Eliška a Matěj

K Ivaně do poradny jsem docházela během obou těhotenství.  Doma se narodilo první dítko, holčička Eliška. Bydleli jsme v té době v Praze, vrátili se až v 7. měsíci ze zahraničí, kde je péče asistentky normou a porod doma celkem normální alternativou. Situace pro mne byla jasná: pokud to bude jen trochu možné, rodím doma s Ivanou. A tak se začátkem května doma narodila Ela. Opravdu podstatných okamžiků jsem si pamatovala jen pár. První, když mi Ivana oznámila, že u porodu zůstane, měla totiž odpoledne přednášku. Druhý, když jsem odmítla vanu, hned jak jsem tam strčila palec. A nakonec, jak mi dodalo sílu a útěchu její „nebojte se, to zvládnete“. Při další kontrakci se Eliška narodila, tak důležité to pro mne bylo. A pak už jsme byly já a moje holčička spolu.

V druhém těhotenství byla situace jiná: odstěhovali jsme se za Prahu, dojezd do nejbližší porodnice byl minimálně 40min. Z prvního porodu jsem si velmi dobře pamatovala okamžik, kdy mi Ivana potvrdila, že zůstane. Blesklo mi tenkrát hlavou, že v tomhle stavu už bych nikam nedojela. A tento strach se plížil celým druhým těhotensvím. Navíc jsem o něm moc nemluvila, a přestože jsem stále chtěla rodit doma, hodně energie jsem věnovala i řešení porodnice… a chodila nejen k Ivaně, ale poslušně i ke gynekologovi. Mám velmi milou a profesionální lékařku, ale nikdy jsem od ní neodcházela v pohodě jako od Ivany, přestože se nedělo nic špatného a bylo to to stejné těhotenství.

Když doma poprvé začaly silné kontrakce, volala jsem Ivaně. Ta ale byla u jiného porodu a nemohla přijet. A mně rázem kontrakce přestaly. Uběhl týden. Nakonec to byla Ivana, kdo mne poslal do porodnice. Měla jsem už po termínu a při poradně zvýšený tlak. Sbalila jsem, co bylo třeba, a s mužem jsme jeli. V porodnici byl celkem příjemný mladý doktor. Probrali jsme porodní plán. Krevní tlak byl stále vyšší, ale žádná tragédie. Vymohla jsem si, že s vyvoláváním počká alespoň do druhého dne. V jedenáct v noci mi praskla voda. Když to doktůrek slyšel, hned chtěl porod urychlovat. Zase jsem si vymohla odklad, alespoň chvíli. To už se objevila i žena na svém místě, výborná mladá porodní asistentka. Ta narozdíl od doktora poznala, že to bude pořádný fofr (Matěj to stihl ještě před půlnocí) a vlastně mě ani nechtěla vodit do sprchy. Když na tom ale pan doktor trval… nestihla ani přejít chodbu a už jsem ji volala zpět, rodila jsem. Byla velmi všímavá a hodně mi u porodu pomohla. Jako studená sprcha proto bylo od ní slyšet „Maminko nemluvte, vysilujete se“ když jsem mezi posledními kontrakcemi zašeptala Matýskovi i sobě, že se nemusíme bát, my to zvládneme. Najednou jako by tu na okamžik nebyla ta žena, porodní asistentka, ale oživlá příručka „p.a u porodu“. Přesto i jí děkuji.

Okamžiky po porodu i poporodní péče byla ve srovnání s tou domácí od Ivany skoro horor. Nastal všeobecný stres a shon. Doktůrka jsem náhodou zastihla s injekční stříkačkou v ruce, jak se chystá píchnout mi oxytocin, abych porodila také placentu. Ani se nenamáhal mi o tom říct. Ve stejné chvíli jsem už asi po páté řekla dětské sestře, že chci mít Matěje ještě chvíli u sebe, alespoň těch 10 minut (nebylo ani 5 minut po porodu). Proč ho tak rychle chtěla kontrolovat, se mi též nenamáhala říct. Byla jsem „na ně“ najednou sama, pro porodní asistentku práce s rodičkou skončila. A tak se stalo, že jsem rezignovala a nechala si ten oxytocin píchnout. Chtěla jsem šetřit síly. Teď už vím, že je třeba bojovat až do konce (a děkuji autorce příběhu Pomáhat a chránit, úžasné). Matěje mi, přestože jsem se dost bránila, stejně do pěti minut sestra odnesla, opravdu jen na chviličku jak slibovala, ale vrátila ho zabaleného až po uši a nenechala mne ho rozbalit s tím, že na chodbě táhne… atp. Teprve tehdy jsem docenila Ivaninu nerušivou péči, klid a vyrovnanost.

