Porody jako oslavy

Milá Ivano, také já a Kamil vzpomínáme rádi na Vaši všestrannou péči. Nejprve to byly vtipné, praktické a srozumitelné předporodní přípravy v A-centru, kde jsme začali hlouběji promýšlet všechny otázky kolem porodu a rodičovství v souvislostech. Můj muž říká, že by ho původně ani ve snu nenapadlo, že budeme nakonec rodit doma. Byl však ochoten se mnou o tom přemýšlet, číst knížky, chodit na kursy a posunovat své stanovisko až do fáze, kdy měl spíš děs z toho, že bychom museli rodit v porodnici. Já oceňuji také Váš tak lidský, přirozený přístup a pomoc v poradně, kam jsem odešla od původního gynekologa. Řekl mi tehdy v rámci mých dotazů o prenatální péči, že „kdo by si chtěl nechat dítě s postižením, je nezodpovědný jedinec , a že vysává ze státu peníze.“ A taky, že „kdo rodí doma třeba s tou Königsmarkovou, co se o ní pořád píše (asi Vám záviděl :-)), je úplný blázen.“ To jsme vás ještě neznali, ale v podstatě Vám tím udělal reklamu. Naše děti jsou naštěstí obě zdravé, klidné a radostné. Věřím tomu, že je to i díky mému pohodovému psychickému i fyzickému stavu před, při i po porodu, na čemž jste taky měla lví podíl. Riziko, které pro nás osobně přinášelo několik minut vzdálenosti od porodnice, jako jištění pro málo pravděpodobnou komplikaci, pro nás nebylo větším břemenem, než by bylo vyjednávání nestandardních představ s personálem v porodnici. V individuální rovině je myslím porod pro ženu (v jistém smyslu i pro muže) okamžikem přerodu. Pokud ho spolu s dítětem, zvládne sama, což je myslím potenciál naprosté většiny žen, tak ji to posílí. Tak jsem to prožila i já. V našem případě to obohatilo i náš vztah s manželem, jeho vztah k oběma dětem a sourozenecký vztah našich dcer. Kamil svým klidem, rozvahou a také pomocí při druhém – překotném – porodu, ještě stoupl v mých očích, což je v manželství vždycky fajn. A příbuzenstvo? Překvapené, že je zveme podívat se na miminko hned domů, začalo vyprávět o mnohých věcech, o nichž jsme do té doby nevěděli. Ženy své traumatické i komické zážitky z porodnice, tchán přidal vzpomínky své maminky, jak ho rodila doma na gauči při sklence červeného vína, a všichni si užili svou roli novopečených prarodičů, praprarodičů, tet, strýců, sestřenic a kmotříčků na malé domácí oslavě hned druhý den po narození naší první dcerky Lojzinky. Pohoštění si sami přivezli, včetně dortu s jednou svíčkou na oslavu prvního dne naší dcery. Pak po sobě zase uklidili a v přiměřenou chvíli odjeli. Také jste u toho chvíli byla, když jste přišla na kontrolu druhý den. Doufám, že Vám ten bílý dort chutnal. Byla jsem šťastná, že nemusím v tu chvíli ležet někde mezi neznámými, ale slavit se svými nejbližšími. Už mezi ně patříte. Tehdy mě napadlo, že v podobném duchu rodinné sešlosti bych jednou ráda také opouštěla tento svět.

