Ivana v Mátě

Tento příběh byl čtený poprvé na festivalu Femina Film 2012. Tento festival také podporuje Ivanu Königsmarkovou.

Mou nejmilejší prací v Českém rozhlase byla po dvanáct let tvorba magazínu pro mámy a táty MÁTA. Díky ní jsem poznala řadu báječných lidí, mezi nimi i Ivanu Königsmarkovou. Téma přirozených porodů se mi stalo velmi blízké, byť už jsem v té době byla babičkou dvou vnoučat. V živé paměti jsem měla své tři porody – tyhle zážitky si totiž žena nese celý život. První za nezájmu personálu, který se neobtěžoval cokoliv vysvětlovat a jen přikazoval. Rodila jsem dlouho, bloumala studenými nevlídnými chodbami, sama se svou bolestí. Jediný vzruch způsobila jedna z matek, které právě oznámili, že její miminko je mrtvé, to mi dodalo. Na pokoji jsme pak ležely čtyři novopečené maminky a všechny jsme se ujišťovaly v tom, že už nikdy… Na druhý porod jsem se připravila tím, že jsem poprosila svého známého porodníka. Stalo se, ale omámena opiáty se na porod ani nepamatuji, jen porodní asistentka, naštěstí také moje známá, mi druhý den ukázala, jak jsem jí v transu šíleně podrápala ruce. Třetí dítě přišlo na svět o sedm let později a měla jsem obrovské štěstí. Na porodnici byl klid, na starost mě dostala mladičká doktorka, sama se rozhovořila o tom, jak ženy pomalu ztrácejí schopnost normálně porodit a že bych to mohla zkusit. Věnovala se mi, byla klidná, radila, pomáhala. Dítě jsem sice porodila v obvyklé poloze, ale miminko mi leželo na břiše dokud pupeční šňůra nedotepala, teprve pak ho změřili, zvážili, prohlédli.

Když jsem se tedy o pár let později „přes Mátu“ seznamovala s málo známými pohledy na prenatální vývoj dítěte, porodnictví, péči o dítě a jeho výchovu, mohla jsem přidat vlastní zkušenost. A taky jsem si uvědomila, že pořad, který záhy získal velkou oblibu, může rodičům pomoci. Jen si vzpomeňte: v půli devadesátých let nebylo ještě tak zcela normální, aby u porodu byl manžel či přítel, ne všude měli rooming, o nějakých porodních plánech či právech rodičky vybrat si porodní polohu nebo se v průběhu porodu napít, se nevědělo. Ivana patřila k odborníkům, se kterými se mi výborně spolupracovalo. Uměla upoutat. Seznamovala posluchače s novými poznatky, přidávala příběhy z praxe i zkušenosti ze zahraničí. Pamatuji, jak jsem jednou přijela natáčet do jejího vinohradského bytu. V obývacím pokoji, všude, kam oko pohlédlo, ležely otevřené knihy, skripta, pořadače, korespondence. Ivana měla plné ruce práce se zakládáním profesní organizace porodních asistentek, jezdila po schůzích, seminářích, setkáních, konferencích, pořádala kurzy pro maminky. Především se snažila prosadit legislativní změny, které by matkám zaručily právo rodit tak, jak doporučovala Světová zdravotnická organizace. Obdivovala jsem ji, kde bere tolik energie. Měla jsem pocit, že její osobní život jde úplně stranou. Nikdy jsem ji neviděla unavenou, naopak, vždy usměvavou, vstřícnou. Když jsme jeden čas vysílali kontaktní Mátu v pozdních večerních hodinách, nikdy neodmítla přijít, sama říkala, že dotazy posluchačů jsou pro ni cenné a inspirují k další práci.

V roce 2008 se přestala Máta vysílat. Nová paní šéfredaktorka B. Janečková zdůvodňovala svůj příkaz ke zrušení pořadu tím, že rodičovskou tématiku pokrývají časopisy. Protesty posluchačů nepomohly. S Ivanou jsem se však setkala znovu. Tentokrát prostřednictvím mého dnes už dospělého nejmladšího syna. Ano, toho, co měl to štěstí, že se narodil přirozeně, normálně. Jakmile jeho žena otěhotněla, chtěli vědět co nejvíc. Jejich kroky je zavedly do A-centra a k porodní asistence Ivaně. Byli z ní nadšeni. „Je skvělá, laskavá, nestraší, ale vysvětluje, když jdeme od ní tak se přímo vznášíme,“ říkali. Na porod doma si netroufli, rodili v Hořovicích, ale Ivaniny rady jim pomohly i tam. Teď se na ní chtěli obrátit znovu, ale k Ivaně už nemohou, byla odsouzena. Vzpomínám, jak jsem se jí kdysi zeptala: Co když se při porodu doma něco ošklivého stane? Odpověděla mi, že se toho dne bojí, protože i při nejlepší vůli se to stát může a děje se tak i v porodnicích. To ale neznamená, že se práva na přirozený porod máme vzdát. A pak dodala. „Věřím ve spravedlivé posouzení každé takové situace.“ Nevím, Ivano, zda věříte i dnes. Podporou lidí, kteří si vás váží a chtějí vám pomoci si však buďte jista.