Ivano, děkuji, nebojte se, zvládneme to! … bude se jmenovat Svoboda ♥

Mnoho odvahy a sil také ostatním asistentkám, přála bych jim i sobě, aby měly možnost plnohodnotně vést porody tak, jak je znají a cítí, ať už doma nebo v porodnicích.

Jarka Zittová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 70. Eliška a Matěj

 

Ivana je hlavně úplně normální

Když jsem otěhotněla, začala jsem se u kamarádek, co už mají děti, zajímat o to, jak jim proběhlo těhotenství, jaký měly porod a poporodní péči. Přišlo mi, že jsem na to vlastně děsně sama, ačkoliv mám super manžela, se kterým se dá hodně povídat, ale on těhotenství nikdy nezažil a já toužila mít nějakou spásnou duši. Chtěla jsem poznat někoho, kdo se v tom vyzná, ale nebude na mě dělat ramena, prostě bude úplně normální. A přesně takhle vnímám Ivanu. Potkala jsem ji na předporodních kurzech, kde bylo celkem dost párů, ale ona stejně stíhala být velmi osobní, a to takovým nevlezlým způsobem. Myslím, že zvlášť prvorodičky jsou někdy úzkostné, je to pochopitelné. I já jsem cítila úplně nové tělesné vjemy, se kterými jsem si někdy nevěděla rady. Moje gynekoložka je sice moc fajn paní, ale v podstatě mi na vše řekla, ať to neřeším. Což je mimochodem ta z lepších variant. Mnozí gynekologové se ve vás furt vrtají, straší vás ještě víc, než už sama jste, a nevysvětlí nic, protože sami nevědí (dost často). Ivana sama má dvě dcery, sama zažila i komplikace, navíc pomohla ostatním ženám odrodit nespočet dětí. Těhotným ženám rozumí, umí věci vysvětlit, nepodceňuje je, ale ani nepřeceňuje. Oceňuji, že umí těhotnou ženu kontrolovat jen pohmatem a měří břicho krejčovským metrem. Respektuje soukromí nenarozeného dítěte, nestresuje ho ultrazvukem. Můj syn vždycky v břiše do ultrazvuku kopal, cítila jsem, že mu vadí. Jenže má gynekoložka se jen na pohmat nespolehne a krejčovský metr vůbec nepoužívá.

V průběhu těhotenství jsem se rozhodla pro porod doma, protože jsem cítila, že Ivaně věřím, že je schopna držet hranice, umí zůstat v roli profesionála, ale i přesto být velmi osobní. Nemám ráda, když si hned někdo chce se mnou tykat, hned používá zdrobněliny. To Ivana teda opravdu nedělá, znova musím říct, že ona je prostě úplně normální, nenafoukaná, fajnová ženská.

Začala jsem bohužel rodit 6 týdnů před termínem a Ivana zrovna byla v Africe na kongresu. Syna jsem porodila v Podolí, přirozeně a rychle. Jenže pravidla jsou pravidla, Podolí je obrovské a na nějaké výjimky nebo osobní přístup se tam nehraje. Syna mi dali do inkubátoru, ačkoliv měl Apgar skóre 9, 9, 10. Musela jsem s ním v porodnici zůstat skoro 14 dní, i když byl úplně v pohodě, rozkojený, přibíral. Pravidla jsou pravidla. Nemluvě o tom, že jsme s manželem za nadstandard platili 2100Kč za den a neustále nám tam někdo chodil. Nikdo nedodržoval soukromí, nikdo nepodporoval náš prožitek prvorození. Ivana tohle umí. Přišla na návštěvu hned, jak jsme dorazili domů, prohlídla nás, vyslechla mě. Ivana umí naslouchat. A když jsem jí s pláčem říkala, že byl syn v inkubátoru (já to opravdu těžce nesla), byla nesmírně laskavá a podpůrná. Věřila prostě tomu, že to já a můj syn spolu doženeme.

