I já bych ráda napsala pár řádků o svém setkání s Ivanou. Ač jsem původně věřila, že spolu projdeme i mou první porodní zkušeností, nakonec tomu bylo jinak. O Ivaně jsem slyšela mnohé od svých přátel, kteří v jejím doprovodu přivedli své děti šťastně na svět doma. Sama jsem rozhodnutí o tom, kde se moje děťátko narodí, nechávala dlouho plynout. Navštěvovala jsem svého gynekologa, dělala postupně drobná, ale pro mne důležitá rozhodnutí, mé těhotenství probíhalo bez komplikací, prodlévala jsem v jakémsi božsky klidném stavu. Měla jsem pocit, že nic a nikoho nepotřebuji, jsem plná, kompletní a obklopena energií duše, která se rozhodla přijmout mne  jako svou mámu, vkročit do brány, kterou jsem otevřela, jelikož jsem cítila, že za ní někdo čeká.

Někdy ke konci druhého trimestru jsem došla k tomu, že jako variantu 1 chci zvolit porod doma, připravila jsem se i na variantu 2 a vybrala porodnici, kde vše vypadalo na to, že by většina mých přání mohla být v míru vyslyšena.

Bylo jasné, že první, s kým se nyní chci setkat je Ivana, že je čas, začít se setkávat, budovat důvěru mezi námi.

Sama jsem v sobě měla klid, ovšem zároveň jsem zjistila, jak moc jsem spjata se strachy lidí, které mám ráda. Tím, jak jsem v sobě pozorovala pocity z těchto strachů a své reakce na ně, učinila jsem závěry, že kdybych to bývala věděla, to či ono bych udělala vůči svým blízkým jinak.

Čím víc těhotná jsem byla, tím více introvertní, takže naše první setkání v poradně proběhlo až někdy, tuším, v 32. týdnu. Během tohoto setkání jsme si oboustranně řekly, za jakých podmínek porod doma ano a za jakých ne, prošly si mou i rodinnou anamnézu, i já ze své strany Ivaně sdělila vše, co jsem měla pocit, že by mohlo naše rozhodnutí ovlivnit.  Považovala jsem to za fér  a samozřejmé.

Každá další návštěva pro mne byla příjemným setkáním nejen s Ivanou, ženou vyzařující sílu, neokázalou, přirozenou vnitřní moudrost nevyžadující příliš slov okolo, ale i setkání se sebou jakožto budoucí matkou, sebou jako dcerou, chodila jsem na zase trochu jiná setkání se svým miminkem.

Vyšetření pohmatem bylo opravdu o něčem zcela jiném než ultrazvuky v ordinaci gynekologa, které jsem redukovala na jakési nekonfliktní minumum. Docela mne pobavilo, že až od Ivany jsem slyšela, jak je moje miminko uložené, jestli má dost plodové vody, kde má nožky, ruce… najednou si povídáte o tom niterném vnitřním pocitu, o onom vidění toho malého človíčka, kterým se dívá do sebe obvykle snad každá trochu vědomá nastávající máma. Každým tímto “vyšetřením” sílil můj už tak silný vztah s mým miminkem.

Týdny běžely, najednou jsme byly za termínem, ale já nějak celou dobu věděla, že budu rodit později, než na vypočtený termín. Ivana měla tehdy docela rozježdíno, tak jsme si vždy řekly s humorem : “Teď neroďte, jedu na Slovensko školit duly,” a já prohodila, že kdyžtak mám číslo na Marušku Vnoučkovou a Ivana mi říká : “Ale ta je teď zrovna v Brně” :-). A moje malé poslušně čekalo.  Nejdřív jsem si říkala, že porodíme drobka k mým narozeninám, ale narozeniny přešly a já si stále nosila pupík a nevypadalo to, že by se miminku chtělo ven. Občas se malé ozvalo, ale nakonec jsem se z toho vždy s rukama na pupíku vyspala 🙂 Naposled, to byl krásný večer, ve čtvrtek. Cítila jsem přívaly tlaku a stahy, byl krásný večer, stahy sílily, tak jsem nachystala doma vše potřebné, rozsvítila tmavě červené svícny, obeslala smskami Ivanu a své blízké duše, sedla jsem na míč a mezi kontrakcemi se pustila do automatické kresby. Byl to silný večer. Během malby obrázku, který jsem dokončila až po několika dnech s miminkem v šátku, jsem si řekla “Ano, je to holka”.

