Rodili jsme normálně

Na začátku bylo slovo. To slovo bylo porod. Znamenalo pro mě a mou těhotnou manželku, že se jede do porodnice, tam se porodí a pak se jede domů. Normálně.

Rádi víme o věcech, které se nás týkají, dostatečné množství informací tak, aby nám zapadaly do schématu, kterým si popisujeme svět. Proto jsme začali zjišťovat, jak se normálně rodí a co to obnáší. Respektive začala studovat žena a mě do studia postupným předáváním informací zatáhla.

Intenzita studia mé ženy byla pro mě překvapující – v žádné škole jsem tak motivovaného a zapáleného studenta neviděl, i když jsem samozřejmě přesvědčen, že i tací existují. Výsledkem studia byl porodní plán. Vycházel z doporučení WHO, ze zdravého úsudku a byl v souladu s českou legislativou. V kostce vycházel plán z těchto teorémů: Porod je pro ženské tělo výjimečný, ale přirozený proces, a pokud probíhá bez život a zdraví ohrožujících komplikací, je naprosto nevhodné do něj zasahovat. Dítě patří matce (a otci :-)). Během porodu mohou nastat patologické situace ohrožující život a zdraví, a pak je nutná odborná intervence.

Hotový plán byl předložen šesti porodnicím v okruhu cca 100 km kolem našeho bydliště. Vybrali jsme ty, které jsou všeobecně známy relativně vstřícným přístupem a ochotou vyhovět „netradičním“ požadavkům, čímž jsme zhruba pokryli území jednoho kraje. Plán kupodivu nebyl plně akceptovatelný pro žádnou z nich. Nejčastěji byl jako zásadní problém vnímán odchod zdravé rodičky se zdravým dítětem dříve než po 72 hodinách. Ve světle tohoto faktu se mi jeví sdělení MUDr. Hellerové z MZ v televizním vysílání, že ambulantní porody v ČR jsou standardní záležitostí, jako lživé. Ale možná se náš kraj jen nepočítá do ČR, nebo špatně rozumím slovu „standardní“. Kupodivu byl často jako problematický vnímán pro nás velmi podstatný požadavek, aby zdravé dítě bylo po fyziologickém porodu neustále s matkou. Úsměvné pak bylo ve všech porodnicích bezdůvodné (právně nepodložené) odmítání vydání placenty rodičům. V podstatě ve všech porodnicích jsme se dozvěděli, že si máme najít jinou (porodnici), což byl dosti těžko řešitelný úkol.

A tak jsme rodili doma. Normálně.

Byla u toho porodní asistentka s dulou. První bolesti se objevily kolem půlnoci a během dne přešly. Zhruba za dvanáct hodin začaly skutečně účinné kontrakce a za dalších přibližně čtrnáct hodin byla dcera na světě. Ihned po narození dýchala a ještě s nepřerušeným pupečníkem sála. Po asi hodině a půl jsem dostal dceru, abych ji zahříval svým tělem já a žena po další cca hodině porodila placentu. Pro mě to byl syrový a emočně asi nejsilnější zážitek „dospělé“ části mého života. Prožitek mé ženy si netroufám parafrázovat, protože muž do ženy ne vždy tak úplně vidí, jsem si však jist, že je šťastná.

Jsou nám známa (hlavně mé ženě) rizika spojená s porodem obecně (nikoli jen s porodem mimo zdravotnické zařízení) a k porodu doma jsme se rozhodli po zralé úvaze s vědomím plné odpovědnosti za důsledky našeho rozhodnutí. Tak už to v našich schématech, kterými si popisujeme svět, normálně chodí. Nesmírně rádi bychom si při příštím porodu zvýšili statistickou pravděpodobnost zachování života a zdraví o nějaké to promile svou lokalizací v těsné blízkosti personálních a technických kapacit schopných vyřešit případný problém. To by nám však muselo předmětné zařízení poskytnout normální službu a umožnit nám normálně rodit.

Tento článek byl poprvé zveřejněn na začátku roku 2009, kdy vznikl. Podruhé byl na webu zveřejněn beze změny na přelomu roku 2011 a 2012. Právě přečtené je tedy jeho třetí (v roce 2016 čtvrtou, poznámka administrátora) publikací. Každý čte, co chce číst – více čtenářů jednoho článku dá vzniknout více mentálním obrazům čteného, proto, a na základě reakcí na předchozí dvě publikace, si dovolím malou autorskou poznámku: Článeček je především o tom, že naše zdravotnictví, resp. jeho porodnicko – neonatologická část je značně rigidní a často absolutně neochotná poskytnout službu žádanou v mezích zákona a „de lege artis medicinae“.

