Tento příběh nemá na první pohled s Ivanou moc společného, ale mimo jiné i díky její knize „Hovory s porodní bábou“ a její aktivitě v oblasti porodnictví a podpory přirozeného porodu se mohl stát.

Svého prvního syna jsem porodila „standardně“ v největší porodnici v Brně. Celé těhotenství jsem chtěla rodit přirozeně a i hladký a rychlý průběh samotného porodu všemu pomáhal, přesto se během porodu staly ze strany zdravotníků věci, které jsem dlouho nosila hluboko v sobě. Trvalo mi skoro 8 měsíců, než jsem se dokázala smířit s tím, že jsem neměla svého prvního syna u sebe hned po porodu, že jsem se ho na nátlak personálu „vzdala“ a nedokázala si ho vybojovat hned zpět k sobě. Dlouho mi trvalo najít si k synovi cestu, zamilovat se do něj a starat se o něho s láskou a ne proto, že musím a čeká se to ode mě. Brečela jsem téměř denně skoro půl roku a myšlenky, které se mi tenkrát honily hlavou, bych nepřála nikomu.

Jakmile jsem podruhé otěhotněla, věděla jsem, že tentokrát chci porod prožít jinak. Proto už ve 4m těhotenství jsem kontaktovala PA a požádala ji o to, aby vedla můj porod v nemocnici a poté docházela ke mně domů po ambulantním porodu. Protože první porod byl velmi rychlý (cca 4h), PA jen tak zavtipkovala, že abychom vůbec stihli odjet do porodnice a nebyl z toho porod doma. To jsem se smíchem zavrhla, že to opravdu ne, ale červík ve mně už zůstal a já jsem začala shánět informace, číst, dívat se na dokumenty a mluvit s manželem o porodu. Byli jsme si s manželem čím dál více jisti, že chceme našemu druhému synovi umožnit pohodový, ale i bezpečný vstup do života, a hlavně že už nechceme zažít to, co jsme zažívali po narození prvního syna. I porod jsem tentokrát chtěla prožít jinak, abych nebyla nucena dno poloh, které mi nejsou příjemné, a už vůbec jsem nechtěla, aby mě někdo nutil tlačit mimo kontrakce a tlačil na břicho, což je mimo jiné i metoda, která není v nemocnicích povolená (a údajně se ani nedělá). Po asi 2 měsících rozhovorů a spoustě přečtené literatury jsme se rozhodli dát našemu miminku šanci narodit se dle vlastního uvážení a na místě, které bude samo chtít, a začali jsme plánovat porod doma. V 8m jsem absolvovala u své PA předporodní kurz pro druhorodičky, který mi moc pomohl uvědomit si potřeby své i miminka a začala se na porod (ať už by byl kdekoliv) moc těšit.

Těhotenství probíhalo až do začátku 9m velice klidně, potom ale přišli na řadu poslíčci. Nejprve jen tak co 1-2dny tvrdlo břicho, ale s blížícím se TP to bylo čím dál horší. 2 týdny před porodem jsem se pravidelně budila v noci kolem 4h na tvrdnutí břicha, posledních 10 dní jsem měla i několik nočních akcí „je to porod, nebo není?“ kdy jsem měla třeba 2h kontrakce po 7min, abych potom šla zase spát. Poslíčci v odpoledních hodinách od cca 17h do 22h byly už skoro na denním pořádku. Den před porodem jsme šli na výlet na přehradu, jeli parníkem a zpátky šli pěšky (cca 6km). Na konci cesty už mě zas chytli poslíčci, malý se mi tlačil v pánvi, ale to u mě zas tak nic neobvyklého nebylo. Doma se to zase zklidnilo a večer jsme šli normálně spát. Probudil mě první stah v 4:10. Bylo to slabé, docela krátké, ale jiné. Chvíli jsem kontrakce prodýchávala a pak jsem šla vzbudit manžela. Zavolali jsme PA a začali jsme chystat věci na porod. Jako první jsem si dochystala věci do porodnice a autosedačku na ambulantní porod a pak jsme začali připravovat věci na domporod. Mezitím začaly stahy chodit super rychle a já začala mít strach, že to ani PA nestihne. V 5:45 přijela PA, vyšetřila mě a konečně jsem šla do vany. Vana pomohla, kontrakce opravdu pořádně zesílily a já už jsem se musela na prodýchávání plně soustředit. Přítomnost PA mě ale velice uklidňovala, obzvlášť když mi občas řekla, že se miminku daří dobře a že už se malý blíží. Občas si poslechla ozvy, asi 2x mě vnitřně vyšetřila, ale jinak se držela zpátky a nechala mého muže, aby mi v kontrakcích pomáhal.

Pak jsem musela znovu na wc, ale z něho už jsme vstát nedokázala. Klesla jsem na kolena, praskla mi voda a tak tak jsem se dobelhala do postele. Opřela jsem se o polštáře a už jsem ho cítila, jak mi malý tlačí na kosti. Najednou to začalo fungovat tak nějak samo, malý se tlačil ven, já volala „pojď“ a jen jsem ho ven s křikem pouštěla. Tělo fungovalo samo, ani jsem nemusela tlačit a to měl malý nakonec něco málo přes 4kg. Nejúžasnější bylo, když jsem si sáhla mezi nohy a cítila, jak jde hlavička pomalu ven. Pak už jen PA zavolala na manžela, ať si ho jde chytit a to už byl malý skoro venku. Jak byla venku hlavička, tak mu PA přetáhla pupeční šňůru přes krk a už šel zbytek tělíčka. Najednou jsem cítila, že je venku, chytla jsem si ho za nožičku a bylo to úžasné. Sedla jsem si ke stěně, malého k sobě a nevěřila, že už máme hotovo, bylo 6:30 🙂 Bylo to nádherné, úžasné, byl to neuvěřitelný pocit, když jsem cítila, jak jde hlavička pěkně pomaličku ven a mohla ji trochu rukou přidržovat. Šimon se asi za 20min pěkně přisál, jen se mu asi nějak nechtělo do očního kontaktu, takže se jen pořádně napil, přitulil a spokojeně usnul. V tu chvíli se vzbudil Filip (to bylo snad načasované), takže se mu šel manžel věnovat. Já jsem porodila placentu, PA mě zkontrolovala, ošetřila mě i Šimiho a za 3h po porodu se s námi rozloučila. Najednou jsme byli už velká rodina a já jsem byla neskutečně šťastná, že můžeme být všichni pohromadě a společně si užívat nový přírůstek.

Jsem ráda, že jsou u nás ženy jako Ivana, které tak nahlas a odhodlaně bojují za práva žen na jejich porod. Přeji Ivaně mnoho sil v jejím boji a věřím, že se jednou ke své profesi vrátí.

Zuzka&David a synové Filip a Šimon

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 125. Jak je důležité míti nejen Filipa, ale i Šimona