Z deníku Tey aneb Zrození

Milá Ivano, děkuji, že jste mě (nás) moudře provázela v čase, kdy jsem čekala Teu, že jste byla přítomna a pomohla nám při jejím narození. Děkuji za podporu a návštěvy po porodu. Za pomoc se všemi papíry a úkony, které bylo potřeba ve spojení s domácím porodem vyřídit. Děkuji za všechny ženy a děti, které mohly, také díky Vám, přivést své dítě na svět tak, jak to potřebovaly: bezpečně doma. Ze srdce si přeji, aby jich bylo ještě mnoho. Plánovala jsem, že až pokvetou slunečnice, kus pole vypleníme a velikánskou kytici Vám s Teou přineseme. Zatím se nám to nepovedlo (zaseli kukuřici a mák :-)… ale jako by se stalo.

Z deníku Tey… Zrození. 26.8. 2009

Jiřík říkal – v úterý večer, to mám narozeniny. Bylo odpoledne kolem čtvrté a ve mně jistota, že dnes tedy přijdeš, že uvidím Tvé oči, dceruško. Jiřík přijel po šesté – poslala jsem ho i s Jonáškem a dortem do Mlýna… Jonáše a dort tam nechej a ty se vrať… nemusíš pospíchat.

Chystala jsem prostěradla a osušky pro Tebe, malinká… Jiřík s tmou rozsvítil svíčky… zpívala jsem a tančila v radosti z bolesti, se kterou jsi přicházela. Naposledy jsem vytřela podlahu. Porodíme si tě sami, říkala jsem si, chodila po pokoji sem a tam, tam a sem… volala jsem Tě….. V deset jsem pak zavolala porodní bábu: měla to k nám hodinu cesty. Cítila jsem, že jsi blízko. Ivana přijela ještě se Zorkou, sedly si na zem a vytrvale odmítaly čaj od Jiříka. Jenom tiše byly. Já chodila sem a tam, tam a sem, do bolesti si klekala… Jiřík mi podával vodu a v duchu Tě držel v náručí… mě taky… nás obě. Pak pocit, že už nemůžu dál. Že nemám sílu Tě vytlačit. Říkám Ivaně: chybí jen kousínek, aby mohla ven, pocit, že se to zastavilo… prozkoumala to: opravdu jen kousínek…. hladila mě po zádech. Lehla jsem si a odpočívala… pak v mocném stahu cosi prasklo uvnitř, vytekla voda a Ty v tom přílivu… vlna energie a neuvěřitelná Síla Tě vynesla ven, natřikrát (nepospíchejte, pomalu…) hlavička, tělíčko… nesmírný smích, bláznivý smích, beru si Tě do náručí, vítám se s Tebou (uklidněte se trochu, vyčerpáváte se…). Nádherný smích a Ty v mé náruči: krásné růžové kluzké dítě, černé vlásky a ohromné oči. Tak Tě tu vítám… Ještě placenta, Jiřík přestřihl pupeční šňůru. Pak sprcha a Ty ležíš v naší posteli v mé náruči a hledáš prs a přisaješ se a záříš zářím. Jiřík je s námi. Svět naplnilo Posvátno Tvého zrození, nádherná maličká Teo. Náš domov naplnilo Posvátno… a dlouho, dlouho v něm zůstalo.

(Teď už nám můžete uvařit ten čaj…)

Jak se bude jmenovat? Ptala se Ivana když druhý den vyplňovala všechny ty papíry… Jiřík čekal. TEA, říkala jsem. Napište: TEA SVATOŠOVÁ

Tereza Svatošová Kronesová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 63. Z deníku Tey aneb Zrození

 

