Očima babičky

Přidávám reakci mé maminky po přečtení mého porodního příběhu… přeju všem maminkám, aby měly takovou maminku…

Zdeňka Vaňová

…jsem maminka této úžasné ženy… Až dnes jsem si přečetla její příběh… Poplakala jsem si… Byly to slzy dojetí, hluboké úcty a Lásky… Ale také lítosti z toho, že jsem ji také takto nepřivedla a nepřivítala mezi nás na tento svět. Vážím si velice její důvěry v Boha, v jeho Zákony i v sebe samu. Přiznávám se, že když mi poprvé sdělila své rozhodnutí rodit doma, první, co mě ovládlo byl STRACH. Ta nejhorší emoce vyvolaná nedostatkem víry v Boží vůli – v Boží zákony. Strach, který ovládá naši svobodnou vůli – vůli ducha ke správným rozhodnutím. Přiznávám, že jsem dlouho s tímto strachem bojovala. Měla jsem na paměti sílu myšlenek a z toho vyplývající to, že čeho se nejvíce obáváme, to těmito energiemi strachu vlastně přitahujeme. Postupně jsem přeměňovala svůj strach v důvěru. Velice mi opět pomohla slova mé dcery, která zněla přibližně takto: „Maminko, většina lidí hovoří o důvěře v Boha a přitom svou důvěru vkládají více v lékaře“ . Ano, zde Vám chci všem ukázat, jak i naše děti se nám rodičům mohou stát našimi učiteli. Má dcera a její muž se mi stali velkými přáteli a učiteli. A věřím, že já jim také. Přeji všem dívkám i všem maminkám těchto dívek, aby jejich rodičovský vztah postupně a spontánně přerostl z rodičovského vztahu ve vztah přátelský, který bude doprovázen vzájemnou úctou i láskou… a k tomu jen dodám, že věřím i tomu, že k mým učitelům i přátelům se přidá jednoho dne i malý Vojtíšek. Teď si chci ale vychutnat období, kdy budu moci něco předávat já jemu. I když i toto bývá většinou oboustranné. Čtou-li má slova i novopečené babičky, chci se z tohoto příběhu podělit i s nimi. A možná trochu i doplnit tento příběh. Podle dcerou zmíněné knihy Koncept kontinua, kterou jsem si také na její radu přečetla, je velice důležitá fáze v náručí. A Vojtíšek si ji prožil… Tato fáze naplňovala láskou nejen jeho, ale nás všechny. Nezná, co je kočárek. Nikdy nebyl až do své fáze lezení sám… mimo lidský dotyk… Babičky a dědečkové… není nic krásnějšího, než si nosit svého vnoučka v šátku… chůze po lese, kdy ten malý človíček vám spinká přitulen na prsou, cítíte jeho dech… on vaše srdíčko… je to zcela jiné, než když před sebou tlačíte kočárek… jsou zde dotyky, kontakt… cítíte lásku, která mezi vámi proudí, protože vždy, když skloníte hlavu, vidíte a vnímáte tu čistou bytůstku, jak se zcela oddaně k vám tulí… a ty krásné pocity jí ihned předáváte…

Chci zde projevit hlubokou úctu své dceři i jejímu manželovi. Když vidím, kolik času, lásky a trpělivosti věnuje svému Vojtíškovi. Já osobně jsem se s tím nesetkala u nikoho a přiznávám, že ani u sebe. Dnes toho mohu již jen hluboce litovat . Ale vím, že lítostí, sebelítostí ani sebeobviňováním minulost nezměním. Že se člověk nemůže v druhé či v páté třídě obviňovat, že stejné znalosti neměl ve třídě první. Ač jsem si nad vším i poplakala, děkuji za to, že jsem k poznání mohla dojít alespoň nyní. A o co jsem byla nevědomější jako maminka, o to mohu snad být vědomější jako babička. Nikdy není pozdě… Děkuji své dceři za obohacení mého života. Děkuji jí za vše, co jsem se za tu dobu od ní naučila. Děkuji Bohu, že jsem toto směla a smím vědomě prožívat… a děkuji i sama sobě, že jsem toto vše do své duše přijala, nenechala to jen kolem sebe projít …