Ivana Königsmarková se v tomto příběhu objevila v době studia mé ženy, kdy jí nebylo zatěžko poskynout několik málo telefonických a několik více emailových konzultací, ač bylo zřejmé, že práce, respektive finanční užitek z téhle rodičky, nekouká.

JN.

 

Tento příběh byl na Příbězích publikován zde: 52. Rodili jsme normálně

 

Můj lidský vzor Ivana Königsmarková

Po 2 bezproblémových porodech jsem myslela, že mě u třetího nemůže nic překvapit. Mé třetí děťátko bylo ale neposedné a nechtělo se otočit hlavičkou dolů. Můj klid a jistota byly pryč, když mi pan doktor ustaraně sděloval, že budu muset rodit koncem pánevním anebo císařským řezem. Napadlo mě vyrazit na poradu do smíchovské ordinace paní Königsmarkové. Byla jsem tam jen chvilku, ale odcházela jsem úplně klidná. Nevím, čím mě vlastně paní Königsmarková jako mávnutím čarovného proutku uklidnila. Jen se na mě podívala, usmála se a řekla mi s naprostou jistotou, ať jdu klidně domů, že je více než pravděpodobné, že se děťátko těsně před porodem otočí a že u 3. dítěte (kdy je svalstvo již povolené) je takovéto chování děťátka běžné. Že je to málo? Pro mě to tenkrát bylo hodně. Já byla klidná, děťátko se otočilo a porod proběhl hladce. Dnes je Matějovi šest.

To je mé krátké setkání s paní Königsmarkovou. Tento prosinec jsem ji viděla podruhé. Míjela mě na náměstí I.P. Pavlova. Ohlédla jsem se za ní, za tou klidnou a silnou ženou, která je pro mě velkým lidským vzorem.

Máme v našich dějinách osobnosti, které se dokázaly odvážně postavit proti většinovému způsobu myšlení a jednání, které dokázaly žít a jednat originálně, humánně, podle svého svědomí: Jan Hus, Tomáš G. Masaryk, Milada Horáková, Přemysl Pitter, Václav Havel. A mnoho bezejmenných statečných Čechů. Vy už, paní Königsmarková, nejste bezejmenná. Děkuji Vám za to, že svým životem dáváte vzor mladým lidem, aby měli, jako Vy, odvahu postavit se proti předsudkům, jednat individuálně a pomáhat měnit dnešní svět. Přeji Vám i nám všem hodně síly, budeme ji potřebovat.

S úctou

Pavla Bejšáková

 

Tento příběh byl na Příbězích publikován zde: 51. Můj lidský vzor Ivana Königsmarková

 

Setkání

Prvního syna jsem porodila v porodnici. Toho druhého jsem takových zážitků chtěla ušetřit, a proto jsme se s manželem rozhodli pro porod doma. Našla jsem si tu „svou“ porodní asistentku a chodila jsem i na kontroly ke své gynekoložce. Pro pocit jistoty jsem si říkala, že by bylo fajn mít „v záloze“ ještě jednu PA, kdyby náhodou ta má nemohla. Vzhledem k možnostem výběru byla volba jasná. Zavolala jsem Ivaně, jestli mě vezme na případný záskok, a ona svolila a objednala mě.

Právě v té době mě má gynekoložka posílala na kontrolní UTZ, protože miminko vypadalo nestejnoměrně vyvinuté. Věděla, že chci rodit doma, a proto chtěla mít jistotu, že je vše v pořádku. Byla jsem ve 29. týdnu. Sice jsem cítila, že je všechno správně, tak jak to mámy prostě vědí, ale přesto jsem úplně klidná nebyla. Na kontrolu ke své PA jsem měla jít až za dva týdny a červíček vrtal.

Ivana se mnou sepsala kartu a pak mě vyšetřila. Na první dotek nahmátla hlavičku, pak krk, „tady má páteř“… Jako by měla v dlani ultrazvuk.

„Odpovídá spíš 28. týdnu, ale je v pořádku…“ To jsou přesně ty věty, které vnesou do srdce a duše klid.

Ivanina slova se mi do života vtiskla navždy, stejně jako chvíle porodu s mou PA.

Při osobním setkání mě překvapila Ivanina vstřícnost, laskavost a klid, a taková zvláštní pokora, která z ní vyzařuje. Pokora k životu, která tolika lidem schází…

A mimochodem, kontrolní UTZ dopadl výborně a Kubíkovi bude 29.1. celý rok 😉

Ivano, díky.

Majda Kučerová s rodinou

 

Tento příběh byl na Příbězích publikován zde: 54. Setkání