Ve třetím měsíci věku syna jsem ji volala znovu na návštěvu, protože jsem měla krizi. Přijeli jsme z hor, kde syn špatně spal, a já měla obavy, jestli mu stačí moje mléko. Ivana se mnou strávila hodinu, podívala se, jak kojím, zkontrolovala syna a uklidnila mě (na to je ona specialistka), že je vše v úplném pořádku.

Můj manžel je Dán a v Dánsku se doma rodí úplně normálně. Nikdo z toho nedělá vědu. Jsem přesvědčená, že v porodnicích se chyb udělá dennodenně milión, ale to nikdo neřeší. Po porodní asistentce, která kope za dobrou věc, se svezou hned. Já Ivaně věřím, fandím jí a je mi z duše líto, že tu jsou v Čechách s prominutím takoví idioti, kteří nechápou, že je naším demokratickým právem rodit doma s někým, kdo je fundovaný, ví co dělá a ještě je lidský. Tohle totiž často v porodnicích bohužel chybí.

Ivano, držte se, jste skvělá a hlavně úplně normální.

Leona

P.S. A rozhodně bych neváhala s Vámi doma rodit!

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 74. Ivana je hlavně úplně normální

 

Vzpomínka na setkání

S Ivanou a její prací jsem se začala seznamovat mnohem dřív, než jsem měla dítě, také prostřednictvím knihy Hovory s porodní bábou. Když jsem pak otěhotněla, Ivana byla pro mne první volba, a byla jsem moc ráda, když jsem zjistila, že má v Áčku „ordinaci“ a je schopna mne přijmout.

Šla jsem za ní téměř ihned, jak jsem se tu radostnou novinu dozvěděla, a domluvily jsem se, že se ozvu za tři měsíce. Ozvala jsem se ale dřív. Měla jsem předtím špatnou zkušenost, kdy jsem jednou potratila, a teď jsem se hrozně bála, že se to může zopakovat. Zkoušela jsem zhluboka dýchat, myslet na pozitivní věci atd., strach stejně vůbec neodcházel. Místo, abych se těšila, velmi jsem se bála. Tak jsem jenom „na slepo“ zašla do Áčka, jestli tam Ivana nebude, že na ni počkám, a ona tam byla. Během minuty mne uklidnila. Řekla mi, že to, co cítím, je zcela normální a i když toto těhotenství dopadne dobře, při každém dalším se budu bát, protože už mám takovou zkušenost.  Díky ní jsem si uvědomila, že můj strach není nic nenormálního a toto poznání mi hrozně moc pomohlo.  Nějak jsem přestala proti tomu pocitu bojovat, a když znovu přišel, znovu jsem si přehrávala Ivanina slova.

Těšila jsem se pak na každou návštěvu u ní. Těhotenství probíhalo bez komplikací a návštěvy byly krátké. Bylo super, že jsem jí mohla zavolat, když jsem měla nějaké dotazy či pochybnosti. Ne všechno se děje v době, kdy jde člověk do poradny. A Ivana vždy zvedla telefon a byla připravena poradit, pomoci. Pomohla mi také velmi v rozhodování ohledně testu na cukrovku. Lékař mne docela vyděsil, když vyjmenoval, co všechno hrozí a divil se, že nechci test podstoupit, i když nic nenasvědčovalo tomu, že bych s těhotenskou cukrovkou problém měla. Navrhla mi alternativu, kdy jsem si nechala nabrat krev před a po snídani a pak jsem jí výsledky zavolala.

Rodit doma jsem nechtěla. Ivana mi poradila Neratovice a pomohla i s výběrem porodní asistentky. Chtěla, abych se po porodu ozvala. Bylo to od ní skvělé. Měla jsem svoji porodní asistentku, Ivaně jsem za péči po porodu neplatila. I tak chtěla vědět, jestli jsme v pořádku. Porod se zkomplikoval a musela jsem rodit císařským řezem. Dost jsem to oplakala. Měla jsem pocit, že jsem selhala. Ivaně jsem volat nechtěla, jenom jsem jí napsala sms, že je všechno v pořádku a že mne mrzí, že jsem musela jít na císaře. Ihned mi volala, chtěla přijít, ptala se, jestli si nechci o tom s ní promluvit a poskytla mi podporu.

Ivano, jsem moc ráda, že tu jste a že nám pomáháte! Nevím, jak to všechno stíháte, ale stíháte to 🙂 Děkuji Vám a moc přeji, ať všechno rychle dobře dopadne. Vydržte to! Myslím na Vás.

Ivana (+ Ella)

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 75. Vzpomínka na setkání