Připadala jsem si jako šíleně stará matka, první dceru jsem měla ve třiceti, normálně v porodnici, respektive nenormálně, protože pan primář dostal od mých rodičů po porodu tátův pracovní kufřík šampaňského a whiskey, ještě dnes si vzpomínám, jak jsem se smála, když mi táta v pokoji kufřík otevřel… no byl to protekční porod, naši nenechali nic náhodě, ví jak to ve zdravotnictví vypadá a já jsem přeci dítě z inteligentního napůl lékařského svazku 🙂 V životě bych se ale do té porodnice nevrátila. Proč? Porod ukončen v devět večer, probdělá oxytocinem nabuzená noc, nulové spaní, budíček v pět, příprava na vizitu, vizita v osm. Vizita? No pět cizích lidí, cizí chlapi – doktoři, doktorky: „No tak se nám hezky ukažte.“ Tak jsem roztáhla nohy, oni se hezky podívali a odešli. Divné, potupné, nerozumím, kde to jsme? Po porodu jsem si nějak týden nemohla sednout, porodní nástřih se mi hojil několik týdnů, celé šestinedělí. Vše takové normální bez komplikací.

Mezi první dcerou a dalším naším chlapečkem uplynulo plných sedm let, takže kluk se mi narodil až v sedmatřiceti. Byla jsem stará páka, ale vše bylo tak v pohodě. Těhotenství v pořádku, vřava emocí, protože jsem načetla veškerou dostupnou literaturu o přirozených porodech, zamilovala jsem se do Michela Odenta a jiných osvícenců na tomto poli a ještě jsem se stihla seznámit s paní Ivanou Königsmarkovou: „Dám vám na Ivanu telefon“, doporučila mi naše paní MUDr. homeopatka a radila mi: „No kdyby Vám Ivana úplně nesedla na první pohled, nedejte se odradit, má veliké hluboké srdce.“ A tak to také bylo. Od pátého měsíce jsme zrušili pravidelnou medicinální poradnu, zrušili jsme veškeré další ultrazvuky a chodili jsme celé těhotenství na břišní tanečky do Áčka a do Ivaniny poradny. Ta mi hlavně byla psychoporadnou a hlavní téma našich setkání vždy po měření a kontrole bříška pohmatem bylo – ve kterém špitále rodit a jakže to mám složité, protože jsem z té lékařské rodiny, která by nic jiného než „normálního“ nepochopila a nepřijala. Ve finále, když mé, odbornými knihami živené psyché, dostalo záchvat a ozvala se potřeba prostudovat uložení Jonáškovy placenty, Ivana mě v klidu objednala na Bulovku k MUDr. Dvořákovi, který nás hned na druhý den přijal, odultrazvukoval a uklidnil. Profík všech profíků, sympaťák, nejen vzdělaný a zkušený člověk, ale také a to se dnes VELMI cení, lékař, který nejenže rozumí, ale také dokáže hormony zmítanému a vyplašenému laikovi vše jednoduše popsat a vysvětlit. Jonášek se narodil snad za tři dny poté, bylo to v chvatu a bylo to takové zcela přirozené, normální. Přesně to jsme si pak s Patrikem (manželem) říkali: „Ono to bylo všechno takové normální“. Protože porody doma jsme do té doby považovali za jaksi „nenormální“ akce divných lidí, alternativců… Ivana mě hezky nechala vše prožít v klidu, přišla, když bylo třeba, miminko obstarala, nechala ho v klidu přijít k nám pozemským do vany, neviděli jsme ani kapku krve, placentu jsme uchovali a na jaře ji zakopali pod červený ořešák. No, bála jsem se to oznámit doma, ale máma vše přijala a ocenila a doteď říká: „Prosímtě já tu Ivanu beru, ona je fakt dobrá baba, ale ti doktoři, ti ji nenáviděj“. Moje maminka je doktorka, je velmi zkušená doktorka, je kapacita v oblasti dětské kardiologie a ví, že v medicíně vládne mezi lékaři velká nevraživost a trápí ji, jak je z velké části dnes česká medicína v úpadku.

