Popsala jsem svůj porod doma pro Respekt, do rubriky Jeden den v životě, ale myslím, že to nakonec neotiskli 🙂 … Budu moc ráda, pokud příběh Ivaně pomůže.

S úctou k Vaší práci,
Martina Kamenská-Turečková, um. kovářka, magistra biologie, lektorka týmové spolupráce

Zadání „jeden den“ nesplním, ale do 24 hodin se vejdu. Po odpoledním spaní s dvouletou dcerkou Ladou, o půl páté, mi začala odtíkat plodová voda. Esemesky porodní asistentce a kamarádce na Slovensko. Po hodině je aktualizuji, jestli mají skutečně zabalit plavky a přijet. O půl sedmé začínají kontrakce, cítím se v povznesené náladě, kontrakce pomaloučku zesilují a přicházejí v kratších intervalech. Aleš je u koní. V osm na něho kývám, že je čas. Odváží Ladu k rodičům 6 km od Ivančic. Za 20 minut je zpět a začíná mi připravovat bazén, v kuchyni u kachlových kamen. Přítok teplé vody vyřešil hadicí a trychtýřem z pet lahve od Starobrna. O půl deváté volám porodní asistentce Petře, že může vyrazit. Sms ve stejném duchu putuje i do Bratislavy. Obě holky přijíždějí v rozmezí deseti minut kolem čtvrt na jedenáct. Já jsem pěkně naložená v bazénku a prodýchávám si kontrakce. Pochvaluji si celotěhotenské pravidelné cvičení gravidjógy, jsem zdařile protažená pro úlevové pozice. Lucia zakládá cédéčko s Maokem, obě dvě se ke mně přidávají a moje kontrakce prozpíváváme v trojzvuku. Tato nádherná zkušenost mě odvádí od bolestí první doby porodní. Holky mi na střídačku polévají kříž teplou vodou nebo tuto oblast mírně masírují. Na mého Aleše padla zcela nečekaná role – hraje si s douapůlletým Šimonem, synkem od Petry. Její muž je pracovně v Německu, nešlo to jinak než ho vzít s sebou. Petra mě vůbec neprohlíží, jen se občas optá, zda cítím pohyby miminka. Žádné sondy, žádné prsty, žádný anesteziolog ani syntetický oxytocin. Moje tělo tak stíhá mezi kontrakcemi vyrábět vlastní drogy, jsem schopna vtipkovat na aktuální dění. Někdy kolem jedné v noci už mi polohy v bazénku nepomáhají. Vylézám ven a sama jsem zvídavá, jakou že novou polohu si tělo najde. Vyhrála bílá židle s ohmataným opěradlem a červeným sedákem, o který se v předklonu opírám. Bolest už neustupuje, je jí buď hodně hodně, nebo jen hodně. Slyším ve své hlavě hlas: „Ty vole, jak to, že jsem zapomněla, že to tak bolí?“ Zpěvavé „Á“ je na hony vzdálené mému současnému hrdelnímu projevu umocněnému zvyšujícím se adrenalinem. Tělo mě přinutilo si čupnout, s koleny do stran. Začínám si uvědomovat, že za chvilku přijde druhá doba porodní, jsem až překvapená, že tak brzo. „Petro, dělám to dobře?“ „Děláš to moc dobře, však si šáhni, už vykukuje hlavička.“ „Cože? A můžu nazpět do bazénku?“ Petra si ohrnula nohavice volných plátěných kalhot a pomáhá mi do bazénku. Opět jdu do čupu, snažím se netlačit, čekám, až přijde taková kontrakce, kde už mi vůle nebude k ničemu a tělo prostě zatlačí. Cítím obrovský tlak na hráz a trošku mě tam štípe. Asi už mám nějaké drobné poranění a mořská sůl rozpuštěná ve vodě se hlásí o slovo. A je to tady – obrovská přílivová vlna energie, která se prožene jak tajfun a hlavička je venku. Čekám s bušícími spánky na další kontrakci. Je to zážitek intenzivního tady a teď, srovnatelný s čekáním ve stanu ve druhém výškovém táboře při výstupu na Pik Lenina, jestli nás ta lavina smete nebo jestli nás zasáhla jen tlaková vlna. Tuto věčnost pro tentokrát ukončuje proklouznutí ramínek a tělíčka. Ina vplula z vody do vody, do teplých lidských rukou. Je půl třetí ráno. Tak jsem se na tuto chvíli těšila :)! Tančíme s Petrou, miminkem a pupeční šňůrou tak, abych si mohla sednout a opřít se o kraj bazénku. Dostávám Inu na prsa, všímám si, že toto dítko má daleko kratší pupečník než to naše prvorozené. Po jeho dotepání, přestřihnutí a chvíli klidu v posteli přichází opět kontrakce a porod placenty. Děťátko je v tátově náruči. Tady mi časové údaje začínají splývat, poporodní hormony mě dostaly do extatického rauše. Petra bere mě a placentu zpět do ložnice. Žasnu nad placentou, nezapře se ve mně bioložka, jsem z ní nadšena. Nyní mě Petra poprvé uvnitř prohlíží. Mám drobné poranění, natržení však nezasáhlo žádnou cévu a tak není třeba nic šít, nádhera. O půl páté se všichni potkáváme u našeho stolu v kuchyni, Aleš otevřel červené víno, Lucia nakrájela pekanové koláčky, večírek může skončit. Petra ještě píše čestné prohlášení, že se Ina skutečně narodila u nás doma a sepisuje zprávu o průběhu porodu. Aleš rozesílá hromadné sms oznámení o tom, že Ina rozrazila dveře tohoto Lokálu a já se jen culím a po několika soustech a doušcích upadám do slastného spánku s děťátkem po boku. Ještě byste si zasloužili echo o zakopání placenty na zahradě a o reálné napínavé hře „Sežeň doktora k prohlídce novorozence po domácím porodu“, ale úhozový limit téměř vypršel. Poslední řádky využiju na chválu útlé knížečky „Porod doma aneb co nám matky o porodu neřekly“ od Jany Doležalové. To byl onen poslední inspirační střípek k sebrání psychických sil k domácímu porodu. Vřele doporučuji :-).

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 53. Porod doma