pořádku. Já i dcerka jsme si z Neratovic odnesly své trauma z toho, co se událo po porodu, ale to je jiný příběh.

Dnes vše začalo ranním rozhovorem s babičkou během shonu okolo odchodu do školy a školky:
„Volám, protože už máme Kačenku.“
„Hurá, tak to jsou skvělé zprávy.“ (u srdce se mi rozlilo krásné hřejivé teplo, radost prostoupila celou mou bytost).
„Obě holky jsou v pořádku. S porodem jsou spokojení, akorát Martina je nastříhaná.“ (slyším dobře? nastříhaná a ne nastřižená)
„No to není moc v pořádku.“
„Já jsem taky byla při obou porodech nastřižená, tehdy to bylo normální. Kačenka měla 3 kila 20 a Martina je taková drobná…“

Ano lidé stále i v dnešní době považují nástřih hráze za normu a dokonce, že je to v pořádku a protože, je žena „drobná“ a má „velké“ tříkilové dítě (první neteř měla 2,5 kg), musí se jí „pomoct“. Úplně se mi sevřelo srdce a do očí se mi vehnaly slzy. Nástřih hráze nevnímám jen jako zranění na těle, ale i na duši. Takže zprávu o narození nové sestřenice jsem svým dětem neřekla úplně radostně, v povznešené náladě, tak jak bych si přála. Mrzí mne, že to, co je i v dnešní době běžné a z mého laického pohledu v 90 % případů není zcela nevyhnutelné (rozuměj „není třeba“), je považováno za „normální“ a i tento porod bude považován za „přirozený“. Ve zprávě bude napsáno „fyziologický novorozenec“.

V hlavě mi zvoní otázka: „Copak jsme my ženy kuřata, aby nás rozstříhali jako drůbky?…“ a hned následuje další myšlenka: „Chudáci kuřata…“ Vždyť by většině žen stačila trocha trpělivosti a empatie, aby šlo vše hladce bez natržení a nástřihu. Já sama jsem při prvním porodu na proříznutí hlavičky spolu se svou porodní asistentkou čekala třičtvrtě hodiny. Vlásky byly vidět přes půl hodiny, a když už mi to přišlo nekonečné a ptala jsem se, kdy už to bude, přišla odpověď: “Když vás nastřihnu, tak hned příští kontrakci, nebo můžeme ještě chvíli počkat, protože miminku se daří dobře.“ V hlavě se mi tehdy objevil obraz mé kamarádky ze střední, kterou před ani ne půl rokem nastřihli tak, že si ještě 10 dní po porodu nemohla normálně sednout a jen tak pololežela… Miminku se daří dobře, tj. spěchat nemusíme… Počkali jsme ještě 10 min… a bylo to na 3 stehy (prý ani nebyly třeba, tak mám pocit, že mi je doktor udělal jen, aby si připadal něco platný). Čekání mi stálo za to, věděla jsem, že dělám to nejlepší pro své zdraví. Pomohlo mi to pochopit, co je to být trpělivá, ještě chvíli počkat, i když mám zrovna bolestivé kontrakce, věděla jsem, že ty rázem ustanou. Zranění z nástřihu pomůže dítěti k rychlejšímu příchodu na svět a matce uleví od kontrakcí, ale následuje dlouhodobá bolest ze zranění. Přijde mi, že si to většinou kompetentní osoby, které to mohou ovlivnit, příliš neuvědomují.

Při dalších 3 porodech se mi narodily děti skoro o kilo těžší a ani jednou jsem neměla poranění. Nedá mi to jinak, než svět posuzovat skrze své zážitky. Dobře vím, že nástřih někdy zachrání dítěti život, když už se mu v porodních cestách nedaří dobře, ale byl pro tentokrát pro mou švagrovou a její dcerku opravdu nutný? Znám několik, žen, pro které už navždy zůstala místa po nástřihu bolestivá a už nikdy se necítily zcela v pořádku…

A tak mou duši zahalil empatický smutek.Možná to má milá švagrová ani tak nevnímá, má totiž v ruce to krásné voňavé novorozeňátko… a tak OBĚ HOLKY JSOU V POŘÁDKU.

S úctou Hanka Veselá

PS: Ještě jednou děkuji všem třem svým porodním asistentkám za to, že se mnou byly, že mě v tom nenechaly samotnou. Až do smrti jim budu děkovat zřejmě pokaždé (alespoň v duchu), když uslyším nějakou ženu mluvit o svém porodu. Věře Novákové za to jak statečně bránila psychické i fyzické zdraví mé i mé dcerky, s její pomocí jsem se z dívky přerodila v ženu matku. Ivaně a N. za ochotu a odvahu přijít k domácím porodům, podpořit tu velkou ženskou sílu zrodit nový život jednoduše a přirozeně tam, kde se po celé věky normálně život rodil.

Díky těmto třem úžasným ženám silně stouplo mé sebevědomí a má sebeúcta UPŘÍMNĚ DĚKUJI!
Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 714. Obě holky jsou v pořádku…