Dnes, 13. dubna 2012, jsou tomu přesně 4 roky, co se narodil náš Valeriánek. Byl to nezapomenutelný zážitek, na který moc ráda vzpomínám, a významnou roli v něm hrála Ivana.

Když jsem zjistila, že čekáme miminko, ani jsem nepřemýšlela o tom, že by byla jiná varianta, než ho přivést na svět v porodnici. Přiznávám, že tehdy se mi porod doma zdál jako risk – z jediného důvodu – nic jsem o porodech doma nevěděla a měla jsem naprosto zkreslené informace. V průběhu těhotenství jsem hodně četla a velmi mě oslovil knižně vydaný rozhovor s Ivanou – Hovory s porodní bábou. Stačilo jedno přečtení této knihy a inklinovala jsem k ambulantnímu porodu ;-).

Pak jsme ale s manželem šli na Ivany předporodní kurz a hned po první lekci jsem se jí hlásila, že bych asi měla zájem o její asistenciu porodu doma. Pak následovaly pravidelné návštěvy u Ivany, při kterých vše s pečlivostí zkontrolovala, a také jedna její návštěva u nás doma. Vše vždy probíhalo v klidu a v přátelské atmosféře. Z Ivany zkrátka sálala lidskost, moudrost, zkušenosti a hlavně jistota, že ví, co dělá.

Celé mé těhotenství probíhalo naprosto skvěle. 13. dubna po 1 hodině ranní jsem tu a tam pociťovala něco jako naprosto lehké menstruační bolesti. V tu dobu můj manžel ale skomíral v daleko horších bolestech, které vyvolal komplikovaný zánět zubu. Ještě v 5h ráno jsem ho chtěla doprovodit na pohotovost, stále jsem si porod asi nepřipouštěla. Kolem 7 ráno už mi bylo jasné, že asi o porod půjde a volala jsem Ivaně. Byla neděle, takže jsem ji evidentně vzbudila, ale vstřícně si se mnou popovídala a domluvily jsme se, že zavolám, až se kontrakce zesílí. Za dvě hodiny už jsem škemrala do telefonu, ať přijede :-). V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal – oznámila mi, že má ještě další rodičku, která ji potřebuje a že mi dá obratem vědět. Jen jsem naléhavě poprosila, že ji opravdu potřebuju a dál už jsem jen doufala, že to klapne – že přijede. Za chvíli užvolala, že jede a že k druhé paní poslala svůj zástup, protože paní už je zkušenější druhorodička. Kdybych nerodila, skákala bych v tu chvíli radostí aspoň metr vysoko :-).

Kolem 10h Ivana dorazila, to už jsem pobíhala po bytě, všude se opírala a rozdýchávala nerozdýchatelné kontrakce. Ivana mě zkontrolovala a vše vypadalo příznivě, jen mi navrhla, ať si lehnu na levý bok, aby malý dorotoval. Bylo to hodně náročné, manžel ležel po celou dobu za mnou, trpělivě masíroval a ještě k tomu si ledoval zánět, který způsobil, že měl tvář jako by měl v puse tenisák. Já jsem ho neustále napomínala ať nemasíruje jen jednou rukou, že musí oběma, pak jsemho posílala pro čaj, vzápětí zpátky, pak ať si jde ostříhat nehty, které mě škrábou a hned zase zpátky… V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem si z něj udělala otroka, ale jeho masírování mi moc pomáhalo. Vždyť také nejčastější slovo, které jsem v průběhu porodu opakovala s různou intenzitou, bylo „masíruj!“. Sice jsem pak měla na zádech do krve vydřená místa, ale to dření do krve dělalo v ten okamžik dobře :-). Při ležení na boku jsem měla snad desítky mikrospánků, ale aspoň těch pár vteřin mi dávalo pocit, že nabírám další síly.

S manželem jsme byli v ložnici, Ivana nás sledovala z vedlejšího pokoje a občas mě přišla zkontrolovat, poradit jaksi ulevím atd. Bylo mi příjemné, že tam je, ale zároveň nám dává prostor. Blížila se 14h a já jsem měla pocit, že už nemůžu, že omdlím, že budu zvracet nebo že snad umřu. Nakonec z toho bylo prasknutí plodové vody a pak už jen pár kontrakcí, pár zatlačení a Valeriánek byl mezi námi. Bylo to ve 14:03. Byl krásný, voňavý a já jsem se na první pohled zamilovala. On se zase hned zamiloval do mlíčka :-).

Ivana se pak o mě postarala, šla se mnou do koupelny, mezitím dala Valeriánka tatínkovi na tělo a pak hned jsem hned skočila s Valeriánkem pod peřinu. Cítila jsem se hned po porodu naprosto skvěle, vše proběhlobezproblémově, žádná poranění nebo jiné komplikace, takže Ivana se po dostatečně dlouhé době rozloučila a ještě cca týden nás chodila navštěvovat.

Jsem Ivaně vděčná za to, že mě podpořila při mém porodu, že mi dodala jistotu, že tohle přeci zvládnu, že do porodu nezasahovala a zároveň měla vše pod kontrolou. Zkrátka ačkoli jsem ji tam vnímala a dala mi při porodu i mnoho rad, vůbec na mě nepůsobila rušivým dojmem.

Myslím si, že Ivana je člověk na správném místě a moc si přeji, aby měla šanci dál vykonávat svou práci. Přála bych více maminkám, aby mohly s Ivanou zažít to, co já. Aby mohly cítit tu její skoro až mužskou sílu a oporu v kombinaci s ženským porozuměním.

Ivano, mockrát Vám děkujeme! Máte naši podporu, ale také náš obdiv!

Veronika Rážová a kluci 😉

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 112. Příchod Valeriánka