Bez informací by to nešlo

Když jsem zjistila, že čekáme miminko, uvědomila jsem si, že je pro mě nesmírně důležité, abychom já i miminko společně prožili jeho příchod na svět co nejpříjemněji a nejpřirozeněji, ačkoliv nemám odvahu ani zázemí pro to, abych porodila doma. Jako prvorodička jsem samozřejmě neměla téměř žádnou představu o tom, co všechno průběh těhotenství a porod obnáší, a tak jsem se začala pídit po informacích, jak své přání příjemného a přirozeného porodu zrealizovat v některé z pražských porodnic. Ze všech stran se na mě valily děsivé zprávy o automaticky podávaných lécích, epidurálech, nástřizích, porodech vedených tak, aby jejich průběh vyhověl hlavně lékařům… až jsem dostala veliký strach. A pak jsem se zapsala do A-centra na předporodní kurz k Ivaně Königsmarkové a jsem přesvědčená, že i díky ní se mi znovu podařilo najít klid a víru v to, že můj porod bude především takový, jaký si budu přát. Právě od Ivany jsem získala ty klíčové informace podepřené laskavostí a nadhledem dlouholetých zkušeností: jak probíhá fyziologické těhotenství a fyziologický porod,  kterými informacemi o stavu miminka se nemusím nechat zneklidnit a které jsou naopak alarmující, jak pečovat o čerstvě narozené miminko, že mé představy mohu sdělit personálu porodnice písemně pomocí seznamu „porodních přání“, na kterých bodech tohoto seznamu mám právo nezlomně trvat, a mnoho dalších. Všechny tyto informace mi nesmírně pomohly rozhodnout, co je pro mě opravdu důležité, a Ivana má tak velký díl zásluhy na tom, že se nám v podolské porodnici přirozeně a jen za minimální asistence tamního personálu narodila Agnes. Ivano děkujeme a držíme palce!

Lenka Opatová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 62. Bez informací by to nešlo

 

Pár slov

Chodila jsem k paní Ivaně Königsmarkové na předporodní kurz. Byla jsem prvorodička, odmala zvyklá poslouchat, a jako rázovité a důrazné porodní báby jsem se jí i trochu bála 🙂 Vybavila nás množstvím informací a nabídkou, že kdyby něco, můžeme jí kdykoli, i po porodu zavolat.

Svoji holčičku jsem i díky Ivaniným radám šťastně porodila, v nemocnici, když jsme překonaly všechny tamní nástrahy, a po pár dnech stráveném v návštěvami přeplněném nemocničním pokoji jsme se ocitly doma.  Přijela se na nás podívat moje maminka, a bylo zle. Jako bych neudělala jediný správný pohyb. Týden stará dcerka zaplakala, vzala jsem jí do náručí – špatně! emusím reagovat hned, ať si nezvykne. Jak to, že nemá dudlík? Bude si cucat palec! Jak to, že nechodíme dvakrát denně na procházku? Proč ji proboha tak často kojím???
Odjela a večer se mi objevil zánět v prsu. Zkoušela jsem si ulevit, aplikovala rady z předporodního kurzu i rady kamarádek, ale bylo to stále horší. Ráno jsem zavolala Ivaně.
Reagovala překvapivě: „Vy něco řešíte, viďte?“ „…ano, byla tu moje maminka a vůbec se jí nelíbilo, že dceru často chovám a kojím…“. „Aha. Tak si na prso dejte obklad z tvarohu, ale hlavně požádejte maminku, ať k vám aspoň týden dva nejezdí. Pečujte o své dítě, jak to cítíte, vykašlete se na chytré řeči druhých, a za pár dní jste v pořádku.“ Bylo to tak. A já si tu příhodu pamatuji, jako by to bylo včera. Protože jsem tehdy ze slov obávané porodní báby pro sebe vyčetla povzbuzující a podpůrné: „Je to na Vás. Vy jste zodpovědná za své dítě. Ne Vaše matka. Nikoli lékař. Nikoli kdokoli jiný. Vy. A nenechte nikoho, aby Vám bral Vaši sílu.“ Dodalo mi to na startu života mé dcery odvahu vydat se na cestu osobní odpovědnosti za sebe a za své děti, za své i jejich zdraví a štěstí. Na cestu pro mě třeba nelehkou, ale nakonec jedinou možnou.

