Moje první těhotenství bylo prostě takové, jaké by se u prvního těhotenství dalo čekat: Byla jsem ze všeho vykulená jak Alenka v říši divů. Kam mne lékařka poslala, tam jsem poslušně nacupitala. Ačkoliv jsem třeba byla hluboce přesvědčená, že i v případě pozitivních genetických testů bych si děťátko nechala, jako správná poslušná ovečka jsem je přesto absolvovala.

Nakonec se moje první dítě, holčička, narodila podle plánu doma. Za přítomnosti Ivany, porodní asistentky. Nikdy bych nevěřila, jak může taková zkušenost ženu změnit. Jak se úplně může převrátit její žebříček hodnot. Jak nedospělá si najednou připadáte „předtím“ a o kolik dospělejší „potom“.

Takže mé druhé těhotenství o dva roky později bylo svým způsobem dost jiné. Možná trochu hezčí. Méně jsem se stresovala. Víc si užívala každodenních radostí a rostoucí váhy. A taky už jsem věděla, co mne čeká. Jestliže nejistota a nedostatek informací – či spíš možná představivosti – může způsobovat strach, pak při mém druhém těhotenství nic jako strach nebylo. Věděla jsem, co porod znamená. A těšila jsem se na něj.

Takže když jsem jednoho dne ráno zjistila, že ten den porodím, poslala jsem Ivaně jen tak ledabyle SMS, že se může pomalu chystat, manžela požádala, aby ten den neodcházel do kanceláře, a šla si po své práci. Ve své domácí kanceláři jsem toho měla na práci ještě dost. Porod jsem pustila z hlavy.

Kolem poledne se semlelo několik věcí současně. Zaprvé vypověděl službu router, zajišťující připojení k internetu, který byl umístěn na půdě. I jala jsem se šplhat po žebříku na půdu a přepojovat kabely. Cestou po žebříku dolů jsem si najednou „všimla“, že přicházejí neklamné kontrakce. Zhruba ve stejnou chvíli na mne začali halekat stavební dělníci ze zahrady. Nezapřelo se, že náš dům ještě nebyl zcela dostavěn a žili jsme tak trochu na stavbě. Tentokrát ode mne chtěli vědět, kde prý přesně mají vybetonovat cestičku. I následoval úprk z půdy přímo na zahradu. Kontrakce sílily. A v úplně stejný okamžik se přihlásil ukrutný hlad. Tak šílený hlad, že můj přesun ze zahrady do kuchyně se podobal olympijskému sprintu.
Nemám nejmenší tušení, zda mé zahřívací kolečko po domě mělo na svědomí rychlost, s jakou se následně porod rozběhl, faktem ale je, že jakmile jsem do sebe naházela vestoje u kuchyňské linky oběd, sama pro sebe jsem konstatovala, že „už rodím“. Zavolala jsem Ivaně, aby se moc nezdržovala, a odebrala jsem se do ložnice. Tam jsem si sedla na postel, zavřela oči, a začala se propadat do transu. Skoro jsem si ani nevšimla, že má dvouletá dcerka, puzena nesmírnou zvědavostí, proč je její máma v tak nezvyklou chvíli v posteli, se přikradla, vyhrnula mi tričko a začala se kojit. Stejně jako jsem si nevšimla, že neméně zvědavý manžel se přikradl taktéž, sedl si na postel a vše dlouho pozoroval. Potom ale jeden z nich – už nevím kdo – udělal chybu: promluvil nahlas. Ten zvuk mne vytrhnul z mého transu. V tu rána jsem ucítila protivnou bolest. A vztek, že mne ti dva ruší. Vykázala jsem je ven a šťastně se znovu propadla do transu.

Můj vyšinutý zfetovaný stav trval asi hodinu. Pak se lusknutím prsů vše změnilo. Najednou jsem byla probuzená a cítila jsem jasné nutkání tlačit. A taky strhat ze sebe všechno oblečení. A už to nebylo pohodlné. A taky u mne pořád nebyla porodní asistentka.

Popadla jsem mobil a zavolala jí, kde to jako vázne. Odpověď, že je v sousední vesnici, mne trochu uklidnila. Po vteřinovém zamyšlení jsem odpověděla: „Hm, to to asi stihnete…“. A pak už jsem vyskočila a hnala se k otevřenému oknu. Byl totiž parný srpen. Pod oknem dělníci právě betonovali svou cestičku. V otevřeném okně jsem měla potřebu začít hlasitě hulákat.
Kdybych nebyla tak zahleděná do svého stavu, musela bych se začít smát. Stavební ruch dole se najednou nesmírně zrychlil. Dělníci začali kmitat jak o život. Bylo zjevné, že dělají vše pro to, aby mohli vzít co nejrychleji do zaječích.

A pak se na mém stehnu objevila temná krev. To bylo něco nového. U svého prvního porodu jsem se s krví až do vypuzení placenty nesetkala. Poprvé jsem zneklidněla. Ale to už k domu přijíždělo známé auto Ivany. Zařvala jsem na manžela, aby jí šel rychle otevřít. Manžel odpověděl zpoza dveří, že tu Ivana ještě není. V tu chvíli bych byla schopna škrtit, kdyby se mi byl dostal pod ruku. Nesnesla jsem jakýkoliv odpor. Znovu jsem zařvala, ať jde otevřít a nehádá se se mnou a do toho jsem musela tlačit jak o život. Během chvíle Ivana vcházela se svým standardním bohorovným klidem do dveří.

Zeptala jsem se, zda ta krev je normální. Ivana, která toho při porodech nikdy moc nenamluví, jen přikývla: „může být“. To mi stačilo. Oznámila jsem: „teď půjde voda“ a v další vteřině plodová voda praskla. Pak jsem – stále stojíc u okna – řekla: „teď půjde hlavička“. A šla hlavička. Ivana mi přistrčila židli, abych si sedla na improvizovanou „jako-by-porodní-stoličku“. Zkusila jsem to, ale vzápětí jsem vyskočila. Prostě mi to nevyhovovalo.  Intuitivně jsem si klekla – a najednou bylo vše mnohem lepší. Několik mohutných stahů a mezi mýma nohama na zemi leželo děťátko.

Napřímila jsem se a vykřikla: „Chlapeček!“ Ivana cosi kutila vedle mne, asi hledala svorky. Věnovala jsem jí pozornost asi jako čmelákovi na sousední zahradě. Chlapečka jsem popadla a přitiskla ho k sobě. Měl doširoka otevřené oči a skoro jako by se usmíval. Neměl nejmenší snahu plakat. Tiskla jsem ho k sobě a mluvila na něj. A potom, pomaličku, si vzal můj prs do pusinky.

Popravdě řečeno, vůbec si nepamatuji, jak manžel stříhal pupečník. A už vůbec si nepamatuju, jak během okamžiku vyšla placenta. Natož abych si pamatovala, jak manžel běžel stavebním dělníkům nalít panáka a přemluvit je, že ještě nemusí balit, že už tu „hrůzu“ mají za sebou a už mne nemusí po zbytek dne poslouchat. Já jenom držela svého chlapečka a nestačila jsem se divit, s jakou ohromnou lačností a s jakým tahem pije a pije a pije… Svět kolem nás přestal existovat.

Díky, Ivano.

M.Š.
Matka holčičky, 5,5 roku, chlapečka, 3,5 roku, a nyní čekající další miminko

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 77. Druhý příběh M.Š.