I slovo umí pohladit

Můj příběh bude asi začínat jinak než většina ostatních. Na rozdíl od mnoha jiných mně nikdy porod v nemocnici nepřišel na mysl, pro mě vždy bylo jasné a přirozené zůstat v tuto chvíli doma. Neměla jsem žádných pochyb o tom, že něco jako porod zvládne každý živočich stejně jako početí či vylučování. Takže jsem nikdy neuvažovala o čtení literatury nebo shromažďování nějakých informací ať už o porodu v nemocnici nebo doma. Toto bylo pro mě od malička jasné a neměnné.

Bohužel, ale první dvě těhotenství nedopadla hned v začátku dobře a po druhém mi zůstala operovaná děloha s vytnutým kouskem a jizvou. Přestala jsem splňovat základní podmínku toho, aby vše proběhlo v pořádku, byla jsem „opravena“ lékaři, nebyla jsem zdravá. Až v té době začalo mé hledání, přes různé knihy od M. Odenta, V. Marka apod. jsem se dostala až ke knize Hovory s porodní bábou, při jejíž četbě jsem se rozhodla Ivanu vyhledat a svůj stav s ní zkonzultovat.

Tak se také stalo, jela jsem za ní na Týden respektu k porodu a zcela neohlášená jsem od ní chtěla informace. Ivanu jsem si představovala jako éterickou ženu s velmi „alternativním“ vzezřením, překvapila mě její zemitost, evidentně stojí nohama pevně na zemi, sálá z ní zkušenost a lidskost v pravém slova smyslu. I přes vytíženost si udělala čas a celou moji situaci se mnou probrala. Samozřejmě k porodu doma to nebylo, doporučila tedy rozhodně porodnici, ale ne nutně císařský řez ve 38. týdnu těhotenství, jak jsem měla naplánováno od lékařů.

To bylo jediné mé osobní setkání s Ivanou, které mě ale ovlivnilo natolik, že když se mi podařilo otěhotnět, byla jsem schopná i přes svůj nepříznivý zdravotní stav do těhotenství zasahovat co nejméně.

Na co jsem ale nebyla připravená vůbec, byl nátlak lékařů, který nastal na konci těhotenství. Podepsala jsem několik reversů, a nakonec jsem se ve slabé chvíli nechala hospitalizovat na poslední dva týdny těhotenství. Považuji to za obrovskou chybu. Denně i čtyřikrát mi chodili lékaři vyprávět scénář mého porodu, ve kterém se nešetřilo krví, smrtí mojí i dítěte, nezodpovědností. Bylo to neskutečné, ve chvílích, kdy jsem potřebovala klid a nabrat sílu, jsem musela čelit takovému tlaku. A tady opět nastoupila na scénu Ivana. Po jednom z lékařských monologů jsem jí zavolala a až hystericky sdělovala, jaké vyhlídky jsou mi nastiňovány. I přesto, že Ivana měla poradnu, si na mě udělala čas, řekla několik zcela jasných praktických věcí, už její hlas mě uklidňoval, přestala jsem se třást a byla schopná dalších deset dlouhých dní čekat, jestli se miminko rozhodne přijít na svět samo.

Bohužel nepřišlo a v den termínu jsem podepsala souhlas s císařským řezem. I to považuji za špatné rozhodnutí, ale tenkrát jsem už více sil neměla. Po propuštění z porodnice jsem neoplývala zrovna skvělou náladou, připadala jsem si neschopná, jako bych vůbec nic nezvládla, ani porodit své dítě, ani ho ochránit od zásahů, se kterými nesouhlasím. Už spíše ze slušnosti jsem ještě zavolala Ivaně, jak to vlastně všechno nakonec špatně dopadlo.

A to už byl rozhovor poslední, přesto pro mě asi nejdůležitější. Paní Ivana jako by vycítila mé rozpoložení a nakopla mě k radosti, k životu, řekla mi, že nic není špatně, že mám zdravou holčičku, sama jsem zdravá, že jsem udělala, co bylo v mých silách, že jsem to vlastně všechno ustála skvěle. Bylo to jako balzám, uvědomila jsem si, že i když je porod důležitý, není to jediný mezník mateřství, že můžu být a jsem dobrá matka, i když jsem rodila císařským řezem.

Ivano, myslím, že Vy si ani nemůžete pamatovat každého člověka, který se Vám mihne životem, ale já si Vás pamatovat vždycky budu. Myslím na Vás, držte se,  určitě jste perfektní porodní bába, ale pro mě jste hlavně vynikající člověk. Děkuji Vám.

Lucie Votípková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 99. I slovo umí pohladit

 

Porodem to teprve začíná

Že chci rodit doma a přirozeně jsem věděla dlouho předtím, než jsem vůbec otěhotněla. Pod vlivem mnoha přednášek, článků a knih jsem nabyla dojmu, že díky tomu budu já i mé dítě nejšťastnější na světě, že je to ta nejsprávnější věc, kterou žena může ve svém životě udělat, že tím zachráním světový mír 🙂 Když jsem pak čekala své první miminko, u doktorky jsem měla nálepku té divné maminky, která odmítá „kripltesty“, ale jinak považovala má lékařka vše za normální. Proto jsem časem oslovila porodní bábu, kterou jsem podle vyprávění považovala za nejlepší.

