Porod si můžete užít i v porodnici, ale musíte být na to dobře připraveni

Můj příběh není ničím zvlášť výjimečný a tím se vlastně liší od většiny příběhů zde zmiňovaných. Patřím k maminkám, které si porod doma moc představit nedovedou. Mě taková myšlenka naplňuje pocitem většího stresu než představa porodnice, bílých plášťů a trochu narušeného soukromí. Ať už za to může podnájem, vekterém bydlíme, nebo stolitrový bojler, ve kterém po jedné koupeli dojde teplá voda, nebo jsem prostě ten typ… Každopádně jsem byla přesvědčena, že rodit chci v porodnici, i když jsem měla jen mlhavou představu o tom, co mě čeká.

S paní Ivanou jsem se seznámila na předporodním kurzu, kam jsme na doporučení kamarádky začali s manželem chodit. Lákalo nás, že to není rychlokurz na jedno posezení, že si budeme povídat nejen o vlastním porodu, ale i o přípravě na něj, o péči o miminko a o všech pro nás tak důležitých věcech, se kterými se máme setkat poprvé v životě. Byla jsem připravená na „lehce alternativní“ přístup paní Ivany a s napětím jsem očekávala, do jaké míry se bude lišit od běžně dostupných informací a od zážitků kamarádek a známých, které chodily na klasické kurzy v porodnicích.

Dnes vím, že předporodní kurzy paní Ivany byly výbornou volbou. Dostali jsme komplexní informace, které zahrnovaly vše podstatné, a navíc ve velmi příjemné atmosféře. Velkou výhodou „sezení na pokračování“ bylo, že si člověk mohl doma promyslet otázky, přijít s aktuálním dotazem nebo problémem, který zrovna nastal, a paní Ivana byla vždy připravena pohotově a věcně odpovědět a pomoci, za což jí patří velký dík. Nikdy jsem neměla pocit, že by mě nabádala k tomu, abych do porodnice nejezdila, ale upozornila a připravila mě na možná úskalí, problémy a jednání, se kterými se můžu setkat, a také jsem si s její pomocí sestavila porodní plán.

Jak už to bývá, většinu našich zážitků ovlivní velkým dílem lidé, se kterými se setkáme. Porod není výjimkou. Asi jsem měla štěstí, protože mohu říci, že na těhotenství a porod vzpomínám se šťastným úsměvem. Mám výborného gynekologa, za kterým neváhám jezdit z Prahy do Mladé Boleslavi. Ten mě nikdy do žádných vyšetření a ultrazvuků netlačil, ale doporučil mi je, a já musím říci, že jsem třikrát za těhotenství ráda viděla to mrňavé stvoření alespoň na obrazovce. Pravda, úsměvná byla jeho reakce, když viděl v mé těhotenské průkazce razítko předporodních kurzů. Překvapeně na mě pohlédl: „Vy chodíte na kurzy k paní Königsmarkové? Vy chcete rodit doma?“ To jsem zase překvapeně zvedla oči já: „Ne, já tam chodím, protože to jsou kurzy, které mě dobře připraví na porod a všechno kolem něj.“ Odpověděla jsem a tím jsem svého doktora zjevně uklidnila.

Když přišel den D a my odjeli s manželem do porodnice U Apolináře, byla jsem skoro až mile překvapena, že se porodní asistentka a lékařka na příjmu o můj porodní plán zajímaly (paní Ivana nenechala nic náhodě a varovala mě, že to tak být nemusí) a hned ho se mnou konzultovaly. Velmi milá porodní asistentka byla vstřícná k mým požadavkům a sama mi během porodu doporučovala další úlevové polohy. Jediné, na čem trvala a z čeho jsem neměla radost, byly monitorovací snímače, připevněné na mém břiše téměř po celou dobu na porodním sále. Na druhou dobu porodní přišel – možná přesněji řečeno přiběhl – lékař, na kterém bylo dosti patrné, že má za sebou perný den, ale i ten si přečetl můj porodní plán a upozornil mě na to, že udělá všechno proto, aby mě dle mého přání nemusel nastřihnout, ale jestli tobude nutné, že k tomu přistoupí. Nakonec to nutné nebylo a já skončila s minimálním poraněním, které se velmi rychle zahojilo.

Pocitu, který má novopečená maminka, když poprvé drží v náručí toho maličkého bezbranného a přece tak silného tvorečka, se nic nevyrovná, a troufám si říci, že to nemění ani prostředí, ve kterém se právě nachází. To člověk zapomene na bolest, čas i prostor. Já alespoň nic jiného nevnímala.

Co se následné péče v porodnici týče, ani tady si nemůžu stěžovat. Opět jsem měla asi trochu štěstí, neboť jsem byla na dvoulůžkovém pokoji s velmi milou paní a až na jednu paní doktorku, která na můj vkus trochu neurvale hodnotila to, že jsem chtěla, aby mému miminku byl K vitamín dáván v kapičkách, byli všichni milí a nápomocní. Možná jsem nenáročná a přizpůsobivá, navíc po varování paní Ivany jsem měla jistý nadhled a případné neshody se mě nijak zvlášť nedotkly… zkrátka na porodnice jsem nezanevřela a případné další porody chci opět uskutečnit tam.