Přeji všem budoucím maminkách a tatínkům, aby se tak krásně našli, jako tito dva lidé, aby byl jejich vztah naplněn hlubokou láskou, úctou, vzájemnou pomocí jako u těchto dvou… přeji všem dušičkám, chystajícím se na tento svět, aby si našli tak skvělé rodiče, neboť se z nich stanou svobodní a láskou naplněni lidé, kteří sami naplněni láskou budou již lásku přirozeně ze svých srdíček dávat a ne hledat … a všem budoucím babičkám i dědečkům, aby směli s radostí spoluprožívat s rodinami svých dětí tak krásné chvíle, jak smím já se svým manželem…

Soňa Sadílková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 68. Očima babičky

 

Vánoční příběh

Zhruba před dvěma tisíci let se mladé ženě Marii narodil syn. Narodil se ve chlévě, svým dechem ho zahřívali volek a oslík. S Marií byl jen její manžel Josef, který ale nebyl otcem dítěte, té noci se totiž narodil syn Boží. A už od rána k malému miminku proudily zástupy úplně cizích lidí, kteří se na něho přišli podívat a přinesli mu své dary. Na cestu jim svítila hvězda, a tak všichni věděli, kam mají jít. Miminku se vedlo dobře a vyrostl z něj velmi významný muž, to už je ale jiný příběh.

Nás zajímá Marie. Marie, která se díky porodu svého syna stala symbolem mateřství, symbolem toho, že jen žena může porodit dítě a tím zachovat lidský rod. A narození malého Ježíška si dodnes připomínáme, v mnoha koutech planety Země se stavějí betlémy, v nichž malé děťátko položené na seně bedlivě střeží kromě matky i volek s oslíkem. Ať už tento příběh bereme jako součást historie, náboženské dogma či jen milou pohádku, všichni ho známe. Je zapsán v Bibli a skrze mnohé generace těch, kteří si ho vyprávěli či četli, se vryl i do našich srdcí.

A jak by to bylo dnes?

Noviny, 25.12.
Šokující příběh: žena porodila ve chlévě! Nezodpovědná, zřejmě duševně nemocná mladá žena porodila v noci na dnešek syna ve venkovském chlévě. Na událost složky záchranného systému upozornil kolemjdoucí, který byl podle výpovědi zdroje blízkého redakci na místo přilákán silným světlem vycházejícím z blízkosti chléva. Novorozenec byl ihned převezen do nemocnice k ošetření, pravděpodobně byl podchlazený a po porodu mu nebyla poskytnuta nutná lékařská péče, navíc byl vystaven naprosto nehygienickému prostředí chléva, byl v těsné blízkosti hospodářských zvířat. Je velmi pravděpodobné, že žena nebyla lékařsky sledována ani během těhotenství. Žena, stejně jako její o mnoho starší manžel, který tvrdí, že není otcem dítěte (!), nechtěli dítě vydat, museli zasáhnout přivolaní policisté.

Je pravděpodobné, že muž i žena budou obviněni ze zanedbání péče o dítě. Předběžným opatřením orgánu péče o dítě byl nezletilému stanoven opatrovník a dítě bude po propuštění z nemocnice předáno do odborné péče kojeneckého ústavu.

Podle svědků, které se nám podařilo oslovit, manželé říkali nepříliš pochopitelné věci o bohu a přítomnosti anděla u porodu. Je tedy možné, že se jedná o příslušníky nějaké náboženské sekty. Tomu napovídá i to, že vstupu do nemocnice se krátce po převozu dítěte dožadovalo několik podivných individuí, kteří tvrdili, že je tam zavedl posel boží. Vzhledem k velkému věkovému rozdílu manželů je možné, že mladá žena, pravděpodobně duševně ne zcela způsobilá, byla pod tlakem svého manžela, zřejmě vůdce sekty.

Další informace o případu vám přineseme zítra. Prosíme případné svědky události, aby nás kontaktovali pro doplnění informací.

Žabka

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 71. Vánoční příběh