Už první setkání s Ivanou v masérně A-centra bylo naprosto odlišné od toho, co jsem znala od doktorky. V klidu a v příjemné, přátelské atmosféře jsem našla odvahu zeptat se na spoustu věcí, které jsem potřebovala vědět, ale u lékařky nebyl čas, nebo jsem se styděla. Ivaně nebylo nic lidského cizí, s naprostou samozřejmostí a otevřeností mi odpovídala i na otázky, které společnost považuje za trochu nevhodné. A s věcnou trpělivostí mi zodpověděla mé dětinské dotazy (třeba jak to, že se mi neobrátil pupík, jako jiným maminkám :-)). Pak mi prohmatala břicho, naučila mě jak poznat, kde má miminko hlavu, kde prdelku a já cítila větší kontakt se svým nenarozeným dítětem, než když jsem koukala na obrazovku ultrazvuku. Jenže pak se objevil problém. Při poslechu ozev se Ivaně něco nelíbilo. A protože se prcek nehodlal v žádné poloze umravnit, během chvíle mi Ivana zavolala záchranku a poslala nás s požehnáním do nejbližší nemocnice.

Na Bulovce jsem strávila tři dny nadopovaná práškama, aby mě pak vystrašenou propustili s tím, že já sice nejsem v pořádku, ale miminko je asi OK a ještě můžu domů. Ať se ale hlásím do rizikové poradny tam, kde chci rodit. Hned po víkendu jsem se na předporodním kurzu znovu potkala s Ivanou, která mi přeložila do lidské řeči to, co bylo ve zprávě z nemocnice, vysvětlila proč je to nebezpečné a pak dodala tu strašnou větu, že „na domácí porod to ale fakt nevidí“. Pro mě tím obrátila svět vzhůru nohama. S velkým sebezapřením jsem zavolala k nám do kladenské porodnice, alespoň třikrát vysvětlovala, proč chci vlastně k nim do rizikové poradny, až mě nakonec za tři týdny objednali. Užívala jsem si teplé jaro na terase, věřila, že všechno nakonec dobře dopadne, a zpestřením mi byly předporodní kurzy s Ivanou, kde se vždy zajímala co se se mnou děje a lehce kroutila hlavou, jak je možné, že si v nemocnici dali tak na čas.

Jedno slunečné úterní odpoledne ve 34tt jsem poprvé navštívila rizikovou poradnu a po pěti minutách bylo jasné, že už mě domů nepustí.  Do večera jsem se „ubytovala“, v noci mi začalo být zle a ve středu brzy ráno už vytáhli malého Jarouška lékaři z mého břicha ven.  Sotva jsem stihla napsat manželovi, aby rychle dorazil. Po šesti hodinách, kdy jsem mohla po narkóze vstát, jsem se dobelhala na oddělení nedonošenců, kde mi ukázali miminko v inkubátoru, a já si uvědomila, že kdyby ukázali na jakékoliv jiné, věřila bych jim, že je to moje. Další tři dny jsem se v bolestech belhala po dlouhých chodbách, chodila se dívat do plastové krabice na to své dítě, zkoušela odsávat mléko, které stejně neteklo, a zbytek volného času ležela na polštáři mokrém od slz ve výčitkách a sebetrýznění, co jsem to vlastně provedla a jak jsem to mohla takhle zpackat. Pak jsem zavolala Ivaně.

Ivana mi svým rázným, ostrým způsobem doporučila, ať normálně kojím. Naznačila, že to je možná jen lenost sester, jinak přeci není důvod, abychom to nezkoušeli, že já jsem jeho máma a nikdo lepší tam pro mé dítě není. A pak mi pogratulovala. Na to jsem odfrkla, že přeci není k čemu, já nic neudělala! Udiveně se na mě téměř obořila, že přeci mám krásné zdravé dítě, tak jak to, že není k čemu gratulovat? Mluvila ještě chvíli, ale další záchvat hormonálního pláče mě nenechal moc vnímat přesně její slova, která v tu chvíli byla pro mě tolik důležitá! Díky Ivaně jsem si teprve začala uvědomovat, že to, JAK přijde dítě na svět je už teď vlastně jedno, důležité je, že je venku, že je zdravé a že teď všechno začíná, veškerá má péče, podpora a že mě teď určitě potřebuje. Najednou jsem si uvědomila, že jsem máma. Do té doby mi to nějak v těch sterilních zdech nedošlo. Sebrala jsem všechnu odvahu a za pár hodin se Jaroušek poprvé v životě přisál k mému prsu. Za dva dny jsme poprvé spali vedle sebe, já ho mohla držet v náručí, kdy jsem chtěla a jak jsem chtěla. Do tří týdnů jsme byli doma, mohli zapomenout na všechny nemocniční předpisy a užívali si sami sebe.

Dnes se raduji ze svého krásného, zdravého rošťáka, kterého téměř všichni známí považují za domorodce. A myslím si, podle toho, jak se na něj Ivana při náhodném setkání v Áčku usmívala, že i ona ho považuje za jednoho „ze svých“.

Milá Ivano, děkuji Vám, za všechno, co jste pro nás udělala. Obdivuji Vaši intuici, s jakou dokážete vyhmátnout jádro problému. Dodnes mě překvapuje, jak jste mohla tak brzy poznat, že je něco špatně při první návštěvě a pár hmatech, zatímco lékaři se svými pravidelnými testy si ještě mysleli, že je všechno v pořádku. My s Járou jsme důkazem toho, že neriskujete, že Vaše zkušenosti jsou obrovské. A já speciálně Vám ještě mnohokrát děkuji za to nakopnutí, které jsem po porodu potřebovala, aby mi došlo co je v životě důležité. Považuji Vás za ženu na tom správném místě, za porodní bábu Bohem danou a tak věřím, že vše se v dobré obrátí. Držíme Vám palce v této těžké chvíli.

Jana Procházková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 103. Porodem to teprve začíná

 

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: