Ještě před tím, než jsem poprvé otěhotněla, věděla jsem, že budu chtít jednou prožít, pokud to bude možné, přirozený porod, bez zasahování zvenčí a bez medikace. K porodu jsem zvolila menší porodnici kousek za Prahou. Porod byl nakonec indukován, zda to, bylo nezbytně nutné, nedokážu posoudit, ale mohu o tom pochybovat. Vzhledem k tomu, že jsem byla po většinu času připojená na monitor a infuzi, jsem ráda, že jsem dostala alespoň malý prostor a možnost k pohybu. Stála jsem u lůžka a pohybovala jsem se na místě, různě jsem se „vlnila“ a „kroužila“. Jen velikým zázrakem jsem nedostala epidurál. PA mi ho podbízela a málem jsem na něj kývla. Ale pak mě dovolili jít do teplé sprchy a tím se mi velmi ulevilo. Kontrakce byly snesitelnější, seděla jsem na míči a sprchovala si bříško. Asi tak po hodině usoudili, že by to už stačilo a zase honem na monitor a infuzi! Naštěstí hodinka ve sprše mi pomohla, aby se porod posunul o kus kupředu a na epidurál již nedošlo. Velice mě překvapilo a potěšilo, když PA přinesla nějaké aromaolejíčky a nabídla mi je k masáži, se slovy, že zatím to zde nemají moc zavedené, a že to tu „zkouší“. Myslím, že sama moc nevěděla, jak funguje aromaterapie a jak s ní zacházet. Ale mě to nadchlo! Takový zvrat oproti epidurálu. Partner mi namasíroval záda. Druhá doba porodní byla pro mě tou nejtěžší částí porodu. Najednou bylo okolo příliš mnoho lidí. Já jsem nechtěla být připoutaná na lůžku a byla jsem naštvaná a zklamaná. A malý se zatvrdil a nechtěl ven! Doktorka mi diktovala, kdy mám tlačit a kdy ne. Měla jsem pocit, že by stačilo postavit se na nohy a miminko by krásně vyplulo…, ale to mi nedovolili. A pak jsem viděla PA, jak sahá na krabici, na které bylo napsáno: „kleště“!!! „Nééé, nedělejte to!!!“ Vlastně se nedivím tomu, že mě považovali za hysterku a doporučili, abych šla příště rodit jinam. Na kleště naštěstí nedošlo. Díky, paní doktorko. No a pak jsem chtěla volat na miminko: „pojď“, ale vyšel ze mě jen přiškrcený hlásek, najednou před těmi lidmi, jsem se bála toto dovolit! Byla tam hrozně těžká atmosféra, hledala jsem oči, kterých bych se mohla zachytit a ve kterých bych našla sílu a oporu. Našla jsem jí v očích partnera. Zachránil celou situaci a pak už byl Bořík na světě. Byla to obrovská úleva, držet ho v náruči. Ale proč jen tak maličkou chvilku!?? Proč by měl nastydnout??? Ať mi ho přikryjí… Ne už nemám sílu cokoliv říkat.

Pobyt na šestinedělí jsem skoro celý probulela. Měla jsem nějaké osobní problémy, a hormony asi pracovaly a mlíčko stále nepřicházelo. Sestřičky, místo aby mě podpořily, ptali se mě, co budu dělat doma, a nechápaly, že neumím malého krmit ze stříkačky. Nakonec mlíčko přišlo čtvrtý den po porodu.

A závěr z porodu? Myslela jsem si, že mám načteno a naučeno dostatek informací, vím, co chci a že to zvládnu. Bohužel to tak úplně nefunguje. V porodnici plné profesionálů lehce znejistíte, zvláště jako prvorodička.  Dlouho jsem byla zklamaná. Něco jako by mi chybělo…Vlastně se nic hrozného nestalo. Miminko se narodilo zdravé a porod, který byl vyvolán, nakonec probíhal více méně přirozeně. Přesto „zkažená chuť“ u mě přetrvávala. Později jsem si uvědomila, že mi chyběl déletrvající kontakt právě narozeného a NAHATÉHO miminka na mém těle. Také vím, že se personál snažil, jak mohl a uměl a že ke změně v systému nedojde přes noc, ale postupně a pomalu. Díky za každou malou a pozitivní změnu.

Držím se přesvědčení, že nic není náhoda a zkrátka jsme si tím měli projít, všichni. Myslím, že po letech jsem mohla tento zážitek uzavřít. Dopomohla mi k tomu úžasná terapeutka těsně před vánoci 2011 (takže toto je pro mě poměrně nový pohled na tuto situaci :-)). Je zajímavé pozorovat všechny souvislosti. V závěrečné fázi, kdy jsem již měla tlačit, jak popisuji výše, byla jsem opravdu naštvaná. Ale porodu se účastní dva, ne jen maminka! A jak se asi cítí miminko, když maminka je naštvaná a chce si to udělat jinak, ale nemůže? No miminko si také postavilo hlavičku. Bohužel tuto vlastnost si stále s sebou nese, a jeho paličatost je pro mě každodenní zkouškou. Velké díky patří mému partnerovi, který mě celou dobu podporoval, jak fyzicky, tak i psychicky.