No a pak jsem byla ještě starší, táhlo mi na čtyřicítku, otěhotněla jsem  znova a spustil se kolotoč. „No jo maminko, ve vašem věku…“ „Tak kdy si naplánujeme amniocentézu?“ „NIKDY!!!“ „Tak to nám tady teda podepíšete reverz!“ Jezdila jsem na soukromou prenatální kliniku, vlakem z Prahy do Brna. Cestou zpět jsem většinou brečela. Cože to po mě zase chtěj, proč mi nedaj pokoj? Takže jsem stará a budu mít Downa? A proč není Down moje maminka, když ji měla babička až po čtyřicítce a proč není Down strejda Štros, když ho měla prateta taky tak pozdě a ke všemu ještě před válkou? A kdyby jo, kdybych teda toho Downa teda už měla, protože jsem stará páka – tedy narozdíl od mé sympatické, vzdělané a hlavně bezdětné šestatřicetileté, prdelaté a na váze kynoucí gynekoložky – kdybych toho Downa měla, tak co? Já bych ho prostě kanálem v pátém měsíci stejně nepustila! NIKDY! Až setkání s genetickou kapacitou MUDr. Gaillyovou v Brně nás zase zcela a naprosto zklidnilo, lidský přístup, inteligentní argumenty, zdůvodnění chování placenty a hormonů u žen po třicítce, logika. Opět pátý měsíc a opět nástup přímou čarou vpřed k Ivaně, to jsme už zase věděli, že bude vše ok a že chceme mít dál klid, že prostě nestojíme o indoktrinovanou medicinální supervizi, že nám vadí neustálé odběry krve (nikdy v životě jsem nepustila tolik krve žilou, jako při svých těhotenstvích), že nestojíme o ultrazvuky, protože víme, že dítě je v pořádku, má srdce adekvátní svému vývoji se všemi síněmi, co třeba. Že prostě jen potřebujeme lidský přístup a hlavně klid.

Jasně, teď už jsme samozřejmě věděli, že porody doma jsou ok, ale přeci jen, pro klid rodiny a přátel, jsme se stejně s Ivanou dohodli, že ať si vyberu, tak kdekoliv, a že třeba Neratovice jsou prima porodní adresa. Jenže pak jsem tam jela, viděla to tam a věděla, že tedy ten pitomý český systém, kdy s Vámi stále někdo musí jednat z pozice síly, nadřazenosti, ta nemožnost se objednat, to čekání ve vydýchané smradlavé čekárně, dvacátý v pořadí, doslova odporný obslužný personál, nerudné sestry, které spěchají na oběd do špitální vývařovny a my je tak akorát zdržujeme svou neodbytnou přítomností. No jo, navzdory úžasné porodní asistentce, sympaťačce Věrce Novákové, která tam působí, jsem stejně už věděla, že zase zůstaneme s Ivanou. Neratovice, respektive jakýkoliv špitál byl jen tou poslední alternativou.