Kolem 4. ráno však kontrakce ustaly a porod se nekonal.

Ráno jsem šla na domluvené setkání s Ivanou a ta mne poprvé za celou dobu upozornila, že ozvy, co slyší u mého miminka, jsou hraniční a doporučila mi i vzhledem k stádiu těhotenství zajet do porodnice na monitor. Bylo mi to líto, cítila jsem najednou, že vše jde jiným směrem, než jsem chtěla.

Vstup do porodnice mě šokoval, ale to je na jiný příběh, který teď rozepisovat nechci. Jen pro vysvětlení snad pár větami. Po zvážení situace jsem tam zůstala, protože mi bylo jasně řečeno, že nezůstanu-li a budu-li později potřebovat pomoc, ať jí tam nehledám. Také jsem usoudila, že ve stávající situaci a stavu, ve kterém jsem byla, plna potlačeného vzteku, rozčarování a rozhozená tím vším, co jsem si tam poslechla, nemám dostatečný klid v sobě na to, abych s jistotou odjela na reverz domů a pokračovala v porodu doma. V tomhle stavu jsem nevěděla, jestli bych se do takové pohody vůbec dostala. A tím pádem jsem nechtěla riskovat hledání nejbližší porodnice, a to, že bych si podobná slova, která jsem zaslechla z úst doktorů zde, poslechla ještě jednou.

Rozhodla jsem se tedy tam zůstat, pokusit se zklidnit atmosféru, přijmout věci, jak jsou, najít tam ta pozitiva, najít otevřená srdce. Všude jsou a nakonec, atmosféru dělají pro mne asi více vztahy než prostředí. Měla jsem výhodu, že jsem v nemocnici takřka vyrostla, jelikož moje maminka tam celý život pracovala. Tedy mě prostředí neděsilo. Zděsilo mne úvodní trio lékařů, ne nemocniční prostředí.

Ale, jak jsem doufala, i tam se našli doslova andělé. Trousili se tam, jeden anděl za druhým, – aha – v našem světě a naší řeči se jim říká porodní asistentky :-).

Za zavřenými dveřmi se ptaly “Vy jste ta od Ivany?” Postupně zaznívaly věty jako “ Buďte v pohodě, já to své čtvrté taky rodila doma.” Najednou tam s těmito velice příjemnými ženami bylo fajn. Propovídaly jsme hodiny. Než jsem porodila, stihla jsem je poznat snad všechny.

Nakonec mi jedna z nich pomohla nejen tím, že si našla čas si se mnou popovídat o strachu, který jsem měla schován v koutě sebe, ale najednou mě vyšetřovala pohmatem, jak jsem znala od Ivany, cvičila s miminkem, pomohla mu se lépe natočit, jelikož náš nástup do nemocnice s ním opravdu pohnul, a na závěr mi donesla homeopatika. Bylo mi skvěle. Věděla jsem, že porodím přirozeně, dalo-li se tomu ještě po těch procedůrách v porodnici tak říct. Odešla mi hlenová zátka ještě večer. Voda mi nepraskla, až do konce porodu.

Až druhý den, lehce po poledni to začalo vypadat, že UŽ je to tu. 13 hodin na to přišla na svět malá Ellen, jen za přítomnosti mně moc blízké kamarádky a budoucí kmotry Ellen, porodní asistentky, a na poslední chvíli i sloužícího lékaře. Malý sálek sice nebyl pokoj doma, ale nemůžu říct, že bych tím prostředím trpěla. Noční režim této malé porodnice byl klidový, já si připlatila za jednolůžák, abych si s miminkem mohla tělo na tělo zalézt do postele, vana před porodem byla velká, osvětlená svíčkama ze solných lamp a ve vodě jsem si užívala vůně aromaterapeutických olejů a téměř neustále prozpívávala jednotlivé kontrakce.

