Starší dcerku jsme počali na pracovním pobytu v Izraeli. Protože jsem se cítila bezpečně a svému tělu jsem důvěřovala, vrátili jsme se domů až v 6. měsíci a já poprvé šla na lékařskou prohlídku. Paní doktorku hlavně zajímalo, jestli už mám obnovené zdravotní pojištění… Tehdy jsme ještě bydleli v Praze a já jsem „náhodou“ zjistila, že při porodnici Na Bulovce je CAP – Centrum aktivního porodu. Vydala jsem se tam, přihlásila a chodila na předporodní přípravu. Tehdy jsem poprvé slyšela jméno Ivany Königsmarkové a poprvé ji potkala. Působila na mne rázně, ale naprosto spolehlivě a důvěryhodně. Čáru přes rozpočet mi udělala dcerka, která se rozhodla narodit ve svůj správný čas a nikoliv podle dodatečně vypočteného termínu. V CAPu mne ohodnotili jako „předčasný porod“ a poslali do vedlejších dveří, do běžné porodnice. Říkám to schválně proto, abych upozornila na zodpovědnost a opatrnost asistentek v CAPu – už tehdy měly nelehkou pozici…

K porodu se vracet nechci, vyrovnala jsem se s ním „Porodním příběhem“ psaným pro Evu Labusovou a časopis Děti a my (lze si přečíst na mém webu). Když byl dcerce rok, přestěhovali jsme se na malé město a já záhy opět otěhotněla. Druhá dcerka se narodila v místní porodnici (v takové, kterým dnes hrozí zrušení…) a díky přítomné sestřičce to byl porod v rámci možností příjemný a klidný.

Porod druhé dcery otevřel brány mé velké životní krize, kterou dnes vnímám jako střet mé staré, rodinou a společností vnucené role „poslušné dcery patriarchálního řádu“, a nové ženské identity zrozené ze síly porodů a mateřství. Když šla starší dcera do školy a mladší do školky, vrhla jsem se do doktorandského studia historie žen a ženství ve starověkých kulturách, v judaismu a křesťanství. A mimo jiné jsem zjistila, jak zákeřně byla ženám odebírána jejich přirozená síla: zákazem uctívání ženských božských archetypů, zvláště Bohyně Matky Země, zákazem činnosti porodním bábám, zákazem studia pro ženy, znevažováním jejich těl, zneuctěním a tabuizací menstruační a porodní krve, prosazováním lékařů – mužů, zpředmětňováním lidských těl a zásahy do jejich s Přírodou hluboce spjatých energetických cyklů… Mohla bych pokračovat dál a dál.

Mnoho z těchto ran v sobě neseme dodnes – mnoho z nich ženy zvnitřnily a dále žijí jako omámené, ve světě dokonalých těl, sterilní čistoty a plánovaných, s léky vedených porodů. Dnes už nás, které chceme žít svobodně a v souladu s moudrostí těla, starý systém neupaluje. Dělá to sofistikovaněji: odsuzuje nás jako „nebezpečné“ k peněžitým pokutám a zákazu činnosti. Říkám „nás“, nikoliv Ivanu. Protože to, co se stalo jí, se může stát komukoliv z nás, kdo žijeme podle svého svědomí, skromně a pokorně v rytmech silnějších než jsou vyhlášky ministerstva zdravotnictví. Budeme potřebovat hodně sil, přátelé. Podporujme se a učme se spolupracovat.
Ivano, děkuji za vše, co jsi pro české ženy a jejich děti udělala, a přeji hodně sil v této lekci.

Terezie Dubinová

Přečtěte se osobní příběh Terezie Dubinové Porod byl pro mne návratem k sobě, který napsala pro seriál Porodní příběhy v časopise Děti a my. Inspirujte se na jejích stránkách Ohel Adom – v hebrejštině Červený stan.

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 78. Kdysi, dnes