O necelé dva roky později bylo další miminko na cestě. Tentokrát jsem se začala připravovat na porod doma. Chtěla jsem, aby to bylo podle mě. Chtěla jsem mít své soukromí. Chtěla jsem, aby mi miminko po narození nikdo neodnášel. Potřebovala jsem si vybrat také porodnici, kdyby domácí porod nakonec nevyšel, ať už z důvodu, že bych se doma necítila bezpečně, nebo z jakéhokoliv jiného důvodu. Opět jsem zvolila menší porodnici, tentokrát v Neratovicích. Na obě varianty jsem se začala pečlivě připravovat. Kontaktovala jsem dvě porodní asistentky z neratovické porodnice. Domluvila jsem si schůzku s Miladou. Schůzky nakonec byly tři a vždy to byly velice příjemné chvíle. Souběžně se schůzkami s Miladou jsem docházela k paní Ivaně Königsmarkové do poradny, se kterou jsem byla dohodnutá na domácím porodu. Ivana na první schůzce chtěla vědět, co mě vede k domácímu porodu a jak probíhal první porod. Až do porodu jsem pak chodila do poradny k Ivaně, která mi měřila tlak, kontrolovala moč, měřila bříško, jak roste. Svým dokonalým vnímáním a svýma rukama sledovala polohu miminka, tak, jak to umí pouze por. asistentky. S Miladou jsem zase řešila své starosti, které se netýkali jen těhotenství nebo porodu, ale i mého osobního života. Bylo moc fajn se svěřit. Uvědomovala jsem si, že psychický stav má velký vliv na průběh těhotenství i na porod.

Také jsem chodila ke svému gynekologovi, až do chvíle, než mě odkázal na péči do mé vybrané porodnice. Svého gynekologa mám ráda. Nikdy se ke mně nechoval povýšeně nebo arogantně a tak, když jsem odmítla test na cukrovku, ráda jsem mu své odmítnutí podepsala, aby neměl problémy na vyšších místech. A musím říci, že také respektoval mé odmítnutí ultrazvuku. Do Neratovic jsem ale jela asi jen 2x, to pro pořádek. Byla jsem ráda, že mohu být v péči Ivany a nemuset se autobusem dopravovat do porodnice a strávit tam půl dne.

Nutno ještě zmínit, že můj partner s porodem doma nesouhlasil a nechtěl o tom nic slyšet. Měl za hotové, že pojedu do porodnice. Navzdory tomu, jsem si stála za svým a dál domácí porod plánovala. Bylo to plánováno tak, že já budu doma jen s Ivanou a dulou a partner že bude se synkem u babičky. Chtěla jsem mu dokázat, že domácí porod může být naprosto bezpečný a krásný. Dnes bych řekla, že přirozený porod je bezpečný a krásný, ať se stane kdekoliv :-). Porod je ale veliký proces, je třeba k němu přistupovat s pokorou a respektem a já jsem si z toho udělala jakousi honbu za svou představou. Jakmile se přiblížil termín porodu, již jsem byla jako na jehlách.

Julinka se nakonec narodila přesně ve 42+0. Skoro to vypadalo, že se historie opakuje. Jela jsem do porodnice, již smířená, že porod bude vyvolán. Naštěstí ale vše bylo na mé straně. V porodnici mě přijala má PA Miládka. Věděla, že přijedu a tak tam byla pro mě. Byla jsem klidná. Postel ještě nebyla připravená, lékař se někde opozdil a já jsem dostala svolení jít na malou procházku. Bylo krásně. Sluníčko svítilo, byl teplý červen 2009. Bylo mi tak nějak dobře. V bříšku už jsem cítila, že se něco děje. Když jsem se vrátila z procházky, ubytovala jsem se na pokoji a čekala jsem na pozdní odpoledne, kdy že měl přijít za mnou lékař. Na to ale již nedošlo. Dostavily se kontrakce. Zatím nebyly nijak veliké a tak jsem si sama na lůžku střídala polohy a prodýchávala je. Bylo trošku nepříjemné, že jsme byli na pokoji tři ženy, jedna již měla miminko narozené a druhá zatím měla mimi také v bříšku. V tu chvíli se otevřely dveře, a když mě Miládka uviděla, nadšením skoro zvolala: „Petro, vy máte kontrakci!“. Když jsem uslyšela ten známý hlas, bylo to, jako být doma. Mohla jsem rodit a nic mi už nestálo v cestě. Od této chvíle se Julinka narodila asi do dvou hodin. Nevím přesně, čas rychle plynul. Milada mě odvedla na sál a tam jsem porodila na zemi v kleku, opírající se o stůl. Bylo to nádherné. Nikdo jiný na sále nebyl, jen já a Milada. Hned jsem si mohla chovat své nahé miminko, na svém nahém těle.

Zpětně mi přijde, že bylo jen logické, že jsem rodila v nemocnici. Myslím, že jsem psychicky nebyla připravená na porod doma. Nejvíce mi záleželo na tom, abych přivedla své miminko na svět přirozeně, abych mohla dělat, co chci, a v jaké poloze budu chtít, abych se cítila dobře a bezpečně, aby miminko bylo stále se mnou. A to vše se splnilo.

Děkuji Miladě! Děkuji Ivaně! Děkuji všem porodním asistentkám, které se snaží o změnu. Ale pevně věřím, že v tom nejste samy. Je zde spousta žen, které vás potřebují. Téma těhotenství a porod se dotýká každého. Naše dcery se jednou stanou matkami, jsou zde ženy, které tímto důležitým obdobím právě prochází a také jsou tu babičky, které mají vnučky. Jsou tu otcové a dědové svých dcer a vnuček. Záleží nám na tom, jak jednou budou rodit ony!

Petra, Bořík, Juni

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 81. Doma nebo v porodnici, hlavně přirozeně