Ellen sama měla svůj čas. Hodně s námi, co jsme kolem ní byly, komunikovala, často skrze sny. Takto sdělila své pohlaví, jméno, vybrala nám tu nejlépe podporující duši k porodu. Takto nám také sdělila, že rodit se začne v neděli, 6.3.2011.

Na svět přišlo krásné, klidné miminko. Na břichu mi chvilku poležela a pak si naprosto bez váhání dokraulovala k bradavce, přisála se a ručičkou si doslova došťouchala do pusy zbytek dvorce. To bylo něco, na co jsem byla hodně zvědavá, jen jsem na to s úžasem koukala.

Skutečně po porodu jsme se odebraly do pokojíku a trávily čas spolu, tělo na tělo, tedy spíš tělíčko na prsu a po 36 hodinách jsme odjely domů na reverz.

Druhý den se u nás konala doslova sešlost – zde se nám do příběhu vrátila Ivana. Volala jsem jí s nalitými prsy a bradavkami velmi bolavým. Intuice mi sice radila, ale poradních hlasů okolo bylo nějak příliš mnoho, takže jsem neváhala, věděla jsem, věděla, nikoliv tušila, že Ivana mne neodmítne a že pomůže. Za tu krátkou dobu, co jsme se znaly,  jsem poznala, že ona je tenhle vzácný typ člověka. Ivana ihned navrhla, že dorazí, byla tu tenkrát snad do dvou hodin od toho telefonátu, sešla se tu s naší pediatričkou, se kterou se do té doby znaly jen tím, že o sobě věděly, doktorka chodívala k Ivaniným “domorodcům”, ale naživo se potkaly až zde. Já se k ní dostala zase naopak na doporučení Ivany. Také tu byli moji rodiče a Ellenky kmotra.

Nakonec mi Ivana potvrdila moje “intuice”, vrátily jsme se ke kojení vleže, “zbavily” se odříhávání na rameni po každém kojení, najednou Ivana vzala Ellen, doslova mi jí připlácla na hrudník, malá si vždy výborně odříhala a tato poloha se stala tou nejčastější, ve které jsme od té doby spaly – byla úžasným nehmotným darem od Ivany – dokud malá nezačala být pohyblivější, spávaly jsme takhle, skoro 3 měsíce tak byla Ellen skoro pořád u srdíčka. Tuto polohu si tak užívaly i další Ellenky nejbližší, když jim přes den spinkala na hrudníku. A na zatvrdlá prsa? Tvaroh a neodstříkávat! Za dva dny se to vlastně srovnalo, prsa změkla, bradavky se začaly hojit a my dál kojily a kojíme vlastně doteď.

A jen tak mezi řečí u čaje to dopadlo tak, že Ivana nakonec brala malé i screening z patiček. Naše paní doktorka byla trochu nesvá, přiznala, jak miminka tak nerada píchá, že má na to sestřičku. A Ivana? Kdo jí zná, určitě si to představí – řekla jen : “Ukažte..”. Vzala malou, ještě doktorce řekla, jak miminku zahřát patičky, pak jí je promasírovala a s osvědčeným grifem malou píchla tak, aby to nemusela opakovat a když malinká plakala, nenuceně jí držela a říká : “No tak, vždyť už se nic neděje.”

Ivano – díky nejen za ten čas, v němž jsme se potkávaly. Díky, že jste, jaká jste. Rovná, silná, lidská, citlivá, volná, žena. Že neuhýbáte, že jdete pevně. Přejeme hodně síly, Lásky, podpory, věřím, že se Vám vrátí vše dobré, co jste udělala pro mnohé. Jsme za Vámi a vždycky blízko!

Srdečně,
Ivana a Ellen Brodské

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 55. Jak se narodila Ellen