Jak už jsem řekla, porod si můžete užít i v porodnici, ale musíte být na to dobře připraveni. A to s paní Ivanou rozhodně jste. Víte nejen co vás čeká, ale hlavně jaké máte možnosti a co můžete požadovat. Co víc může člověku pomoci k pocitu jistoty a tím i pohody?

Ivano, chtěla bych Vám ještě jednou poděkovat a vyjádřit Vám podporu.

Zdraví Vás Martina Zýková a roční Prokůpek

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 85. Porod si můžete užít i v porodnici, ale musíte být na to dobře připraveni

 

Knižní poradna

První setkání s Ivanou bylo jen velmi krátké, ale intenzivní. V té době už jsme měla půlročního syna a v rámci konference aktivního rodičovství jsem navštívila i její přednášku věnovanou péči o ženu v těhotenství a během porodu. Bohužel jsem zůstala jen chvilku, protože synek už měl jiné zájmy než být trpělivé miminko. I těch pár minut, kdy jsem měla možnost slyšet ji hovořit „naživo“ dokázalo v mnohém poupravit můj pohled na součesné porodnictví a v podstatě celou medicínu. Především jsem se přesvědčila, že paní  Königsmarková není žádná fanatička jdoucí za domácím porodem za každou cenu, ale velice vzdělaná a zkušená žena vědoma si svých možností s citlivým přístupem k těhotné a rodící. Nejvíc mě zaujala jistota s jakou dokázala hovořit o své práci, i její respekt k porodníkům. Žádná potřeba se vymezovat. Velice bych jí přála, aby se tento postoj násobně vrátil. Jsem přesvědčena, že pokud by se každý věnoval své práci s takovou itenzitou a pokorou jako Ivana, bylo by kolem nás mnohem příjemněji, a to nejen ve zdravotnictví.

Druhé setkání proběhlo přes stránky knihy Hovory s porodní bábou od Jany Doležalové, své dojmy jsme si jen utvrdila a nyní v průběhu druhého těhotenství je jednou z mých oblíbených.

Za nedlouho nás čeká plánovaný porod doma s naší porodní asistentkou, jsem přesvědčena o tom, že už brzy bude možné tuto větu říct otevřeně.

Můj příběh je krátký a obyčejný, ale pro mě má svou cenu, věřím, že ji bude mít i pro ostatní, kteří neprožili s Ivanou přímo porod, a přesto ji uznávají, a především věřím, že bude mít cenu přímo pro Ivanu samotnou, která se dotýká životů mnoha rodin aniž by o tom věděla.

Z celého srdce přeji brzký a šťastný návrat k Vaší práci,
Kateřina P.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 84. Knižní poradna

 

Jsem mámou dvou nedonošenců

První své dítě jsem porodila v perinatologickém centru v Plzni Lochotíně. O 18 měsíců později jsem porodila svou dcerku v malé městské nemocnici v Kyjově. Přístup tamního personálu byl otřesný. Dodnes si pamatuji otřesnou větu primáře: „Ženská jedna bláznívá, vy chcete, aby vaše dítě zemřelo? Neotvírejte ten inkubátor ,vaše dcera ja na kyslíku a když jí budete inkubátor otevírat, bude jí kyslík v inkubátoru kolísat, tím ji poškodíte mozek a vaše dcera ZEMŘE. Jenomže má dcera na kyslíku nebyla!!!
Chtěli mít ode mne prostě jen pokoj, klid od jedné aktivní maminky, která se snažila být co nejvíce v kontaktu se svou předčasně narozenou dcerou, která nedodržovala návštěvní hodiny, otevírala inkubátor, sahala na své dítě a dokonce si ho chtěla sama přebalit a klokánkovat – Ó jak život ohrožující konání.

Doma jsme se dceři snažila všechny ty útrapy co nejvíce vynahradit.A stále myslela na to, že budoucí 3tí dítě bych chtěla porodit doma, v klidu v soukromí a být jen a jen se svým miminkem, kde by nás od sebe už nikdo neoděloval. O domácím porodu se mi v noci i zdály nádherné sny a já byla stále smutnější a smutnější. Protože jsem si myslela, že v mém případě domácí porod není možný. O to více mě rozhořčila kauza okolo porodní asistentky Ivany K. Nakonec jsem našla odvahu a Ivanu zkontaktovala přes FB. Našla si na mě čas a podrobně jsem rozebrali mé předchozí těhotenství a problémy v něm.

Paní Ivana K. mé obavy rozpustila jako mávnutím kouzelného proutku, sdělila mi, že mé předčasné porody v minulosti nejsou překážkou v budoucím domácím porodu. Stačí abych další miminko porodila po 37 týdnu. Vlila mi nový život do žil a já se dokáži zase radovat ze života a užívám si mateřství, poradila mi i ve chvíli, kdy jsem byla kvůli úrazu a následné hospitalizaci syna na pár dní odloučená od dcery a začlo se mi ztrácet mlíčko. Ivano děkuji, byla bych moc ráda, kdybych vás mohla mít u svého 3 tího porodu nejlépe v domácím prostředí, dala jste mi Naději.

Soňka, Honzík a malá Kačenka

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 83. Jsem mámou dvou nedonošenců