Mgr. Zdena Tomášová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 135. Ivana v Mátě

 

Naše dvě setkání s Ivanou

Poprvé jsme se s Ivanou setkali na předporodním kurzu, který pro nastávající rodiče vedla v mateřském centru Áčko. Je to už čtyři roky. Tento sedmidílný kurz byl určen všem rodičům nezávisle na jejich porodních plánech. Přišel nám vhod, protože nabízel příležitost dozvědět se o nadcházející události maximum informací od člověka s dlouhou praxí. Bylo to v době, kdy už jsme se z důvodu limitovaných kapacit pražských porodnic zaregistrovali v nemocnici U Apolináře.

Přístup a hlavně zkušenosti Ivany nás nadchly natolik, že jsme se chtěli dozvědět ještě víc a pořídili další literaturu. Z těchto zdrojů jsem vnitřně došla k přesvědčení, že pro naše přicházející miminko bude nejlepším místem pro příchod na tento svět náš domov – prostředí, ve kterém se cítím nejlépe. Shodou okolností právě v této době se ukázalo, že plod má špatnou polohu. I přes tuto skutečnost jsme Ivanu obeznámili s naším plánem. Její reakce byla citlivá, ale rezolutní. Porod dnem pánevním není možné, z jejího hlediska, realizovat v domácím prostředí. Takže jsme měli dvě možnosti – buď se plod otočí a budeme rodit v domácím prostředí s Ivanou, anebo poloha plodu zůstane jak je a my budeme nuceni rodit v porodnici U Apolináře.

Věci se však měly jinak. V 36. týdnu těhotenství jsem šla na preventivní vyšetření do porodnice. Na této rutinní schůzce mi bylo důrazně vysvětleno, že porod dnem pánevním nepřichází v úvahu a že není na co čekat! Dost necitlivě mi řekli, že se bude rodit císařským řezem, a proto je nutné co nejdříve absolvovat všechna předoperační vyšetření. To už bylo opravdu příliš! Ještě v ordinaci jsem věděla, že takhle rozhodně ne a U Apolináře jsem naposledy. A tak se také stalo. Upozorňuji, že vím, že existují případy rodiček, které mají patologické nálezy a nemocnice jim musí poskytnout pomoc, ale já jsem se tak rozhodně necítila.

Tuto zkušenost jsme následně konzultovali s Ivanou, která mě uklidnila, a nabídla mi další možnost. Díky své celkové orientaci v porodnictví věděla, že můžeme fyziologicky porodit v Nemocnici Rudolfa a Stefanie v Benešově. Jela jsem se tam podívat a rozhodla se, že v této porodnici mi to vyhovuje. Nakonec to tak dopadlo – skutečně jsme rodili v Benešově. Bohužel nebylo úplně možné dodržet náš porodní plán, ale na císařský řez nedošlo…

Když jsem podruhé otěhotněla, porod v domácím prostření za Ivaniny asistence byla jasná volba. Poradny s ní byly velice milé, inspirující a dokonce jsme se i nasmály. Což v běžné praxi lékařů je spíše ojedinělý případ 🙂

Když přišel den D a Ivana po zavolání přijela, ještě měla na sobě boty a já už volala, že miminko chce ven. Přistoupila ke mně s naprostým klidem, sebejistotou a něžnými slovy řekla „Máš pravdu, už to bude. Sáhni si, ucítíš hlavičku.“ Tím mě naprosto konsternovala a já najednou získala tak velký pocit bezpečí, že vše mohla pěkně pokračovat. Během 15 minut jsem porodila holčičku. Viktorka se narodila v klidném prostředí domova poslední březnový den za svitu slunce a zpěvu ptáků. Ten pocit si budu do smrti pamatovat…. A to díky Ivaně!

Monika a Pavel

 

Tyto příběhy vyšly na Příbězích zde:
133. Naše setkání s Ivanou, první zkušenost
134. Poslední březnový den