Dnes mám za sebou další porod a další dítě a Ivany bych se už nebála. Už také vím, že svoje boje si nejen můžu, ale i dokážu vybojovat. A za postrčení a dodání odvahy vděčím i paní Ivaně.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 61. Pár slov

 

Tři příběhy nepříběhy

S Ivanou jsem nerodila, a tak jsem měla dlouhou dobu pocit, že žádný „příběh“ s ní vlastně nemám. Nakonec jsem ale přišla na to, že možná mám, a to hned tři…

První není příběhem v pravém slova smyslu. Nedá se vyprávět jako veselá historka – chybí mu jasná linka i pointa. Je to vlastně spíš vyznání. Ivana pro mě představuje člověka, kterého nikdy nepřestanu obdivovat za jeho schopnost jít proti proudu a přirozenost, s jakou tak činí. Ne že bych byla úplný strašpytel – taky se relativně často dostávám do situací, ve kterých mám jiný názor, než jaký považuje za normální a přijatelný většinová společnost – ale zároveň je pro mě konflikt něčím bytostně nepříjemným. Být v opozici je pro mě trápivé a znovu a znovu si musím připomínat, proč to má smysl. Při tomhle upomínání jsem se v době svého prvního těhotenství hodně inspirovala Ivanou a čerpala z jejích postojů sílu. Nejen k tomu, abych si ujasnila a obhájila svoji představu porodu, ale i řadu dalších „nestandardních“ věcí, které ve svém životě mám. Za to patří Ivaně velký dík…

Druhý „příběh“ bez linky je o tom, že jsem se díky Ivaně dostala do kontaktu s dvěma porodními asistentkami, s jejichž pomocí jsem pak v Neratovicích – k velké spokojenosti všech zúčastněných – porodila své první a před nedávnem i druhé dítě. Přestože oba porody probíhaly v českém nemocničním prostředí, které jinak snáším spíš nedobře, porody s naší „bábou“ byly tak dobré, jak jen porod v nemocnici může být. Bez zbytečného zasahování, vyčkávací, plně respektující moje aktuální potřeby. Za to, že se moje děti směly narodit s neanonymní „bábou“, prožít svůj příchod na svět pokojně a že strávily oproti ostatním dětem v porodnici jen chvilku, jsem víc než vděčná. Z velké části i Ivaně.

Třetí „ne-příběh“ se k vyprávění taky tak úplně nehodí – minimálně nejde o běžné konverzační téma… Zhruba dva měsíce po prvním porodu jsem začala mít při chození na velkou bolesti (lehce jsem krvácela, občas jsem bolestí až křičela). Hemoroidy to nebyly, podle odborného lékaře, ke kterému jsem se vydala, jsem měla v konečníku trhlinu a v zásadě dvě možnosti: buď vydržet, až přestanu kojit, protože léky, které by mi mohl předepsat, jsou s kojením neslučitelné, nebo výhledově pokus o nějaký operativní zákrok s tím, že bych v nemocnici stejně pár dní musela ležet a kojit nesměla. Nechci svou situaci zbytečně dramatizovat (koneckonců, nešlo o život), ale kojit jsem rozhodně chtěla, a zároveň to byla bolest tak velká, že představa, že by měla trvat déle než několik dnů či týdnů, mě psychicky srážela na kolena. Patřičně rozložená jsem dorazila do Áčka na cvičení s miminky. Náhodou jsem se tam přitom dala do řeči s Ivanou a svěřila se jí se svým trápením. Skutečně jsem ze své strany neměla větší ambici než se svěřit – rozhodně jsem na základě odborného vyšetření neměla pocit, že je co konzultovat. Ivana mě vyslechla a pak navrhla, ať zkusím sedací koupele z dubové kůry, že by mi mohly pomoct z nejhoršího. Pomohly. Ne že bych se nepříjemností zbavila úplně, ale dceru jsem kojila ještě tři čtvrtě roku a neměla jsem pocit, že se musím nějak obětovat. Ivana mi pomohla po svém způsobu – zdánlivě drobně, nenápadně, ale v důsledku ohromně. Moc, Ivano, za to, že jste, děkuju…

Eva

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 60. Tři příběhy nepříběhy