A jak probíhal tenkrát porod? Lojzinka přišla na svět v sobotu odpoledne, kontrakce sílily postupně od rána. Vy jste přijela po telefonických konzultacích situace asi ve tři, ještě jsme vedly s Vámi a mužem jakési filosoficko-teologické hovory mezi kontrakcemi. Pak se v pět dcerka narodila a byl to pro nás celkově opravdu nejsilnější a nejhezčí životní zážitek. Druhorozená Ofélka se deset dní přenášela až do mých narozenin, kdy konečně manžel odevzdal disertaci, a vznikla uvolněná atmosféra vhodná pro porod. Ofélie se tak opravdu osvědčila jako správná nositelka svého jména s významem „pomoc v nouzi“. Jelikož už se ven nejspíš těšila, od okamžiku, kdy mě probudil odtok plodové vody, do jejího vykouknutí na svět, to trvalo jen hodinku a půl. Přejeli jsme ještě narychlo domů, z domu rodičů, kde jsme tentokrát vlastně i předem opět slavili. Měli jsme Vás na telefonu, jak jste se snažila nás autem dohnat. Překvapilo mě, že po takových pár chvilkách bolesti, jsem už cítila, že na Vás Ofka nechce počkat, ale už venku s námi slavit. Asi si přála, aby si ji první podržel její tatínek. Zkrátka oddaná dcera, jako z toho Hamleta. Uklidnila jste nás profesionálně i po drátě a předjímala přesně, co se bude při které kontrakci dít. To jsme zírali. Na porod placenty už jste byla s námi na naší faře a mohla sledovat mou druhou poporodní euforii.

Nesmím zapomenout ani na Vaši podporu při kojení, když jsem jednou bojovala s ragádou a náběhem na mastitidu, a také za neocenitelné rady, které mi dnes opakuje ve chvílích neklidu můj muž. Například: „Vy si hlídejte techniku, frekvenci si pohlídá děťátko“. Neměla jsem s vědomím této poučky pak s kojením žádné problémy. Empatické naslouchání jsem potřebovala a u Vás našla i při raném potratu třetího miminka. Teď už jsme znovu v očekávání a doufáme, že na velikonoce už nás bude zas o jednoho víc. Snad se vše vydaří a přes obstrukce naší vlády, soudů a jiných, ta výjimečná událost, kdy do světa vstupuje dávka lásky navíc, která nikde neubude, nastane opět doma. Držíme Vám palce a doufáme, že se potkáme nejlépe zas při nějaké oslavě.

Magdaléna a Kamil Trgalovi

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 65. Porody jako oslavy

 

Setkání s Ivanou

Mé setkání s Ivanou Königsmarkovou se uskutečnilo pouze prostřednictvím knihy Hovory s porodní bábou, ale i tak to bylo setkání vskutku převratné. Své první dítě jsem porodila v porodnici a i když to byl podle mínění porodníků porod bezproblémový a pěkný, já ho tak docela nevnímala. Ve své nezkušenosti jsem se nechala vmanipulovat do užití medikace, po níž jsem zbytek porodu strávila v jakémsi obluzení, kdy jsem téměř veškeré své síly soustředila ne na porození dítěte, ale na to, abych se udržela v bdělém stavu. Nedokázala jsem si vymoci nic. Přes mé prosby mě nechali na porodním lůžku ne v sedu, ale v pololehu, tlačit jsem musela na povel a ještě mi přitom jakási sestra naskočila na břicho a zatlačila dost ostře předloktím. Dceru mi po porodu sice položili na břicho, ale jen na okamžik, tak krátký, který mi ani neumožnil prohlédnout si ji a přivítat se s ní. První přiložení byl strašný zážitek pro nás pro obě, protože dětská sestra porodnice, která se už tehdy pyšnila titulem Baby friendly, nerespektovala základní pravidla pro úspěšné kojení a držíc pevně hlavičku mé dcery, snažila se ji sešroubovat dohromady s mým prsem, což pochopitelně nepřineslo kýžený výsledek. Výsledkem byla jen velká bolest a potíže s kojením po několik následujících dní. Nehledě na to, že mi ji pak na dlouhých osm hodin odnesli a vrátili až po mnoha urgencích.

Byla jsem na jednu stranu šťastná , že jsem porodila zdravé dítě, ale zároveň jsem stále bojovala s podivnými pocity nespokojenosti a pocitem, že jsem porod tak docela nezvládla. Dost brzy po porodu se mi do rukou dostala kniha Hovory s porodní bábou a já s naprostým úžasem četla rozhovor s Ivanou Königmarkovou o těhotenství a porodu a konečně plně pochopila, co bylo při porodu mé dcery špatně.