A tak se v klidu čekalo až Tobiáš uzraje a uzrával pomalu, to se to vleklo, dlouhý podzim, velký nekonečný břicho. Pomalu čas Dušiček, termín se blížil, děti jsme odveleli k našim na chalupu, čímž nastal čas nekonečných telefonátů: „Mamííí, tak co, už vylezl?“ „Ne nevylezl“ den po dni se nám to nekonečně vleklo, už jsem nabývala dojmu, že prostě zůstaneme jedno tělo jedna duše po zbytek života. Finále bylo korunováno pestrým zelným obědem v restauraci, dlouhou svižnou procházkou podzimním parkem, horkou vanou a sestupem pro láhev červeného dolů do sklepa. Když jsem pak s lahví supěla nahoru do schodů, tak se to událo – začala odcházet záklopka. „Ivano… dobrý večer, nó Andrea, nó asi se už KONEČNĚ něco děje… Nó Andreo, tak dejte relax, běžte se hezky vyspat a uvidíte, když bude něco dál, tak se ozvěte“ Ach jo, ta Ivana mě dostala, tak blíží se finále a já mám odpočívat. Šla jsem si lehnout. Spala jsem asi dvě hodiny, spíš se tak nějak převalovala, nervozita mě dostávala, vylezla jsem z postele kolem jedenácté, Patrik se akorát ukládal ke spánku. Šla jsem si tančit mantry, jen tak se hejbat, sama v klidu, u otevřeného okna, svíček, ve stoje, opřená o parapet tak a jinak stále dokola. Beru do ruky budík – no jo, už je to takové pravidelné, pětiminutové, rychlé, aby to ta Ivana přeci jen stihla, nemá to k nám nejblíž. Jejda, to je jedna hodina, jé to je mi blbý jí volat! Budím Ivanu telefonem, popisuji svůj stav, několikrát se omlouvám, že ruším v tak nevhodnou hodinu 🙂 „No jo, tak já k vám jedu, dejte si ještě horkou vanu.“„Hurááá, jede!!!“ Jenže horkou vanu, na tu už jsme neměli, zásoba teplé vody v bojleru se vyčerpala, ach jo. „Já se na to vykašlu, pojedu do těch pitomejch Neratovic, tam aspoň mají teplou vodu, ne jak tady!“ Ivana přijela do půl hodiny, provedla kontrolu. Já jsem stále nevěřila tomu, že opravdu rodím, a že jsem ji nevolala zbytečně… „No Andreo, je to tak na sedm centimetrů.“ Jé, to jsem se zklidnila. Zklidnila natolik, že se mi přestalo chtít rodit. Prostě jsem vypla, měla jsem tu Ivanu, takže klídek. Patrik si s ní povídal v kuchyni, já jsem si relaxovala vedle a čas tekl. Začaly téct i moje nervy. Dohodli jsme se, že ohřejeme horkou vodu, a že se půjde přeci jen do vany. Patrik s Ivanou spolu začali vodu ohřívat, hezky konvici po konvici, hrnec po hrnci. „To jsem teda netušil, že to bude jako v devatenáctým století,“ říkal mi potom, smáli jsme se. Finále klasa, já ve vaně, Ivana vedle, tu mě chytla za hlavu, dala obklad, tu kontrolovala mimi, byla v klidu, já jsem ještě stihla zařvat „Mamíííí“ a Tobík byl venku, bylo šest ráno, tak nějak. Ivana u nás probděla další ze svých porodních nocí, byla prima, pil se čaj, ráno pak odešla a bylo po ní prázdno. Ještě se opakovaně během týdne vracela, my jsme se na ni vždycky moc těšili, taková jistota. Od té doby o sobě prostě po zbytek života víme, a když je příležitost, když ji potřebuji jen tak vidět, tak ji prostě vyhledám.

Ivano, jste fajn baba, inteligentní, slušný člověk, zkušený profík a ke své práci se zase vrátíte! Osud Vám nadělil tento zlý nespravedlivý soud, protože jste jedna z mála, kdo ho může vydržet. Vy to vydržíte, my Vás v tom nenecháme. Je to celé navýsost nespravedlivé, nejsou soudní, jsou podujatí, nevidí to, neví to, je mi jich líto. Stejně jako je nám všem líto toho klučíka, jehož narození to vše rozpoutalo a jeho rodičů, samosebou. To jsou ty karmy, energie. Uvidíte, nakonec to půjde k Evropskému soudu a zase se potvrdí, že naši Kocourkovští jsou takoví malí, přízemní, hloupí, do sebe zahledění, a že vy k nim nepatříte. Vždycky je těch, co jsou nad věcí jen pár, buďte hrdá!

30.12.2011     Andrea Hoffman Nečasová

Tento Příběh vyšel na Příbězích zde: 31. Jak to vlastně všechno bylo?