Druhé dítě jsem zatím neplánovali, ale ono se ve správný čas ohlásila samo, a já naprosto přesně věděla, že to, co se mi dělo u prvního porodu, už za žádnou cenu nepřipustím. K druhému porodu jsem sice šla opět do porodnice, ale už hluboce poznamenaná knihou rozhovorů s Ivanou. Díky ní jsem věděla, co chci a co ne a proč, a byla jsem schopná své představy uhájit i před personálem porodnice (i když dlužno říct, že v odstupu tří let se s novým primářem porodnice stala vstřícnější a přátelštější, než jakou jsem ji zažila při prvním porodu). Druhý porod byl naprosto jiný, byl prostě můj. Já jsem byla ta, kdo ho řídil a vedl, bez všech léků a vnějších zásahů. Já se rozhodla, kdy je správná doba na tlačení, v poloze, která mě i mému miminku právě v ten okamžik vyhovovala. Bylo to jedním slovem úžasné. Potvrdila jsem si, že jsem silná žena, že jsem schopná vlastními silami porodit dítě, vlastně jsem si odžila i ten první ne zcela povedený porod a vyrovnala se s ním. Ke knížce se i teď ráda vracím a vím, že mi moc pomohla. Ivano, moc si Vás vážím a bylo by mi nesmírným potěšením se s Vámi setkat i jindy než jen na stránkách knížky.

Sylva M.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 64. Setkání s Ivanou

 

Měla jsem pocit, že ji znám odjakživa

O Ivaně a její práci jsem věděla dávno. Vlastně ani nevím odkud, možná z novin nebo časopisů, osobně jsem tenkrát Ivanu neznala.

Když jsem pak před čtyřmi lety otěhotněla a zažila nepříliš příjemnou návštěvu u svého gynekologa v pražském Ústavu pro péči o matku a dítě, rozhodla jsem se Ivaně zavolat a poradit se o možnosti její pomoci a péče v době mého těhotenství.
Změnila jsem gynekologa, začala chodit do poradny k Ivaně, a zároveň na kontroly k němu.  Po odmítnutí „tripltestů“ mě gynekolog se slovy „Sbohem!“ vyhodil ze své ordinace a začala jsem zcela logicky docházet pouze do poradny k Ivaně.

Od té chvíle jsem se na každou „kontrolu“ těšila. Ivana je vzácná žena. Vždy jsem z ní cítila, že stojí nohama pevně na zemi, je stoprocentní odborník, přesně ví, co dělá, nikdy zbytečně neriskuje, a co víc, dokáže poradit, povzbudit, podpořit, uklidnit a dodat sebedůvěru.

Ze zdravotních důvodů jsem bohužel nemohla rodit s Ivanou doma, ale přesto jsme byly v průběhu celého těhotenství i po porodu v kontaktu. Byla pro mě „přítelkyní na telefonu“ po dobu mého pobytu v porodnici. Poté mě a syna navštívila několikrát doma – ošetřovala mé porodní poranění, řešila problémy s kojením, radila s péčí o novorozence atd., atd.

Měla jsem v Ivaně jistotu, že jí mohu kdykoliv s čímkoliv zavolat a ji to nikdy nebude obtěžovat, a vždy mi poradí a pomůže. Pro těhotnou, rodící či kojící ženu, zmítanou hormony a vlastní nejistotou, to je víc, než si mnozí dokážou představit.

Přeji všem ženám, aby měly to štěstí a potkaly „svou“ Ivanu a přeji Ivaně, aby měla hodně sil a přečkala toto období plné mračen, a už brzo jí zas na cestu svítilo jasné a hřejivé slunce. Děkuju, Ivano!

Blanka Hrdličková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 66. Měla jsem pocit, že ji znám odjakživa